COOLna

Vy jste se k Japonsku dostala přes taková ta hlavní kulturní tykadla, jako jsou spisovatel Haruki Murakami, herec Toširó Mifune, režisér Akira Kurosawa. Do západního povědomí proniká Japonsko také přes mangu. Když se budeme držet literatury, velký úspěch zaznamenala Mieko Kawakami s dvojprózou Prsa a vajíčka. Roli v ní hraje chudoba, místo ženy v patriarchální japonské společnosti a nemožnost počít dítě formou asistované reprodukce, protože ta je v Japonsku zakázaná. Rozumíte úspěchu této knihy doma i na Západě? Kawakami v ní totiž popisuje dost vágní skutečnost…
Kawakami je zajímavý fenomén. V textu popsala problémy, o kterých se v médiích příliš otevřeně nemluvilo. Svým zpracováním k nim přitáhla pozornost. To bylo určitě pozoruhodné. Knížka, o níž mluvíte, měla zajímavý vznik. Próza pod názvem Prsa a vajíčka vyšla už před mnoha lety, tehdy to byla kratší novela a dostala Akutagawovu cenu (prestižní literární ocenění spojené s odměnou v hodnotě jednoho milionu jenů). Mimo jiné si ji vysloužila i za moc pěkný styl. Kawakami také kromě standardní japonštiny využívala i kansaiský dialekt, konkrétně ósacký, čímž byla velmi zajímavá. Převádět dialekt do češtiny je oříšek, ale v českém překladu Kláry Macúchové se to myslím podařilo. Později Kawakami Prsa a vajíčka přepracovala, doplnila o delší druhou část a román vydala pod názvem Letní příběh, který ale v zahraniční distribuci vyšel pod názvem původní novely.

Domnívám se nicméně, že se bohužel zapomíná na ženské autorky, které v Japonsku vycházejí už velmi dlouho a píší mnohem otevřenější, experimentálnější a výraznější texty. První z poválečných feministických autorek, Kurahaši Jumiko, psala například už od 60. let velmi bizarní a odvážné prózy. Vycházejí tu i další autorky, které píší o vztazích mezi muži a ženami či o mateřství. Z nějakého důvodu se ale tolik nepřekládají a pozornost se soustředí právě na Kawakami, která je velmi činná na Twitteru, dříve psala i blog, takže se pohybuje někde na pomezí dráhy spisovatelky a populární osobnosti. Je trochu škoda, že se pozornost veřejnosti upírá jen k ní, ale třeba se budou více překládat i ostatní autorky. Pomalu se to mění.

Anna Cima, japanoložka