Také tvrdím, že dobrou žurnalistiku často formují a deformují i uživatelé médií. Přál bych si proto, aby si novinářská etika našla cestu i k širší veřejnosti, která se často mylně domnívá, že všechny obsahy prezentované v médiích jsou novinářské.
Na veřejnou kritiku si nestěžuju, považuju ji za normální, když vstupujete s jakýmkoli dílem do veřejného prostoru. Kritika ukazuje, že lidem stojí za to reagovat, že to není úplně odfláknuté.
Citujete Maxe Webera poukazujícího na podobnost odpovědnosti novináře a učence. Vy sám píšete jinak, než bych čekal od novináře. Ten typicky otevírá téma aktuálním, až následně dodává kontext. Tady naopak stavíte velkou teoretickou základnu, na níž až posléze dodáváte něco konkrétnějšího. Proč takto?
Snažím se jít proti proudu. Když se podíváme na dnešní fungování žurnalistického diskurzu, říkám, že je zapotřebí vrátit se k základům žurnalistiky. Proto tam jsou teoretické pasáže právě o základech. Žurnalistika jako obor se zrodila z filozofie, dokonce vznikla dřív než sociologie. Berte to i jako moje subjektivní propagační dílo žurnalistiky jako oboru, který patří do portfolia společenských věd a má za sebou dlouhou historii.
Inspiruju se Stephenem Wardem a jeho etapizací novinářské etiky, která počíná revolucemi ve Francii a USA a formováním tisku a žurnalistiky jako součásti veřejné sféry. Žurnalistika se stává zastáncem veřejnosti. Následuje etapa bulvárního tisku a bezbřehé svobody slova. Tehdejší honba za čtenářem vedla k tomu, že se tisk choval nezodpovědně. Poté přichází 20. století, dvě světové války a přemýšlení o tom, že bychom měli jako seriózní novináři uvažovat o společenské odpovědnosti. Teď tady máme sociální sítě, internet a umělou inteligenci. Dostáváme se do etiky žurnalistiky konvergujících médií.
To je ve stručnosti popsání čtyř etap, které v sobě zahrnují pět století. Mluvím hlavně o anglosaském světě. U nás je situace komplikovanější, proto se v české části věnuju až posledním třiceti letům. Ve 20. století jsme si prošli novinařinou jako propagandistickou komunikací vládnoucí strany. První republika byla příliš krátkým časovým obdobím, o etapu sociálně odpovědné žurnalistiky jsme byli ochuzeni.
Ocituju vaši větu týkající se současné etapy: „Narůstající význam digitálního barbarství je jednou z hlavních charakteristik nové doby, v níž odumírají poslední rezidua výdobytků osvícenství.“ To je závažné prohlášení. Co míníte oním digitálním barbarstvím, které zmiňuje na víc místech?
Ten pojem jsem poprvé viděl v eseji Jiřího Přibáně a líbí se mně na něm, že ukazuje a explicitně pojmenovává něco, co cítím intuitivně jako novinář. Rozpadají se kompetence. Když jsem byl před sedmi lety poprvé pozván mezi mediky na 2. lékařskou fakultu, říkali mně „vy novináři filtrujete, de facto cenzurujete informace!“ Říkal jsem jim „ne, my je editujeme a ověřujeme“. Že někdo umístí blábol na sociální sítě, přece nemá stejnou váhu jako názor, který je propracován věděním a vzděláním. Oni mně tehdy nerozuměli. Odjížděl jsem ze setkání poměrně frustrován, protože jakmile to nechápou vysokoškoláci, jak tomu můžeme čelit u lidí s nižším stupněm vzdělání.
Před dvěma lety mně tamní studenti ale začali vyprávět, jak žijeme v informačním přesycení. „Takže vy začínáte přicházet na to,“ říkám jim, „že slova lékaře studujícího šest let začínají mít stejnou váhu jako kdejakého šarlatána? Že jsme se naučili lhát a brát to jako normu?“ Podívejte se, co si dnes dovolují říkat politici. Podívejte se na dynamiku rychlosti reakcí na sociálních sítích. Vždyť tam mnoho prostoru pro racionalitu není.
Netvrdím, že se společnost zhroutí, nejsem příznivcem apokalyptických vizí. Myslím ale, že se kyvadlo přehlcení emocionalitou musí vrátit k racionalitě. Všichni na všechno okamžitě reagujeme – bohužel včetně novinářů.
Rozumím jistému skepticismu, vy ale používáte silná prohlášení typu, že tady máme „totalitní nadvládu pravdivého mínění nad pravdivým poznáním“. Tedy názory jsou důležitější než fakta. To by ale z podstaty slova totalitní znamenalo, že moje a vaše práce už nemá žádný smysl.
Berte to jako jistou intelektuální provokaci. Tvrdím, že bychom se měli zamyslet nad některými trendy, které vedou společnost i k intelektuálnímu úpadku.
No jo, ale když přijdete hned na začátku o iluze a vůli měnit svět, jak v téhle bláznivé době chcete žít?
Vy máte načerpat na Erasmu rozhled, co se děje v cizině, a potom tady v dobrém slova smyslu rebelovat. Posílat k šípku nás, kdo jedeme v zaběhaných rutinách.“ V tomto vlastně vychovávám rebely.
Hodně novinářů řekne, že žurnalistika je řemeslo, její studium proto není důležité. Co vy na to?
To je rezignace na podstatu žurnalistiky. Tím usekáme, z čeho žurnalistika vznikla – z reflexe. Co je sociologie? Upozorňování na zásadní problémy ve společnosti, kdy nehledíte na to, že vám bude někdo nadávat. Díla velkých sociologů bývají tvrdé obžaloby společnosti. Někdy intelektuální provokace, ale založená na pozorování a faktech. Když rezignujeme na hlubší reflexi společnosti, žurnalistiku vyprazdňujeme.
Ona se to samozřejmě vyprazdňuje už tím, že všichni zamíří do výrobní fabriky zpráv, kde přistupují na to, že v každém titulku musí být Trump, protože to láká ke kliknutí. Že tam musí být slovo rekordní v souvislosti s covidem. Že se musí vysílat obrovské množství selektivních dat, čímž média způsobí, že nejdřív republiku uzavřeme, vysílá se od hranic, nepronikne sem ani myš, pak to rychle uvolníme, teď ji zase budeme zavírat.
Taky mě trápí – a vidím to i u našich studentů -, jak se rezignovalo na rozdělení žánrů na publicistiku a zpravodajství. Vyprázdnili jsme pojmy. Mám vysvětlovat polovzdělanému radnímu, co je to objektivita? Že vyváženost není, když dáme deset deka hlupáka a deset deka vzdělance? Pokud ale měříme se stopkami, to tam moderátoři nemusí být. To tam nemusí být ani Rada České televize, když vedle sebe stačí postavit nácka a humanistu.
Žurnalistika je sofistikovaná práce, která zaslouží roky studia. My ale řekneme: „umíš psát? Tak jdi do zpravodajství!“ Tam toho kreativního člověka současná praxe stejně zničí, protože uslyší akorát „dej to do minuty a půl – po patnácti vteřinách asynchron, synchron, asynchron, synchron, asychnchron“. To nemusí dělat člověk, to udělá robot. Za chvíli to taky tak bude.
Čeká nás restrukturalizace redakcí? Majitelé tady jsou miliardáři pojímající média jako svou propagandu, nevidí v nich vyšší cíl. Když budou mít možnost nahradit pásové zpravodajství roboty, využijí je? Pokud podobné diskuze nezahájíme v novinářském světě včas, povede to ke zmizení třetiny redakčních míst. Nad se bude šetřit na editorech, poroste množství chyb, a jsme zpátky u důvěry publika.
(Samo)regulace podle vás vychází z hledání rovnováhy mezi svobodu slova a odpovědností. Tato rovnováha se poměrně naléhavě hledá v případě digitálních platforem, které vy sám nazýváte predátory. Jak se na téma díváte?
Nejsem zarputilý technoskeptik, ale míra technooptimismu borců vyvíjecí platformy je často odzbrojující. Často se vracím ke knížce Perfektnost techniky od Fridricha Jüngera, kde píše, že technika není všeobjímající bůh, který přinese společnosti štěstí. Vezměme si řeči Marka Zuckerberga a jeho party o tom, že Facebook je komunita, všechno je v ní demokratizované… Myslím, že bychom měli v první řadě přistoupit na sofistikovanější úvahu, že sociální sítě nejsou jen technologické platformy. To jsou plnohodnotná zpravodajská média. Ptám se: je televize přeregulovaná, když si ve vysílání nemůžu dovolit říct vulgární slovo, když jsem honěn za pseudovyváženost? Je televize přeregulovaná z vašeho pohledu nejmladší generace?
Z mého pohledu nemůžete porovnávat amfiteátrové a síťové médium.
Myslím, že ve vztahu ke společenské odpovědnosti určitě můžu. Může si dovolit síťové médium všechno? Listina základních práv a svobod neplatí v síťovém prostředí? Proč platí pouze v amfiteátru? Proč má soukromý televizní vysílatel hledět na fakticitu a správnost, když podle Digital News Report považuje polovina mladých sociální sítě za zpravodajské médium?
Myslím, že u sociálních sítí a elektronických médií přenášejících audiovizuální obsah se má hledat nový regulační rámec. Mluvím o globálních predátorech v oblasti síťových médií, protože parazitují na kvalitních obsazích. To přece není normální. Podle dat Evropské audiovizuální observatoře jde Facebooku a Googlu přes 50 % příjmů z videoreklamy v celé Evropě.
Teď se ale posouváme k otázce monopolu spojeného s online reklamou a jeho potencionálnímu rozbití. Nejsem si jistý, že jde o stejnou otázku, jakou je hledání mezi odpovědností a svobodou slova.
Ano, sám v sobě nemám tuto otázku vyřešenou, co se stane, když začneme regulovat a omezovat svobodu slova, její absolutní pojetí spoléhající na to, že každý v sobě má také odpovědnost. Jakmile totiž začneme svobodu slova omezovat, dostaneme se k tomu, co využívají totalitní nebo autoritářské režimy odkazující na „blaho lidových mas“. Mě ale štve, že neumíme využít pro sociální sítě tradiční rámce, jako je Listina základních práv a svobod.
Často přemýšlím nad tím, co mám studentům říkat o listovním tajemství. Jako kluka vyrůstajícího v totalitě mně opravdu echt vadilo, že bolševici četli dopisy. Kolik napařovacích stolů na rozlepování dopisů, které používala StB, ale máme v kyberprostoru? A my se tomu nevzepřeme? Jak mám novinářům říkat „prosím, neporušujte ochranu soukromí, ctěte listovní tajemství“. Vždyť eroduje. Vy musíte důvěřovat nějakému borci a jeho firmě. A je jedno, jestli se jmenuje Lukačovič nebo Zuckerberg.
Na otázku, jestli je televize přeregulovaná, odpovídám ano. Česká televize hrozila pokuta za odvysílání Kober a užovek v osm večer, protože tam zazní vulgarismy. Daleko horší si ale může každý najít okamžitě na YouTube, který žádné regulaci nepodléhá. Jsem stoupencem toho, abychom zasypali tuto regulační propast mezi světem nových a tradičních médií. A vás budu provokovat tím, že jsem pro nějakou míru regulace, protože máte představu, že to je demokratizační prostor.
My tady žijeme s důvěrou, zatímco borci si na obrovském množství dat pohrají se světovými volbami. A vy řeknete „nene, svoboda slova a svoboda nakládání s daty je absolutní“.
Jsem zvědav, co nám vyjde z výzkumu personalizované reklamy, protože všeobecné smluvní podmínky jsou u drtivé většiny médií porušované. Když chcete vypnout cookies, odlinkuje vás to na cizí servery. Kde je o tom celospolečenská diskuse? Kde je přemýšlení o tom, že provozovatel serveru nedodržující všeobecné smluvní podmínky by měl být sankcionován?
Kdo z médií v Česku se tomu kromě Lupy, Technetu a snad občas i Médiáře věnuje? Ono je to tak složité, že se do toho nepouští ani novináři, protože stojí čas to pochopit. A čas novináři příliš nemají.
Víte, co tomu ještě přispívá? Technooptimismus. Míra technooptimismu v nejmladších novinářských generacích. Teď se nám ukázalo v jedné focus group, že experti zabývající se personalizací a počítačovou vědou v sobě také mají míru technooptimismu, které mě až překvapila.
Když ale budu hodně drsný, označuju zástupce tohoto mainstreamu za pravicové svazáky, kteří Klausovu jedinou cestu transformace hájili s pravicovými mávatky. Vždyť to byli bývalí členové SSM. Podívejte se na Mladou frontu Dnes. Martin Komárek a spol. Odhodili rudá mávátka a vzali mávátka modrá, pravicová. Kdo si dovolil upozornit, že to není jediná cesta ekonomické transformace a že drancování ekonomických zdrojů není společensky prospěšné, dostal od nich nálepku zakukleného komunisty. Takže bývalí svazáci a komunisté kádrovali lidi, kteří s komunismem neměli nikdy nic společného. Bojím se však, že tohle je součástí naší národní mentality.
Vámi citovaný a očividně čtený Václav Bělohradský nedávno zase popisoval otočky o 180 stupňů v čase zlomů v českých dějinách.
Pozoroval jsem to už jako novinář v devadesátých letech.
Bohužel se obávám, že to je součástí naší mentality. I té žurnalistické.
Posunula se tedy podle vás žurnalistika v otázce, že co je sociální, to je gulag?
Podívejte, teď je pro mě jako novináře-pozorovatele zajímavý spor revizionistů historie relativizujících, co se tady dělo. Jsem opravdu znechucený, když dovedou studenti protestovat proti plakátu, že byla Milada Horáková zavražděna komunisty. Dochází k idealizaci myšlenek, které si myslím, že vedou k totalitarismu. Ono je to na delší debatu, ale v otázce dění v naší historiografii mně mluvil z duše profesor Vladimír Just, který se vymezil vůči děkanovi Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michalu Pullmannovi.
Jestli budeme říkat, že nejmladší generace nemá kde bydlet, protože ji bohatí uvrhli do chudoby, může to v budoucnu skončit opět u likvidace střední třídy.
Založením jsem levičák, který hledí na soudržnost společnosti, sociální odpovědnost. Jako zdůrazňuju odpovědnost ve vztahu ke svobodě slova, stejně důležitá je i sociální odpovědnost. Absurdní je tvrzení části lidí, podle kterých jsou úspěšní podnikatelé nové vzory ve společnosti, kteří umí staré hnusné politiky a tradiční strany nahradit. To říkají stejní svazáci, kteří předtím sloužili totalitní moci a potom… To ani nebylo pravicové budování kapitalismu. Jak může být pravičákem někdo, kdo byl komunistickým ekonomem prognostického ústavu? Historici z filozofické fakulty by měli zkoumat, že kádrové rezervy připravené vystřídat staré tváře ve vedení komunistické strany tady najednou tady budovaly pravicové strany ODS a ODA.
Když se dívám na argumentaci kolegy Pullmanna a jeho texty, to není plastický výklad poctivého historika. To platí i pro dávání orální historie na piedestal. Zapomene na fakta, to je přesně v duchu tyranie pravdivého mínění, které určuje hegemon moci. I v historii. Oni řeknou, že můj tatínek, který nemohl z politických důvodů studovat, stejně jako tisíce dalších, souhlasili s režimem?
Vrátit se k duchu stranického tisku? To se stejně v tuzemsku děje. Bojím se ale toho, že to v současném prostředí sociálních sítí povede k neschopnosti dialogu a plurality.
V tomto ohledu zmiňujete pojem post-objektivismus jako explicitní deklarování vlastních názorů. Vy sám přitom nechodíte ani k volbám.
Protože to u mě vede ke kritičtějšímu pohledu na osobnost, které jsem odevzdal svůj hlas. Mohu se cítit zklamaným voličem. V tomto pro mě byly také nepříjemné rozhovory s lidmi, se kterými jsem si tykal, znal jsem je, protože otázky k nim byly kritičtější.
Přistupujeme tady na hru, kdy si někdo přivlastní nálepku a sám si ji definuje. Co je ale konzervativního na paní, která je zprvu svazačkou budující komunismus, po převratu začne v žurnalistice aktivisticky hájit pravicové hodnoty, následně je kandidátkou komunistů na prezidentku a pak se obrátí k Bohu a je konzervativně-věřící? Paní Bobošíková je hodnotově konzervativní? Václav Klaus je konzervativní člověk? A tihle lidé teď budou z konzervativních pozic kádrovat druhé, kdo je tady liberál, progresivista, sluníčkář a dobroser?
Neřval bych, že je ohrožena svoboda v České televizi, pokud v ní budou vzdělaní a chytří lidé, kteří za ni budou bojovat. Na cenzuru musí být dvě strany. Ti, co se nechají, a ti co, cenzurují.
Partnerem Rady ČT je přece generální ředitel. Co to může dělat s redakcí? Že první úmrtí na covid-19 komentuje premiér? Že si premiér může vybrat, jestli půjde do hlavní zpravodajské relace, kde si může říkat, co chce a nikdo ho nekonfrontuje s daty, protože na to není čas? To už je částečně Polsko. Plíživé Polsko. Nepřeji si to, ale tady jsem skeptik a myslím, že k tomu dojde.
Politici by chtěli mít respektovanou Českou televizi, jak dnes vychází ze všech výzkumů, ale zároveň jako svou služku. Podobně jako byla Mečiarova STV. Obojí mít ale nemůžou. Vždyť Václav Klaus to přiznával, že mu chybí státní médium. Celý spor o média veřejné služby je o tom, že jim chybí státní médium, které jim bude sloužit.
Napsat komentář