Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné. Třesu se, Bože můj, neboť tuším, že brzy umřu a pevný měl bych být. Z každého stromu spadne i ten nejposlednější list, neboť on není bez důvěry k zemi. Z každého člověka spadne i ta poslední přetvářka, neboť… Continue reading

Nechápu tvé stýskání, že jsi kruté sám. Spolutrp s trpícími a nebudeš jím! Ale jsi-li tak krutě sám, vydrž a oni tě najdou! Vladimír Holan Continue reading

I když mi, lásko, stále unikáš, jsi moje ustavičná přítomnost, ó jistě! Tak jako vodopád: i když jej stále opouští voda stále táž, on stále zůstává na tomtéž místě… Vladimír Holan Continue reading

Být milován! Tento sebeklam, i když snad dosud je bezděčný a jen v předtuše, hledá sobě rovného. Brzy jej najde: je to zoufalství, zatím opuštěné, ale jak potom po celý život věrně, i když miluješ! … Vladimír Holan Continue reading

To, co jste řekla a pak ještě žila, bylo pro mrtvé… Vždyť opravdu jenom radost je v čase, neboť jedině ona je právě teď. Nejpřítomnější. Nejsmrtelnější… Vladimír Holan Continue reading

Všechna má slova, zničená nahým úžasem, mluví o těle ženy.. Vědomo své krásy vyzývá mou němotu k stesku, písni, zbožňování, ba k věštbě, ale jako by se mělo ještě doplnit, co chybí, už je tu chtíč… Každá láska je nešťastná. Vladimír Holan Continue reading

To je ta chvíle, kdy oheň v krbu je třeba přikrýt popelem.. Udělají to ruce tvé staré matky, ruce, které se třesou, ale ruce, jejichž třesení je stále ještě mírou ubezpečení…Zkolébán jimi usínáš a je ti dobře… Obyčej, teplo, slast a klid, důvěrnost dechu s něčím až rajsky zvířecím, to obdarován být i darujícím, když… Continue reading

Také jsem kdysi o Božím těle vdechol vůni kadidla a na ruku navlékal si věneček z jarního kvítí. Také jsem se díval zbožně do nebe a poslouchal zvony. Myslil jsem, že to stačí, ale nestačilo. Kolikrát už mi jaro prchajíc svou pátou rozvířilo pod okny závěj květů, a dávno už jsem poznával, že květ plný… Continue reading

V dalekých novinách psali tvé závěti, o slávě duše tvé ponětí neměli. Urovnej vřetena, přadleno paměti, přadleno pohrom, srovnej své kužely! Jen plamen se cvrčkem, znalý tvé historie poví ti refrén tmy, refrén o černém sněhu, o sněhu krvavém, jež dusot kopyt ryje; ten refrén tlumený jak šepot nočních břehů (pět hvězd je na vodě… Continue reading