„Klást si stále znovu otázky, a hlavně nad sebou. Když vykládám, jak něco je, musím to zároveň zpochybnit – co kdyby to tak nebylo? Patočka tomu říkal, že filosof pracuje, když couvá. To znamená: on něco řekne, něco promyslí, udělá a pak se vrací, aby přezkoumal, co to vlastně udělal.“ (z rozhovoru pro Paměť národa)
I přes složitost některých myšlenkových konstrukcí vždy pan Hejdánek úzkostlivě dbal na to, aby jeho slova neubíhala do vzduchoprázdných spekulací, ale okysličovala aktuálnost (nejen) jeho žití. Myslím, že využíval naše semináře k tomu, aby si vlastní myšlení systematizoval a připravil chystanou knihu, takže jsme týden po týdnu vplouvali do jeho vnitřního světa od první stavební jednotky, a tou byla událost.
Když se dnes dívám nazpět, vidím v té společné zkušenosti i trpělivost, důvěru a vážnost, s níž naslouchal našim mnohdy neumělým úvahám, naléhavost, s níž argumentoval, a otevřenost vycházející z vědomí, že myšlení se rodí, probíhá a rozvíjí se, a že pravda je vždycky proces.
Na rozdíl od mnoha jiných se ani v posledním dějství svého života nenechal ukolébat halasnými oslavami dosaženého vítězství, nepropadl vznikající ideologii, ale všechno probíhající dění podroboval pochybnostem a z nich plynoucím otázkám, na něž nalézal odpovědi ve víře a v důsledném právu každého člověka na důstojný život, který mu byl darován.
Ladislav Hejdánek zemřel. Vypadá to, jako by se uzavřela jedna velká a důležitá událost světa. Neuzavřela, bude pokračovat ve všech jeho vykladačích i kriticích, následovnících i oponentech, v těch, kdo si budou nad jeho dílem znovu klást všechny jeho otázky a nově promýšlet vše, co on po svém formuloval. Ale něco ze světa přece jen zmizí: osobitá vášeň, s níž k filosofii přistupoval, ryzost, s níž ji učil, a láska, jakou jí věnoval. A ty byly pro studenty (nebo aspoň pro mě) tím nejhlubším poskytnutým pramenem – filosofií, láskou k moudrosti. Po té se mi stýská.
Markéta Hrbková
COOLna 
Napsat komentář