Ano – a Foucault by samozřejmě řekl, že ze všech nejděsivější typ autority je ten, který nepotřebuje násilí, aby se prosadil.
To by řekl. I když si myslím, že Foucault se v tomto ohledu často chybně interpretuje tak, že předpokládá, že jakýkoli diskurs pravdy je druh moci a všechny druhy moci jsou násilné a samy o sobě nežádoucí. Pravda, občas to tak může znít, ale kdyby byl konkrétně vyzván k odpovědi, vždy by řekl: Ne, ne, samozřejmě, že ne.
Myšlenka, že vědění je vždy formou moci, je velice lichotivá pro akademiky, kteří mají tohoto druhu moci opravdu hodně a velmi málo jakéhokoli jiného druhu moci, takže stěží překvapí, že to mají tak rádi. Sám Foucault v tom měl své osobní zájmy – v mládí byl diagnostikován jako homosexuál a chtěl pochopit, jak se stalo, že jeho nejintimnější touhy lze považovat za nemoc.
Fakticky oddal svůj život snaze to pochopit. Ale mnozí na akademické levici zapomínají, že takové diagnózy nebyly pouhými abstrakcemi, ale že se opíraly o sílu zákona, hrozbu fyzického násilí, ačkoli samotný doktor zbraň nemá. Jistý druh vulgárního foucaultismu nás povzbuzuje k přehlížení, do jaké míry se za většinou institucí, které Foucault popisuje, skutečně skrývá hrozba násilí.
Panoptikon bylo koneckonců vězení. Když si myslíte, že vás někdo může kdykoli sledovat, tak obvykle prostě půjdete někam jinam. Ve skutečnosti se od Foucaultových dob věci v tomto ohledu celkem zhoršily. Dřív ve školách a nemocnicích nebývaly skutečné ozbrojené stráže; teď na mnoha místech jsou.
COOLna 
Napsat komentář