Mluvíme-li dneska o potřebě zásadně změnit společnost, protože jsou stávající společenské podmínky pro přírodu, člověka a celou lidskou společnost trvale či dlouhodobě neudržitelné, musíme si zároveň uvědomit, jak je možné této zmeny dosáhnout. Nelze se domnívat, že všechno vyřeší \“spásonosná sociální revoluce\“. Pro opravdu hlubokou a zásadní přeměnu je potřeba i tzv. revoluce všedního dne – revoluce v našich hlavách, srdcích a v našem chování a přístupu k okolí, a to hned teď, v dnešních podmínkách – teprve pak je možné započít revoluci sociální. Mezi zásadní pilíře této revoluce patří neoddiskutovatelně i každodenní výchova a vzdělávání.
V dítěti by mělo být rozvijeno kritické myšlení, aby se lehko nestávalo manipulovatelným. Mělo by mít možnost se ke všemu vyjádřit, aby se naučilo, že může ovlivňovat dění kolem sebe, a pochopilo tak odpovědnost samo za sebe a svět, ve kterém žije. Dítě potřebuje diskuzi, aby se mohlo rozvíjet a růst po všech stránkách. Dítě potřebuje lásku a respekt, aby se naučilo milovat a vážit si samo sebe a ostatních.
Nelze si myslet, že ideální dítě je dítě nikdy nezlobící, tiché, loajální, se samými jedničkami, které s nikým nespolupracuje a vše zvládne \“samo\“. Téměř všechny lidské činnosti jsou postaveny na určité spolupráci. Jde o to tuto spolupráci rozšířit, omezit specializaci a umožnit dětem rozvinout širokou škálu dovedností a schopností, aby byly co nejvice samostatné, ale aby si byly vždy vědomy, že spolupráce zvyšuje v mnoha případech nejen kvalitu i kvantitu, ale může uspokojit i naše citové prožívání. Člověk je tvor společenský a není schopen žít bez kontaktu a interakce s druhými lidmi.
Neměli bychom se však radovat pouze z dosáhnutí určitého cíle, ale i ze samotné cesty k jeho dosažení. Estabhlisment se tento stav pokouší legitimizovat, např. zásadním důrazem na vůli oproti lidským potřebám a touhám. (Vůle se vytváří během socializace, proto ji lze formovat podle požadavků momentálního společenského a ekonomického uspořádání.) Dochází pak ke zbytečnému oddělování – nejdřív něco \“musíš\“, a pak si teprve můžeš oddechnout. Přitom v příjemném prostředí se stává spousta bývalých povinností zábavou. A tak celý život žijeme buď v minulosti (uspokojuje nás vzpomínka na úspěch v minulosti) či budoucností (že jednou budeme bohatí, budeme mít titul, budeme něco vlastnit).
Častokrát \“stačí\“, abychom se podle hodnot, jež chceme dítě naučit, chovalui. Dítě pak uvidí, že to, co rodiče a ostatní lidé v jeho okolí říkají, funguje i v praxi.
Přímá cesta březen 2004 číslo 6
COOLna 
Napsat komentář