Začíná to už dětstvím. Potřebou lásky.
Čím méně jí máš, tím víc slýcháš, že je to Tebou – že pro to, aby Tě druzí měli rádi, musíš dělat víc. A tak si zvykneš. Zvykneš si dělat co nejvíc i na to, že ani pak se láska nevrací. Uvěříš totiž, že nejsi dostatečný člověk a že si zasloužíš špatné zacházení, ačkoli pro druhé děláš maximum.
Vím, kolik bolesti je paradoxně v těch srdcích, které se rozdávají pro druhé. Zažívají to v práci, rodině, přátelských i partnerských vztazích. Postupně jim dochází to, co dlouhodobě dávají, protože se pouze dáváním vyčerpávají. A všude vidí, že jiní normální vztahy mají. Oni ne. A to je trápí ještě víc. Zjevně skutečně nejsme dost dobří, opakují si ti lidé.
Přitom dost dobří jsou. Jenom někdy zapomínají, že když někomu dávají své maximum a jemu to nestačí, dávají to nesprávnému člověku. Tomu, který jejich maximum rád zneužije.
COOLna 
Napsat komentář