Nad mořem, slyšíš, nad mořem křičí rackové bílí, vane vítr a ve větru pění se příboj bílý. Na západ, pohleď, na západ kulaté slunce se skrývá, korábe šedý, uslyšíš hlas, jenž odtamtud zpívá, hlas mého lidu, hlasy těch, kteří nás opustili? Odejdu, toužím odejít z těch hájů, kde jsme žili; vždyť tady končí naše dny Continue reading

Ent: Jaro dá mízu haluzím a listoví bříz pučí, hvozdy když světlo zalévá, v korunách vítr hučí, dlouhý je krok, hluboký dech a horský vítr sladký! Pojď, rci jak krásný je můj kraj! Pojď, vrať se ke mně zpátky. Entka: Když přijde jaro do zahrad, osení v polích raší, když květy se jak bílý sníh Continue reading

Nad Západem plá slunce jas a snad už raší květy jara, snad pučí strom a řeky hlas krajinou zní jak píseň stará. Možná, že noc bez mráčku je, svěží buk haluzemi kývá, hvězdám jasným jak drahokam pěnice možná píseň zpívá. Má cesta končí v hlubinách, hor příkré štíty tmou se ježí, kolem mně jenom tma Continue reading

Ve svitu ohně přemítám o všem, co jsem kdy viděl, o lukách létem rozkvetlých, barvách motýlích křídel, o žluti listů podzimních, vláknech babího léta, o stříbru slunce, mlze rán, větru, jenž vlasy splétá. Ve svitu ohně přemítám, jaký svět přijde asi, až skončí zima a mně už se jaro neohlásí. Vždyť ještě téměř celý svět Continue reading

V záhradí na břehu pod silnicí měli jsme skrýš. Lidé si nad námi dělili sdíleli čas na části. Bylo jich habaděj, dost bez nás. Oni mluvili v plurálu, my jsme mlčeli v duálu. Čas nebyl náš, nebyl čas. Kito Lorenc Zymny kut Continue reading

V krbu už hřejí plameny, z měkkého lůžka dýchá klid, nejsme však ještě znaveni, vždyť bychom mohli objevit to, co neviděl nikdo dřív, kámen či strom či jiný div. Keř a stvol, tráva a mech. Být je nech! Být je nech! Kopec a tůň a stromu kmen. Dále jen! Dále jen! Vždyť bychom mohli objevit Continue reading