COOLna

Několik studií už potvrdilo, že náš příjem hořčíku není dostatečný. Prokázal to i váš výzkum. Co přesně jste zjistili?
Naší studie se zúčastnilo na tři sta dobrovolníků z Česka i ze Slovenska. Měla dvě části. Jedna byla dotazníková a obsahovala 63 otázek na životní styl, stravu, zda na sobě lidé nepozorují příznaky nedostatku hořčíku a podobně. V té druhé – screeningové – jsme měřením zjišťovali skutečný obsah hořčíku v těle, konkrétně v moči a v krevní plazmě. Závěry obou částí se jednoznačně shodovaly. A výsledky byly skutečně překvapivé. Ukázaly totiž, že v průměru 30 % populace trpí deficitem hořčíku. Tedy každý třetí člověk. Ve skupině do 30 let nemá dostatečný příjem hořčíku 24 % lidí, ve věku od třiceti do padesáti let 28 % a u lidí nad padesát let chybí hořčík dokonce 35 % lidí. Z toho 12 % je ve vysokém riziku.

Závěry naší studie korespondují i s výzkumy prováděnými Státním zdravotním ústavem. V souhrnné zprávě Systém monitorování zdravotního stavu obyvatelstva ČR ve vztahu k životnímu prostředí (2009) se uvádí, že Češi přijmou zhruba o 20 % hořčíku méně, než je doporučená denní dávka.

Zdá se, že jsme v trochu paradoxní situaci. Lidstvo trápí nemoci z nadbytku, jako jsou obezita, cukrovka, vysoký tlak. Navzdory tomu ale trpíme nedostatkem hořčíku, který je obsažen právě ve stravě. Jak je to možné?
Zásadní podíl na tom má monotónní typ stravování v zařízeních rychlého občerstvení. Strava ve fastfoodech je založená na vysokém obsahu volného tuku (tuk, jenž se používá na přípravu jídla, například na smažení), tím je pro nás přitažlivá. Tučné totiž z nutričního hlediska znamená chutné a výživově bohaté. Tak to máme my lidé zakódované genetickým vývojem. Jenže onen volný tuk – a je jedno, zda je rostlinný či živočišný – reaguje s hořčíkem a vytváří nerozpustná mýdla se špatnou vstřebatelností. Dalším důvodem nedostatku hořčíku je fakt, že obecně ovoce – například jablka – je dnes na hořčík významně chudší.

Kvůli chemickým postřikům?
Kdepak. Těmi se sice veřejnost straší, ale ve skutečnosti to z hlediska výživy není takový problém. Problematické jsou nově vyšlechtěné odrůdy jablek. Mají významně snížený obsah hořčíku ve srovnání se starými typy odrůd. Šlechtěním dojde ke změně genotypu plodu, a tím i ke změně obsahu hořčíku v něm. Obyčejná vesnická jablka, která bývají menší a ne vždy tak vzhledná, jsou dobrým zdrojem tohoto prvku. Nové odrůdy jsou vyšlechtěné tak, aby byly přitažlivé na pohled. Jablka jsou velká, s bezchybnou slupkou, šťavnatá a s vyšším obsahem fruktózy (ovocného cukru), tedy sladší. Bohužel ale ztrácejí nutriční hodnotu. Lepší vzhledová i chuťová atraktivnost jde na úkor obsahu nejen hořčíku, ale i draslíku, vitaminu C a minerálů. Také nevhodná úprava potravin – ať už smažením nebo konzervací – příjem hořčíku snižuje. Například technologickou úpravou mouky se ztratí až 80 % tohoto prvku. Nejvíc je ho totiž ve slupce a těsně pod ní. Jenže aby byla mouka dokonale bílá a z ní i bílé pečivo, jsou zrna zbavena slupek, tedy otrub. A s nimi i většiny obsahu hořčíku. Tím se vlastně připravujeme o to nejcennější.

Stanovuje se běžně hladina hořčíku v těle?
V nemocnici se pacientům provádí takzvaný mineralogram, naprosto běžné vyšetření, jímž se stanovuje hladina základních prvků v těle, jako jsou sodík, draslík, chlor, případně i hořčík, vápník, železo a další. Problém je, že stanovení magnezia klasickým způsobem z krve je poměrně málo spolehlivé. Hořčík je totiž stejně jako třeba draslík intracelulární iont. To znamená, že jsou uvnitř buňky. Čili jejich hladina v plazmě – tedy v krvi – neodpovídá zásobám v těle. Jednou z možností, jak lze tuto informaci zjistit, je udělat odběr tkáně, například vyříznout kousek svalu ze stehna.

To je ale dost drastická metoda, ne?
Máte pravdu. Většina pacientů by tohle nechtěla podstoupit jen proto, aby se dozvěděli, jaké mají zásoby hořčíku. Jde to ale zjistit ještě jinými a o dost elegantnějšími způsoby. Erytrocyty, tedy červené krvinky, jsou sice bezjaderné buňky, ale i pro ně platí, že hlavní množství jak hořčíku, tak draslíku je uvnitř buňky. Tuto metodu jsme také využili ve zmíněné studii. Odebrali jsme krev a centrifugou (laboratorní odstředivka určená k oddělení různých látek pomocí odstředivé síly) jsme oddělili erytrocyty od plazmy, tedy tekuté části krve. Tahle metoda ovšem není úplně běžná, laboratoř v klasické okresní nemocnici ji běžně pacientům neudělá.

Výrazně jednodušší, ale málo využívanou druhou metodou je stanovení magnezia ze vzorku moči. Určuje se jeho odpad, který odráží, jaké máme v těle jeho zásoby. Pokud je hořčíku nedostatek, ledviny ho zpětně vychytávají z moči, a proto se ho v ní vyloučí málo. Pokud máme zásoby dostatečné, vyloučí se přebytky hořčíku právě močí, v níž jeho hladinu dokážeme jednoduše změřit. Problém je, že k tomu potřebujeme vzorek ze čtyřiadvacetihodinového sběru moči. V ranní moči totiž budeme mít hořčíku málo, večer zase hodně, protože jsme ho přes den přijímali v potravě a jeho nadbytek se vyloučil. O zásobách se tak nedozvíme zase nic.

Sběr moči po dobu 24 hodin však také nebude pro řadu pacientů zrovna komfortní záležitost.
Pro lidi, kteří chodí do zaměstnání, je tohle velká překážka. Nicméně osvícený lékař ví, že hodnotu vylučovaného hořčíku lze vztáhnout ke kreatininu, což je odpadní látka metabolismu svalových buněk, jež je za běžných okolností vylučována ledvinami do moči. Jeho hodnota je tedy závislá na množství svalů v těle, což je ukazatel, který se nemění ze dne na den. Proto jde jeho množství využít nejen k posouzení funkce ledvin, ale i pro orientační určení látek vylučovaných močí. Tím získáme poměrně dobrou představu, jestli je zásoba hořčíku, ale i draslíku a případně dalších iontů a prvků v těle dostatečná.

Využívají lékaři dostatečně tuto možnost v klinické praxi?
Nemyslím si. Snažíme se na to apelovat, ale asi to nestačí. Přitom deficit hořčíku je velký problém. A to jak medicínský, tak ekonomický, protože má dopady na zdraví populace na celém světě.

Jak jste se k hořčíku vlastně dostal? Jeho výzkum asi není vaše hlavní pracovní náplň…
Vůbec ne. Navíc nejsem výzkumník ani laboratorní pracovník. Podstatnou část svého profesního života jsem pracoval s pacienty v kritickém stavu. Tedy po polytraumatech (postižení dvou nebo více orgánových systémů, z nichž minimálně jeden ohrožuje pacienta na životě – člověku selhávají základní životní funkce, tedy například dýchání nebo krevní oběh), po těžkých infekcích nebo rozsáhlých popáleninách. Hledám nejlepší způsob, jak je ochránit a udržet v chodu jejich energetické mechanismy, aby takový člověk přežil. U těchto pacientů je třeba doplňovat aminokyseliny, cukry, tuky a obecně zajistit a nastavit správnou enterální výživu (umělá výživa ve formě výživných roztoků podávaných do trávicího traktu ústy nebo sondou zavedenou přímo do žaludku či do střeva).

Člověk v kritickém stavu totiž může velmi snadno umřít na energetické selhání, nezajistíme-li mu dostatek plnohodnotné výživy a energetických substrátů. A hořčík sem jednoznačně patří. Proto se o něj zajímám. Připadá mu zkrátka vysoký podíl důležitosti pro přežití pacientů v kritickém stavu, u chronicky nemocných nebo podvyživených.

Hořčík hraje klíčovou úlohu ve třech stovkách enzymatických reakcí v lidském metabolismu. Je nepostradatelný při získávání energie a pro všechny reakce, jež s přeměnami energie v těle souvisejí. Ovlivňuje funkci svalů, přenos vzruchů, funkci nervové tkáně, tvorbu tuku, syntézu bílkovin v těle a další důležité reakce, jež chrání organismus před toxickými vlivy vnějšího prostředí.

Jak na sobě nedostatek hořčíku poznám? Podle svalových křečí?
Ano, sklony ke svalovým křečím – zejména dolních končetin – jsou typickým příznakem. Ale ne jediným. Nedostatek hořčíku se může projevovat svalovou slabostí, fyzickou a psychickou únavou, nespavostí, nočním pocením, bušením srdce, náhlými závratěmi, ztrátou rovnováhy, třesem víček, padáním vlasů, lámavými nehty nebo mravenčením v nohou. Člověk s deficitem hořčíku je rychle unavený, citlivý na změny počasí, často ho bolí hlava a mívá potíže s koncentrací. Dlouhodobý deficit hořčíku ale může mít mnohem závažnější dopady na zdraví.

Co nám v takovém případě hrozí?
Jak už jsem řekl, magnezium hraje zásadní roli v systému získávání energie a metabolismu cukru, proto sebemenší deficit hořčíku podstatně zhoršuje například kompenzaci diabetu, a to zejména II. typu (kompenzací je myšleno udržování cukrovky pod kontrolou, vypovídá o tom, jak lékař a pacient společně zvládají „krotit“ nepříznivé hodnoty krevního cukru, vysokého tlaku a hladiny tuků). Při nedostatku hořčíku u diabetiků doslova cválá vpřed postižení sítnice očí, takže velmi rychle dochází k rozvoji diabetické retinopatie (poškození cév vyživujících sítnici, v těžkých případech dochází ke krvácení do sítnice a sklivce, což vede k závažné poruše zraku, či dokonce ke slepotě). Toto onemocnění očí jde do značné míry zastavit či zpomalit právě doplněním hořčíku.

Dalším závažným důsledkem jeho deficitu jsou srdeční potíže, zejména arytmie (nebo také porucha srdečního rytmu). Nedostatek hořčíku vyvolává i vážné cévní poškození koronárních a renálních cév (koronární dodávají krev do srdce, renální zásobují ledviny), urychluje vývoj aterosklerózy – kornatění tepen – a zvyšuje krevní tlak. Výskyt hypertenze a srdečních onemocnění je obecně ve vyspělých zemích vysoký. Součástí léčby často bývá podávání diuretik, tedy léků na odvodnění. Při zvýšeném vylučování moči ale dochází nejen k odvodnění organismu, nýbrž i ke zvýšené ztrátě hořčíku a draslíku. Proto je u pacientů, kteří mají srdeční onemocnění – ať už jde o vysoký tlak nebo srdeční selhání –, naprosto zásadní doplňovat nejen hořčík, ale také draslík.

Jak spolu tyto dva prvky souvisejí?
Jsou na sobě závislé. Trpí-li člověk nedostatkem hořčíku, v jeho organismu se špatně využívá také draslík. Nedostatek jednoho navozuje nedostatek druhého. Deficit draslíku není možné upravit bez toho, abychom doplnili i hořčík. A pokud se nezvýší příjem hořčíku, není možné efektivně doplnit zásoby draslíku, a to ani dietně, ani léčebně. Tedy ani potravinovými doplňky, nápoji, tabletami, dokonce ani infuzí. Jde zkrátka o spojité nádoby.

Když jste zmínil ty nápoje, jedna minerální voda se po tomto prvku i jmenuje. Dokonce ho využívá v reklamě: Magnesia, síla přírodního hořčíku. Doporučil byste její konzumaci?
Ano. Popíjením této minerálky získáme podstatnou část potřebného denního příjmu magnezia, řekněme tak zhruba dvě třetiny. Minerálka je kromě vysokého obsahu hořčíku navíc bohatá i na zmíněný draslík. Jinak jsou ale samozřejmě další přirozené zdroje bohaté na tento prvek, a to mléko, sýry, maso, ořechy a samozřejmě ovoce a zelenina. Je ale potřeba si trochu pohlídat, aby příjem magnezia nebyl rušen jinými vlivy, jež by negativně ovlivnily jeho biologickou dostupnost a vstřebatelnost, jako jsou například nadměrná konzumace tuků, cukrů, ale – a na to pozor – také vlákniny.

Není to z hlediska zdravé výživy trochu protichůdné doporučení? Vždyť ke konzumaci vlákniny nás vy, lékaři, naopak nabádáte. Navíc vláknina je hojně zastoupena právě v ovoci a zelenině, které jsou na hořčík bohaté.
To je pravda. Hlavním zdrojem magnezia jsou právě zelenina, ovoce a výrobky z obilí. Vstřebávání hořčíku z těchto potravin však nemusí být účinné právě vzhledem k obsahu vlákniny. Její konzumace je na druhou stranu velmi žádoucí kvůli prevenci rakoviny konečníku a střev, ale i obezity a diabetu.(Vláknina mj. reguluje trávení tuků, je zdrojem energie, vede k pocitu nasycení. Je také potravou pro „hodné“ střevní bakterie, jež mají na starost třeba trávení, a navíc produkují např. kyselinu propionovou a máselnou, s jejichž pomocí organismus potlačuje zánětlivé reakce a zabraňuje vzniku autoimunitních zánětlivých chorob. V tlustém střevě zase vláknina ředí odpadní látky, jež vznikají při trávení, které pak snadněji opouštějí trávicí trakt. Vláknina na druhé straně snižuje účinky některých léků: acylpyrinu, anopyrinu či aspirinu. Hlavními zdroji vlákniny jsou luštěniny, zelenina, ovoce, celozrnná mouka.)

Denně bychom měli přijmout vlákniny 20 až 30 gramů, čehož většina populace ani zdaleka nedosahuje. Odhaduji, že běžný člověk sní v průměru chabých čtyři nebo pět gramů. Vlákniny bychom se tedy určitě neměli zříkat, ale bylo by dobré načasovat její konzumaci s nějakým odstupem od potravin, jako jsou maso, mléko nebo sýry, které chceme využít jako zdroj hořčíku, abychom neomezovali jeho vstřebávání.

Mohou vstřebatelnost hořčíku v organismu negativně ovlivnit i některé léky?
V první řadě jsou to už zmíněná diuretika, léky na odvodnění. Několik velice přesných bilančních studií potvrdilo horší využití magnezia, pokud se současně užívá hormonální antikoncepce. Ta ovlivňuje vstřebávání hořčíku, ale i draslíku a dalších minerálů v ledvinách. Dochází tedy k větším ztrátám, a tudíž je vhodné při užívání antikoncepce, ale i diuretik přijímat vyšší dávky hořčíku, než je doporučená norma.

Je možné se naopak hořčíkem předávkovat?
Teoreticky ano, ale je to obtížné. Jeho přebytky se totiž velmi snadno vyloučí močí. Je to podobné jako u vitaminu C. Předávkování by bylo možné jen tehdy, pokud by skutečně vysoké dávky hořčíku užíval člověk trpící nedostatečnou funkcí ledvin, takže by nebyly schopny přebytky z těla vyloučit. To by se mohlo týkat například starých lidí. Počet funkčních glomerulů (glomerulus je základní funkční jednotka ledvin tvořená „klubkem“ cév s přívodní a odvodní cévou, kde probíhá očišťování organismu od nepotřebných a toxických látek a tvorba moči) totiž i u jinak zcela zdravých seniorů s věkem klesá, takže se funkce jejich ledvin přirozeným způsobem zhoršuje.

Ptám se proto, zda byste lidem doporučil užívat potravinové doplňky s magneziem, byť svoje tělesné zásoby hořčíku neznají.
Pokud člověk jí normální běžnou stravu, nemá onemocnění trávicího traktu nebo pokud nedrží nějakou neobvyklou dietu, jež by dostupnost hořčíku zhoršovala, a řekněme, že zhruba třetinu denní dávky si občas doplní takovým přípravkem, určitě si neuškodí. Účelnější je udělat si nějakou základní bilanci toho, co jím, a tedy i příjmu hořčíku.

prof. MUDr. Zdeněk Zadák, CSc.