Fakt je, že jsem už trochu nervózně poposedávala. „Jéžiš, nezlobte se,“ začala se omlouvat mladá žena a měla se k odchodu. „Já pracuju z domova, a když se mi poštěstí, že můžu s někým mluvit, dopouštím se na něm verbálního znásilnění.“ Ten termín mě pobavil.
Ve skutečnosti mě bavilo všechno, co říkala, protože je inteligentní, nechybí jí vypravěčský talent, a navíc měla o čem vyprávět. Rozhodně jsem se nenudila. Ale nelze popřít, že jsem potřebovala ještě pár věcí stihnout.
Talent nenudit každý nemá, skoro každý má ale potřebu aspoň sem tam mluvit. A přestože většinu ostatních potřeb lze dneska uspokojit celkem snadno, u téhle to tak úplně neplatí. Člověk má jaksi víc příležitostí emoce, stesky a nejrůznější sdělení importovat než exportovat. A to pak hrozí v hlavě nerovnováha a přetlak.
Vím o tom dost, a proto se nikdy netvářím nepřístupně, když se stará paní nebo starý pán v tramvaji pokusí navázat konverzaci, možná jen proto, aby vůbec někdy slyšeli svůj hlas. Po večerních televizních zprávách taky občas volávám některému ze svých starých přátel žijících single. Co když se taky dívali a teď hledají krabičku s uspávadly, aby to skoncovali dřív, než apokalypsa dorazí k jejich prahu?
Jak je ale vidět, přetlak může pociťovat i mladá žena, která má muže a děti. Možná jí moc nenaslouchají, stejně jako doma nikdy moc nenaslouchali mně. A mluvit bez posluchačů? No, v nejhorším to taky jde, ale popravdě, nic moc. Tuhle pravdu mi už před mnoha a mnoha lety prozradil stařičký inženýr Střemcha.
Radka Kvačková
Zanechat odpověď