COOLna

Krčma, šenkovna, hostinec, nálevna, prostě místo, které bylo ve středověku důležitější než dnešní restaurace, divadlo, penzion, obchodní dům a televize v jednom. Zdaleka nešlo jen o místo, kde jste se mohli najíst nebo si popovídat s přáteli. Šlo o důležitou instituci, která nejednou přežila celá století. Co se tam jedlo? Co pilo? Co hrálo? A koho jste tam mohli potkat?

Mručení, krkání, hýkání, vrzání, srkání, šepot, dupání, pozpěvování, mlaskání, výkřiky, syčení, výskání, vyvolávání a bouchání. Tohle všechno vás udeří do uší, sotva vlezete do dveří. A než se rozkoukáte, protože začouzená vysoká místnost je kromě mrňavých oken osvětlená jen ohništěm a několika koly s lojovými svícemi (voskovice jsou sakra drahé), další nápor čeká váš nos. Tolik vůní, pachů a kouře by vás dnes asi porazilo. Konečně se můžete rozhlédnout a najít místo na některé z přecpaných lavic, které nejistě vržou na hliněné podlaze. Je po mši a hospody se konečně mohou otevřít a bleskurychle zaplnit.

Šenkýřky se nestačí otáčet. Nalévá se hovězí polévka, do misek kydají kaše nejroztodivnějších barev, v hrncích se vaří slepice a na rožních už opéká ledacos, i veverky. Zatím dostanete hovězí pečeni a k ní hrách, chleba a sýr. Samozřejmě pivo, nejčastěji pšeničné. Hostinský nestojí za pípou, ale nosí ze sklepa džbery s pivem, které rozlévá do keramických, cínových či dřevěných korbelů. V neděli se můžete najíst do sytosti.

Kdybyste ovšem navštívili krčmu v pátek, kdy byl postní den, dostali byste rybu a vodu. Zákaz popravdě neplatil ani pro raky, slávky, bobry, žáby, šneky nebo vodní ptáky. Naopak se týkal i másla, sádla a mléka. Ve středu a v sobotu, kdy byl půst méně přísný, jste si mohli dát i mléko, tvaroh, sýr nebo sádlo. Zajímavé je, že víno při půstu nikomu nevadilo, a mnozí si postní dny zpestřovali, jak mohli. Husitský teolog Jan Rokycana třeba lamentoval, že do sebe lidé klidně ládují perník nebo marmelády. Jeho kolega Petr Chelčický zase žehral na to, jak drahé se kupuje dovážené postní jídlo jako ryby, fíky nebo rozinky. Nejen odpustky, ale i půst byl byznys.

Zkusme se podívat do hostinců, které byste tu nalezli za Přemyslovců, za Lucemburků a poté za prvních Habsburků. Ale pokud byste čekali nějaký komfort, pak marně. Jedlo se obvykle z velkých mís, kam jste si hrábli vy a po vás dalších pět lidí, a pečeni vám dávali rovnou na suchý krajíc chleba. Talíře se tu začaly běžněji používat až v průběhu 14. století a třeba v nechvalně proslulé pražské hospodě Jedová chýše byly ve stole vydlabané jamky, do nichž se nalévala polévka, aby nikdo vzácné talíře neukradl. A lžíce byly připevněny ke stolu řetězy. Pak stačilo všechno přetřít věkovitým hadrem, nad nímž by hygiena zaplakala, a bylo umyto.

Hostince existovaly už za prvních přemyslovských knížat, ale od 13. století se vyrojilo vedle městských a vesnických krčem skutečně mnoho hospod u cest, jež využívali hlavně vozkové. Šlo o jakési předchůdce dnešních motelů, které sloužily formanům i k přespávání a většinou mívaly valnější úroveň než zaplivané šenky, kde si svlažovali hrdla sedláci nebo čeledíni. Slovo hospoda původně označovalo veřejnou ubytovnu pro pocestné, až se změnila v místo, kam lidé chodili nejen přespat, ale také se najíst, napít, pobavit, nakoupit si sůl či koření (cukr až o celá staletí později), seznámit se či získávat a předávat informace.

Hospoda zpočátku sloužila těm, kdo vařili pivo, aby ho rovnou prodávali, ale časem se změnila v bzučící úl plný poutníků, obchodníků, tuláků, pobudů, pijanů, hladových krků i lidí lačných po informacích a společenském kontaktu. Či konfliktu. Rvačky byly sice běžné, ale ne o moc víc než dnes. Dokonce by se dalo říct, že se ve středověku určitě „nepařilo“ víc než dnes. „Večer existovala stejně jako dnes policejní hodina. Zazvonilo se a hospody musely zavřít. Každý den tak kolem desáté hodiny. Ulice se dokonce přehrazovaly řetězy, aby se lidé v noci netoulali po městě či nejezdili na koních,“ vysvětluje to znalec středověkého života historik Martin Nodl.

K narušování pořádku ovšem docházelo vždycky. Už kníže Břetislav v 11. století podle kronikáře Kosmy brojil proti nálevnám: „Ten, kdo by krčmu, jež jest kořenem všeho zlého, odkud pocházejí krádeže, vraždy, smilstvo a ostatní nepravosti, zřídil, i ten, kdo by zřízenou koupil. Který krčmář by byl postižen jako rušitel tohoto ustanovení, buď uprostřed tržiště ke kůlu přivázán, mrskán tak, až biřic umdlí, a na hlavě oholen. Jmění mu však nebudiž zabaveno, nýbrž toliko pití na zem vylito, aby se nikdo prokletým douškem neposkvrnil. Pijáci však, budou-li přistiženi, nevyjdou z vězení dřív, dokud každý do důchodu knížecího nesloží tři sta peněz.“ Kníže se s opilci moc nemazal.

Za Přemyslovců vládla medovina a kořalka, pálená z vína, byla původně spíš lékem, leč po krčmách se z ní stávala společenská záležitost a pijácké zápolení bylo oblíbené. „Kdo opil čtyři, pět nebo šest jiných, byl považován za člověka rytířského. Bývalo i společenským obyčejem hrát kostkami, kdo bude pít a kolik, podle počtu očí,“ píše archeoložka Magdalena Beranová, podle níž existovaly dokonce i pijácké cechy, které měly vlastní řády, jako například vtipná Frantova práva: „Členové cechu měli být jako ptactvo nebeské, jíst a pít podle vůle, ráno dříve pít než jíst, neplatit dluhy, nepracovat a dělat další a další nepravosti.“

Byť koncem 13. století zuřil v zemi hladomor a jsou doloženy i případy děsivého kanibalismu, nemívali se jinak lidé, co se pití a jídla týče, většinou zle. Představte si, že i dlužník ve vězení každý den dostával chléb, skoro dva litry piva, v poledne navíc maso s hrachem a večer maso se zelím. A ani církevní hodnostáři se neměli špatně a třeba kanovníci vyšehradské kapituly si už ve 12. století dopřávali týden co týden kromě piva a medoviny každý dvanáct kuřat, šest selat a celou krávu. Pražský biskup Tobiáš uspořádal roku 1281, těsně před zmíněným hladomorem, velkou hostinu, kde se podávala kvanta ryb a víno a medovina tekly proudem. Je fakt, že abatyše Anežka stejně občas rozdala potřebným tolik jídla, že plačícím řádovým sestrám kručelo v břiše a k večeři si tvrdý chleba polévaly vodou, aby ho aspoň užvýkaly. Kdyby zašly do hospody, měly by se lépe.

Tehdejším hostincům jasně vládly pokrmy ze slepice. Jednak se z ní dělala polévka kořeněná petrželí, zázvorem, muškátovým květem, pepřem nebo skořicí a do všemožných jídel se přidávala slepičí krev. Běžně se slepice prostě uvařila a nasekala do kaše, v níž bylo ještě mléko, mouka a vejce. To vše se osladilo medem, cukrem nebo rozinkami. Vařená slepice se jedla i s křenem, sušeným chlebem a s omáčkou, která byla podle archeoložky Beranové „ze švestek a vína, z česneku, slaniny a pepře, petržele, šalvěje a máty, z polévky smíchané se smaženou cibulí, rozinkami a mandlemi nebo z polévky, cibule, pepře, zázvoru a šafránu“. Tohle všechno jste sehnali na trzích i v hospodách.

Už židovskoarabský kupec Ibráhím ibn Jákúb si v 10. století všiml, že na obrovském trhu v Praze levně koupíte vedle bezpočtu otroků za jeden denár deset slepic nebo pšenici pro člověka na celý měsíc. Prý se tu naopak nepojídala kuřata. Oblíbené bylo zelí, kopřivy, listy řepy, melouny, česnek, křen a cibule, ač Kosmas píše, že když si dal olomoucký biskup Jan k snídani sýr s cibulí a kmínem, strašně to rozhněvalo pražského biskupa Gebharta a Jana za to při své návštěvě v Olomouci dokonce zbil s tím, jak si ten tupec mohl dovolit jíst něco tak prostého jako cibule.

Hostince se tu tehdy teprve nesměle rodily, ale jídelníček se docela dobře odhadnout dá. Z telecího a skopového masa se vyráběla hlavně jelítka a klobásy a z vepřového hlavně všemožná jídla pro chudší vrstvy, které si masopust nedovedly představit bez vepřové pečeně se smaženou cibulí. Evergreenem byl slaný koláč s vepřovým masem a jablky a také vepřové nožičky na medu. Nebo oháňky, s nimiž se pojí i další úchvatný gastronomický příběh popsaný v Kosmově kronice. Kaplan knížete Oldřicha Šebíř tak skvěle připravoval kančí ocásek, až Oldřich vždycky říkal: Za něco tak dobrého by sis snad zasloužil biskupský úřad! A co se nestalo. Šebíř, jemuž říkám Zdeněk Pohlreich raného středověku, se roku 1030 opravdu pražským biskupem stal. Vážně.

Ale zpět do prostých krčem, kde neustále bublaly hovězí polévky, neboť bývaly základem mnoha dalších jídel: kaší, masových koulí s omáčkami či knedlíků čili šišek, které se vyráběly z masa nebo z masité polévky s moukou. S dnešními knedlíky neměly kromě tvaru nic společného, a dokonce se často sladily medem. Hovězí maso nasladko středověk miloval: nasekalo se a zamíchalo třeba s vejci, hruškami, vínem a medem neboli cukrem středověku. Medovina, která se vyráběla z medu a vody, byla v přemyslovských Čechách nesmírně oblíbeným nápojem i mezi širokými vrstvami, protože úly měl kdekdo a med se vybíral i divokým včelám. U tmavé kořeněné medoviny se med vařil, v případě světlé pouze rozpouštěl. Postupem času medovinu začalo nahrazovat čím dál víc pivo a pálenka.

Ani za Lucemburků nebyl od hospodských nepravostí klid, spíš naopak. „Nejhorší byli studenti v univerzitních městech, kteří prováděli výtržnosti nebo se prali s měšťany, a následně vše musel řešit univerzitní rektor,“ vysvětluje Martin Nodl s tím, že v hospodách bylo mravokárci kritizováno hraní kostek nebo karet o peníze, což bylo zakázané. Hazard byl tehdy společensky nepřijatelný, protože vyhrané peníze se nepovažovaly za poctivé. Když jste si zahráli šachy nebo karty jen tak, nebyl to problém, naopak od 14. století byly šachy poměrně běžná zábava nejen pro šlechtu..

O kartách se zmiňuje v polovině téhož století arcibiskup Arnošt z Pardubic, když duchovním zakázal schovávat a ubytovávat karetní hráče a též kartýře, což byli malíři karet, jež tu máme doložené od roku 1354, kdy jeden z nich přišel z Norimberka do Prahy. Hra nabývala na popularitě a o půl století později rytíř Jan Hájek z Hodětína, který působil ve vojsku Václava IV., ve vojenském zřízení vojákům striktně zapovídá hraní „her neřádných“, mezi něž počítal karty, koule a kostky. Kdo to porušil, vodili ho čtyři dny v řetězech. To šachy byly považovány za hru lepších lidí, i když to tak úplně neplatilo. Lidé se jim věnovali nejednou stejně jako třeba vrhcábům, což byla desková hra s kameny i kostkami, kde nehrála roli pouze náhoda jako při kostkách.

Vedle těchto stolních her skýtaly hostince skoro všechno, čím se dalo tehdy bavit a co dnes najdete všude možně – od klubů přes počítačové hry a televizi až po bezbřehý internet. Stahovali se sem hudebníci, ověšení bubínky, šalmajemi, dudami, niněrami, flétnami a loutnami, aby si vydobyli přízeň publika a za celovečerní výkon si aspoň nacpali břicha. Vedle nich předváděli žertovné i kouzelné kousky kejklíři, kteří sice zažívali obdiv hostů, ale jinak celospolečenské opovržení. Hrály se všemožné hry s koulí, zvlášť kuželky byly v kurzu. A přes všemožné zákazy se sázelo. Na cokoliv. Jak na nejlepšího kouleče, tak na pojídače knedlí.

A když šlo o zábavu skutečně velkolepou, vyrazilo se z hospod ven. To se týkalo hlavně živých obrazů, neboť inscenace bitev, samozřejmě těch vítězných, byly oblíbené už v 15. století, a hlavně turnajů. Nešlo jen o vznešená rytířská klání, jichž se účastnili vždy dva jezdci, a kolby, kdy stály proti sobě dvě skupiny mužů na koních, ale i o méně rytířské rubačky. Ty spočívaly v tom, že se chumel chlapů pustil do sebe, a kdo zůstal stát poslední, byl prohlášen za vítěze.

Možná byste se divili, co všechno jste si mohli v tehdejším lepším hostinci dát. Mísa ovoce nebyla problém, tedy pokud šlo o jablka, hrušky, broskve, kdoule či jeřabiny. „I fíky, rozinky a mandle se ve středověku do českých zemí dovážely a jejich potřeba byla ve středověké kuchyni tak velká, že se dovážely i za husitských válek. Doloženo je to účty z Karlštejna, kde je hradní páni kupovali pro celou posádku. V 16. století se dovážely i citrony a pomeranče. Na dvůr pánů z Hradce je roku 1568 dodávala Kateřina stolařka spolu s cukrem, hedvábím a dalšími vzácnými věcmi. V kuchařských knihách se však uplatnily až později,“ píše v knize Jídlo a pití v pravěku a ve středověku zmíněná Magdalena Beranová.

A zapomenout nesmíme na ryby. Už historik Zikmund Winter kdysi spočítal, že jen v Praze v letech 1348–1419 žilo v měšťanských domech skoro padesát rybářů, kteří dodávali své úlovky do hostinců i na trhy. Rybou číslo jedna byla po celý středověk štika. Jen tak na másle, s rozinkami nebo s omáčkou z vína či smetany. Dalším oblíbencem byl úhoř, který se dokonce občas nadíval kapřím masem, přičemž kapr nebyl zdaleka tak oblíbený jako později. Ale frčely rybí mazance, což byly koláče plněné rybím masem, jablky a máslem, a ve velkém se konzumovali i raci. A houby: smrže, lanýže, hřiby, ryzce, kotrče, žampiony nebo lišky. Učenec Klaret ve svém slovníku ze 14. století uvádí jako první hřib.

Ale najedli byste se i v chudých krčmách. Nesmírně oblíbeným a levným hospodským jídlem byly kaše, slané, sladké, masové. Z 15. století se dochoval soupis receptů na 46 druhů! Nazývaly se podle své barvy; černá kaše se dělala z chleba, vína, švestek, koření, medu a případně višní nebo z jablek uvařených v pivu s chlebem, medem a kořením. Zelená kaše se vařila z vařených jablek, světlého piva, vajec, višňových jader, petrželky, jitrocele a šalvěje. Sladila se medem a kořenila pepřem. Sladké kaše se často zapékaly a vypadaly jako koláče, kaše z masa se zase smíchaly s chlebem, vejci a kořením a lidé si je nosili s sebou a vystačily jim studené i několik dní. Král kaše se ostatně přezdívalo Rudolfu Habsburskému, který tu rok vládl počátkem 14. století a byl tak šetřivý, že se sám živil jako chudý mnich.

Říká se, že když hostinec přežije sto let, stane se legendárním. A teď si vezměte, že v Praze až do dob první republiky fungoval podnik Jedová chýše, který sloužil jako hostinec už od 14. století a údajně ho navštěvoval sám král Václav IV. A to měl přitom pověst místa, kde se loupilo, přepadalo a vraždilo a scházely se tu vůbec děsuplné živly. Václav tu prý nechal otrávit padouchy, co se ho předtím pokoušeli sami jedem zabít. To je sice legenda, ale je pravda, že hospodu navštěvovali snad už od středověku studenti medicíny, kteří s jedy nepochybně experimentovali. Ve 20. letech se tu ještě natáčel němý film Dobrý voják Švejk a v roce 1933 hospoda, která přežila šest století, musela ustoupit modernímu domu.

Legendami opředená je i staroměstská hospoda U Kata, kterou měl tajně koupit popravčí Jan Mydlář. Samozřejmě za peníze, jež utržil za to, že sprovodil ze světa sedmadvacet nebožáků při staroměstské exekuci. „Jednou si zřídí lokál za peníze z popravy, v jiné krčmě vše propije, v hospodě U Kata pomáhá schovávat z věží sundané hlavy stavů, jež sám popravil,“ líčil mi spisovatel Petr Stančík, velký znalec pražských hospod. „Ale s Mydlářem jsou to všechno legendy. Nedovedu si představit, že by měl hospodu, kam by chodili lidi. Kat byl tenkrát ze společnosti vyloučen. Na druhou stranu kolem Mydláře se legend o hospodách rojí tolik, že musí vycházet z nějaké historické skutečnosti.“ Každopádně v původně románském domě U Zlatotepců, kde hospoda U Kata je, bývala prý už od dávného středověku.

Zrovna Mydlář udělá v jedné Stančíkově povídce svým hostům svařené pivo s bedrníkem. „Chmel je jen jedna z mnoha různých bylin, které se od starověku přidávaly do piva pro lepší chuť a trvanlivost. Oblíbený byl třeba pelyněk nebo již zmiňovaný bedrník, takže piva bývala chuťově mnohem pestřejší než dnes. Nakonec to vyhrál chmel, přesněji řečeno žatecký poloraný červeňák, jenž je jak známo nejlepší. Lidé pili pivo skoro pořád, aby nedostali úplavici a podobné nemoci ze špinavé vody. V zimě ho běžně svařovali nebo z něj dělali polévky, ale ani v létě ho nepili studené. To mohli až od 19. století, kdy do sklepů začali vozit rozřezaný led z řeky. Ve středověké hospodě vám tedy načepovali teplé kalné pivo do hliněného džbánku, ve kterém nebylo pořádně vidět. Asi naštěstí,“ vysvětluje to autor.

Ovšem když se vydáme mimo Prahu, zjistíme, že Jaškovská krčma v Horním Těrlicku na Karvinsku údajně funguje nepřetržitě tři čtvrtě tisíciletí. Slyšíte dobře. Jestli někdy nefungovala, netuším, nicméně jisté je, že roku 1268 už bezpečně existovala, patřila benediktýnskému klášteru v Orlové, a je tedy rekordmankou, která toho od 13. století zažila asi nemálo. Jako jeden z mála hostinců disponovala ostatně tajnou chodbou, takže patrně kdysi plnila i obrannou funkci. Pravda je, že nejstarší stále fungující české restaurace strčí do kapsy, nejstarší stále existující malostranská krčma U Krále Brabantského vznikla o století později a ve slavném novoměstském pivovaru U Fleků (kdysi U dvou strak) se čepoval zlatý mok jistojistě až roku 1499.

V hostincích bylo k dostání i mléko, které se pilo sladké a většinou ještě teplé. V oblibě bylo i kyselé mléko a Jan Rokycana v 15. století líčí, jak moc syrovátka prospívá dětem, které po ní nejsou bledé, ale naopak čipernější a bystřejší. Chválí i tvaroh, který se vyráběl z mléka stejně jako sýry, syrečky či tvarohové homole. Vodě se lidé hlavně ve městech skutečně často vyhýbali.

Zato pivo milovali už Keltové a podle profesora historie Petra Čorneje si ho mohl středověký člověk dovolit vždycky. „To byl levný lidový nápoj. Ale byl rozdíl v kvalitě. Nejlevnější byla mladá piva, zatímco ležáky, které dlouho zrály, byly až několikrát dražší. Existovala také vyloženě drahá piva, která se sem vozila i za husitských válek ze Svídnice a Žitavy, což byla nejlepší piva v zemích Koruny české. V Čechách se sice pivo vařilo ve velkém množství, ale nemělo srovnatelnou úroveň. A asi vůbec nejhorší bylo v Plzni, což se dnes zdá nemožné.“ Za jedno z nejlepších se považovalo pivo rakovnické. Tam bylo ostatně v 16. století osm měšťanských pivovarů a přes sto měšťanů s právem pivo vařit. To měšťané Starého Města pražského vozili v 15. století své hořké pivo až do Polska a pak i do Německa.

První chmelnice jsou doložené z 12. století, kdy se pivo vařilo doma, ale ve 14. století začaly vznikat pivovary a Zikmund Winter uvádí, že v Praze už v letech 1348–1418 postupně působilo třicet šest pivovarníků a skoro tři stovky sladovníků. Slad se dělal hlavně z pšenice a převažujícímu pšeničnému pivu se říkalo bílé, zatímco ječnému tmavé. Pivo mělo různou kvalitu a pro čeledíny se vařilo takzvané řídké, které připomínalo hořkou vodu. Kvalitní bílé pivo bylo naopak husté a sladší. Podle lékařů se po něm tloustlo více než po hořčejším ječném a také opice byla horší. Z hustého piva se vařila hlavně pivní polévka, jejíž nejjednodušší recept zněl: „Pivo nalej na smaženou cibuli a povař.“ Pivo bylo skvělý byznys, dokonce pro krále. Například Matyáš roku 1616 rozhodl, že poddaní z Nového Strašecí smějí pivo kupovat pouze z jeho pivovaru na Křivoklátě a v Krušovicích. Žádné vyváření ve městě ani doma.

Podle profesora Jaroslava Čechury se do hospod chodilo prakticky denně, protože si lidé po práci chtěli odpočinout, pobavit se, vyslechnout drby a novinky a případně se seznámit. Pilo se velice často na dluh a v krčmě jste narazili i na řadu žen: „Ženy si klidně vyrazily do hospody na jedno, nejednou opustily manžela a odešly s jiným mužem.“ Kina, koncerty ani kluby nebyly, tak kde jinde najít svou vyvolenou či vyvoleného než v hostinci? Bylo to ideální místo, kde se konaly nejen tancovačky, a potkali jste tu selky i děvečky. A když někdo nabyl pocitu, že je přebráno, zaplatil si dohazovače, tehdy nazývaného svatby hospodář. Často to býval kovář, nejednou i hospodský. Prostě lidé, kteří potkávali díky své profesi hodně lidí a měli přehled.

Vedle pitek, tancovaček a hraní her v hostincích byly jistým druhem zábavy i návštěvy „kurevských domů“. Městské rady vydávaly pro nevěstince zvané chalupy stydké či hampejsy řády a vybíraly z jejich činnosti poplatky. Nejslavnější vykřičená čtvrť byl asi Krakov na Novém Městě pražském v okolí dnešní Krakovské ulice. Sem směřovaly davy mužů včetně kleriků, lačnících po společnosti měchyň čili prostitutek.

V neposlední řadě sloužily hospody k uzavírání obchodů. To se mohlo dít před notářem, před členy městské rady či na vsi před rychtářem, kterému ostatně hostinec nezřídka patřil či ho aspoň provozoval. Ale častěji se to seběhlo tak, že se kupující a prodávající sešli u piva, vzali si spolustolovníky za svědky, plácli si před nimi, případně předali dohodnutou sumu, a řádně to vše zapili. V hospodách se též verbovalo (po pár korbelích byl nejeden čeledín povolnější), vyzvídalo a donášelo.

Ani šíření klepů nebylo nic neobvyklého, někdy ovšem mohlo být podle Martina Nodla nepravdivé nařčení pekelně nebezpečnou záležitostí: „Když se třeba už v polovině 15. století začaly ve Švýcarsku rozjíždět první čarodějnické procesy, bylo to velice často na udání sousedů. Podobně falešně se lidé udávali, že má někdo lepru. To často znamenalo, že takového člověka naprosto izolovali. Leprosária byla mimo město a šlo o místa, odkud kolikrát nebylo úniku…“

Zdá se, že konzervatismus prostého lidu se projevoval mnohem víc v jídle než třeba v sexu. „Lid obecný nejvíce chlebem, pivem a masem živ jest a o lahůdky či pernatou zvěř nemnoho stojí,“ praví se ve zprávě císaři Rudolfovi II. Svatá pravda. Když ještě koncem 16. století udělal kuchař čeledínům jelena a naservíroval jim ho i další den, vzbouřili se, že chtějí obyčejné jídlo jako hovězí, dršťky, volské hlavy, kroupy a zelí. Některé museli dokonce seřezat a zavřít do klády, jak moc je nóbl strava nakrkla. To u panstva se kromě kančího ze zvěřiny těšil největší oblibě jelen, jehož si žádný prostý člověk nemohl dovolit ulovit. Jinak šlo o ptactvo všeho druhu, připravované s nejvyšší rafinovaností.

Hospody byly občas černé díry na výplaty, a tak se přitvrzovalo i v oblasti hazardu. V 16. století už nesměli hrát tovaryši kostky ani o ořechy, zatímco rytíři většinou neměli problém ani s hraním o peníze. Nicméně nikdo hlady neumíral, byť se podle Beranové po celý středověk až do 16. století jedlo jen dvakrát denně: „I když například doktor Kopp uvádí, že se našli i tací, kteří byli schopni jíst nejen třikrát, ale dokonce čtyřikrát denně, a neonemocněli z toho!“ V krčmě byste snídaňové menu hledali marně, a když náhodou někdo snídal, pak polévku nebo teplé mléko a k tomu chleba. I ti nejchudší mívali k obědu kaše či dušeninu a například mlynáři měli dávat podle předpisů z roku 1601 zaměstnancům jak k obědu, tak k večeři vždy po třech jídlech: „Polévku, vaření s kusem masa a kus chleba.“

Teprve v 17. století se objevují knedle z mouky, žemle a vajec, které byly oblíbené jak slané, tak hlavně švestkové. Sladily se medem, ale začal se víc prosazovat i cukr, který se řídce začal používat až v 15. století, kdy ho prodávali většinou obchodníci s kořením, u nichž jste dostali i zázvor, šafrán, skořici, hřebíček, muškátový květ, kmín, anýz, česnek či hořčici. Ocet si lidé vyráběli doma z piva, vína nebo trnek. Magdalena Beranová dokonce uvádí zprávu o tom, že vězně mučili podáváním silně kořeněného jídla, aniž by jim k němu dávali napít. Kaše se dělaly i z hrachu nebo čočky, zatímco fazole dovezené z Ameriky se rozšířily až v 17. století, podobně jako těstoviny z Itálie. Brambory se tu běžněji jedly až od století osmnáctého.

A na závěr hostiny káva – kavárny byste tu ve středověku hledali marně. Z květů a bylin se sice vařily čaje, ale první skutečný čaj se objevil v Nizozemí v 17. století, ovšem tady bylo jeho pití až záležitostí 19. století. Káva se dostala do střední Evropy až koncem 17. století a první kavárnu v Praze založili teprve v roce 1714. To Brno se pyšnilo podnikem U Turka Ahmeda už od roku 1702. Pomalu se začalo prosazovat i víno, které bylo předtím záležitostí vyšších vrstev, což bylo dané i tím, že kvalitní se dováželo a nebylo zrovna levné.