Prý jak se mám. Když mi někdo položí tuhle otázku, nejraději odpovídám: \“Skvěle! Kdyby to bylo jen o trochu lepší, byl by to hřích!\“
Mít se skoro \“hříšně dobře\“ je samozřejmě provokace. Většina lidí spíš prohlásí něco jako: \“Jak bych ti to řekl, mám se fajn, ale samozřejmě by to mohlo být lepší… například… počkej, kam běžíš? Tebe nezajímá, jak se mám? Nechceš slyšet, jak žena na dovolené ztratila kabelku a já už pět let nedostal v práci přidáno?\“
Většina z nás nemá pocit, že se máme nějak extra dobře. A rozhodně si myslíme, že bychom se mohli mít líp. Zvlášť my v Česku.
Prostě si tipnete, jak na tom svět je. Rosling dal tento test více než 12 tisícům lidí ve 14 zemích. A výsledek? Jen sedm procent odpovědí bylo správných. Jinými slovy přes 90 procent lidí si myslí, že svět je horší než ve skutečnosti. A co je zajímavé, o moc lépe nedopadli ani ti, kteří by měli mít lepší informace než běžní občané: experti Světové banky, nositelé Nobelových cen nebo elitní politici z konference v Davosu.
Skoro žádná skupina lidí, ať už to byly norské učitelky nebo lékaři ze Singapuru, se nedostala k více než třetině správných odpovědí. Byla tedy méně úspěšná, než by byl šimpanz, jenž by odpovídal náhodně, a statisticky by proto měl výsledek právě onu třetinu.
To celé znamená, že opravdu o světě nemáme dobré mínění a že bychom s tím mohli začít něco dělat. Jenže co? Pesimismus a obavy asi v mozku máme zakódovány z evolučních důvodů. Čekat horší je pro přežití lepší než počítat s tím, že svět je krásné a bezpečné místo. Jen se nám to v éře médií, těch klasických a hlavně sociálních, nějak vymklo z ruky.
A deziluze o světě může náš svět paradoxně zhoršit. Protože když nepoužíváme fakta a máme o skutečnosti zkreslené představy, vede to ke špatným rozhodnutím. Usnadňuje to populismus, nespokojenost a vztek umetající cestu k moci nebezpečným politikům.
Rosling v deseti kapitolách Factfulness nabízí cosi jako \“sebeobranu\“ proti instinktům, které nás zrazují. Avšak pozor, napsal knihu nejen důležitou a nabitou daty, ale také zábavnou. Rosling má dar kombinovat své zážitky, často anekdotické, až neuvěřitelné, s přesnou řečí čísel.
Mnohé je působivé, třeba Roslingovo tvrzení, že nežijeme na planetě rozdělené na dva světy − chudý a bohatý − a že tyto světy neodděluje nepřekonatelná propast. Tak jsme se to učili ve škole a možná to platilo v sedmdesátých letech.
Ano, miliarda lidí stále žije v hrozné chudobě a musí si vystačit se dvěma dolary na den. Nemá peníze na slušné oblečení ani boty, nemá přístup k elektřině a často ani k pitné vodě, jídlo si vaří na ohni. A miliarda lidí žije v relativním bohatství, s průměrným příjmem 32 dolarů na den a více. Do ní patříme my.
Většina dnešních obyvatel planety se nachází někde \“mezi\“. Není to snadné, z našeho pohledu jsou chudí, ale náš pohled není rozhodující. Důležitý je trend a to, jak se svět opravdu v podstatě každý rok nebo každý den mění.
Rosling to dokládá na osobním příkladu: on sám pochází ze Švédska, což je dnes jedna z nejbohatších zemí s nejzdravějšími obyvateli na světě. Pro leckoho je Švédsko vysněnou destinací. Ale když se v roce 1948 Rosling narodil, tamní životní podmínky byly podobné těm z dnešního Egypta. Proto se jedna z kapitol jmenuje Narodil jsem se v Egyptě.
Když vezmeme v úvahu inflaci, v době Roslingova narození měli Švédové podobné příjmy a dožívali se podobného věku jako dnes průměrní Egypťané.
Jistě, lidský život je dlouhá doba. Ale nikoliv nepřekonatelná propast. Zvlášť když svět je čím dál rychlejší a v posledním desetiletí se rozdíly vyrovnávají mnohem rychleji než před dvaceti, třiceti, nebo dokonce sedmdesáti lety.
Dobré věci: například gramotnost (z 10 procent v roce 1800 k 86 procentům v roce 2016), léčitelnost dětských onkologických onemocnění (z 58 procent v roce 1975 na 80 procent v roce 2010), přístup k pitné vodě (z 58 procent v roce 1980 na 88 procent v roce 2015) či očkování (z 22 procent dětí aspoň s jedním očkováním v roce 1980 na 88 procent v roce 2016).
A špatné věci: otroctví (ze 193 zemí se zákony umožňujícími otroctví v roce 1800 na tři země v roce 2017), dětská úmrtnost (ze 44 procent v roce 1800 na čtyři procenta v roce 2016) či lidé trpící hladem a podvýživou (z 28 procent v roce 1970 na jedno procento v roce 2015).
Noční můrou mnoha lidí žijících na Západě je populační exploze. Když jsem já v 70. letech chodil do školy, učili jsme se, že na Zemi žijí čtyři miliardy lidí. To číslo se mi zarylo do hlavy a vždy mi naskočí, kdykoliv se dnes mluví o populační explozi.
Dnes se ale počet obyvatel na planetě pohybuje mezi sedmi a osmi miliardami. Dle předpokladů během asi dvanácti let přibude další miliarda. Znamená to, že další miliarda přibude ještě rychleji? Kdy se to zastaví? A dá se to vůbec zastavit jinak než tím, že dojde k nějaké strašné katastrofě?
Nikoli, netopíme se a není třeba zoufale volat o pomoc. A zrovna tak platí, že svět nám dnes nenabízí ani procházku růžovou zahradou. Nabídnu metaforu Hanse Roslinga: jsme jako dítě v inkubátoru, slabé a ve špatném stavu, a když ho vyšetříme bez dalších informací, musíme dojít k závěru, že nemá moc velkou naději přežít. Ale když se dozvíme, jak velký udělalo pokrok od narození, od minulého týdne a od včerejška a jak se den ze dne lepší, možná změníme názor. Protože v tom je naděje.
Miloš Čermák
COOLna 
Napsat komentář