COOLna

Procházíme mezi betonovými a výkaly znečištěnými kójemi se stovkami vyděšených a třesoucích se malých selat. Ve vedlejší hale jsme viděli desítky jejich matek – zavřené v klecích, do nichž se některé ani nemůžou vejít, části těl jim přetékají ven, nedokážou se dny a týdny pořádně pohnout, natož třeba otočit.

Proleženiny a jiná zranění nikoho nezajímají, pokud to přímo neohrožuje „výtěžnost“ prasnice; to pak přijde nucená porážka. Fotograf fotí, oba se snažíme nevnímat řev zvířat, jejich hrůzy, nebo naopak rezignace plné pohledy.

„Šak jsou nám, lidem, nejblíž prasata, no ne?“ řekne nám nazítří v jiném prasečáku tamní zaměstnanec v mysliveckém mundúru.

Je pátek dopoledne. Buď je to jeho oblíbené oblečení, nebo se už chystá na víkend a za chvíli mu končí směna. Neumím si ale představit, že by v tom stejném oblečení šel do lesa a nevaroval odérem každého živého tvora na kilometry daleko – my jsme strávili mezi zvířaty v uzavřených halách z několika dnů naší cesty po českých a moravských živočišných chovech jen pár hodin, ale cítit jsme neuvěřitelně; zápach nám prostoupil nejen oblečení, boty a sluneční brýle, ale i kůži.

Pochopitelně, je k neudýchání koncentrovaný.

Nechtěně si vybavím uprchlická centra, jež jsem coby novinářka navštívila. I když tam neustále někdo vytírá podlahy a mají funkční toalety, po pár hodinách jsou haly či stany taky plné zápachu. V uzavřených budovách, kde často v příšerných hygienických podmínkách živoří hlava na hlavě tisíce zvířat, to nemůže být lepší.

Všude je otevřeno, nikde nikdo.

Kdykoliv někam na naší reportážní cestě vstupujeme, jedeme jen tam, kde je brána dokořán, hledáme vrátného a na každé dveře, jež se chystáme otevřít, klepeme. Vždy se snažíme při vstupu do areálu někoho najít a zeptat se, zda se tam můžeme porozhlédnout a fotit. Ale často se nebylo koho ptát. A když už jsme náhodou potkali třeba ženu, která zrovna doplňovala zvířatům krmivo, nejen že neodpověděla na pozdrav, ale ignorovala i naše otázky. Jen se na nás bez zájmu podívala a dál mlčky sypala krmnou směs do koryt.

Tady to není jiné. A tak jsme s klepáním a nulovou odpovědí vešli tentokrát do haly přeplněné budoucími prasečími matkami. Byly typicky zavřené v klecích, v nichž se většina nemohla ani pohnout. Viděli jsme na jejich tělech rány a odřeniny do krve a taky to, že byly nedávno inseminovány. Proto byly v klecích, aby neměly kam utéct. O kus dál jsme narazili na žlutou plastovou popelnici plnou prázdných pipet. Tyto prasnice se z jedné klece postupně přesunou do jiné, kde budou, dokud neporodí a dokud nebude možné selata odstavit. Pak se znovu celý cyklus zopakuje. A znovu. A znovu. Zavřené v klecích stráví velkou část života. Jakmile už nebudou schopné rodit nebo vážně onemocní, půjdou na jatka.

Což zrovna v tomto areálu na Vysočině nebude daleko – na jednom konci tu mají v hale v klecích zavřené matky, na druhém zvířata rovnou porážejí, takže celý svůj krátký život prasata vědí a slyší, co je čeká.

Když jsme vyšli mlčky zpět na vzduch, konečně jsme potkali zaměstnance, jenž nás neignoroval. Na náš dotaz, kde najdeme vedoucí, kamsi zatelefonoval.

Z nedaleké haly vyšla žena v montérkách a při pohledu na fotoaparát rovnou spustila: „Táhněte odsud! Padejte! Fofrem!“

Ženy, které jsme potkali o kousek dál na parkovišti a jež vycházely z budovy jatek, byly oproti vedoucí vstřícnější. Na naše dotazy pobaveně pronesly: „Záleží na tom, jestli chcete prasata mrtvý, nebo eště živý, chachá.“

Živočišné chovy patří k nejvíc protekcionistickým nejen zemědělským odvětvím vůbec. Dá se říct, že je to snad poslední opravdové společenské tabu. Nemluví se o nich, neukazují se, nepřiznává se, co se v nich opravdu děje, ale naopak se lže a mlží. Vytěsňuje je jak společnost – ne nadarmo jsou mimo zástavbu a za neprůhlednými ploty a zdmi –, tak je záměrně zneviditelňují sami provozovatelé. Všichni přece víme, že je to „ošklivé“. Nikoho tam tedy nepustíme a budeme dělat, že se to neděje.

Nikdy ve známé historii lidstva se ale lidé nechovali tak krutě k tak obrovskému množství zvířat jako my za posledních ani ne sto let. Zemědělci to vědí. Ti, kdo jim na to poskytují závratné dotace, také. Živočišná výroba je jednou z nejsilnějších celosvětových lobby. Také její dopady na rozvrat světového ekosystému patří mezi největší a nejzávažnější.

Naprostá většina z nich živoří v podmínkách, které jsou v rozporu s jejich biologickými, fyziologickými a etologickými potřebami.

Reakce čtenářů byla silná – psali, jak jsou šokováni, že byli přesvědčeni, že v naší moderní společnosti přece něco tak hrozného není možné. Mnozí se mě ptali, jak a kde si teď mají živočišné potraviny kupovat, když mají před očima utrpení zvířat, jež je za jejich sýry, jogurty, máslem, salámem či bůčkem skryto.

Naopak se neozval jediný z provozovatelů intenzívních chovů, jež jsme tehdy navštívili. Záměrně jsem nepsala, kde přesně jsme byli – každý zemědělec dobře pozná svůj hnůj i svou utýranou krávu či prase. Cílem nebylo hnát k zodpovědnosti jednotlivé zemědělce, respektive zemědělská družstva nebo holdingy, patřící často k nejbohatším a největší díl dotací pobírajícím. Chtěli jsme jen ukázat realitu, kterou jako většinová společnost vytěsňujeme.

Naše letošní investigace měla stejný cíl. A žádná viditelná změna k lepšímu ve prospěch zvířat nás v žádném kravíně ani prasečáku nečekala. I když vlastně ano – viděli jsme zvířata zbědovaná, zraněná, evidentně nemocná a ponechaná vlastnímu osudu, bolestivě se belhající ve vlastních výkalech, tak vychrtlá, že jim kosti hrozily propíchnout kůži, ale alespoň jsme nebyli přímými svědky jejich bití nebo aktivního týrání jako loni.

Nyní jsme se navíc zaměřili hlavně na takzvané prasnice, tedy prasečí matky, a telata. Neboť právě tyto dvě skupiny hospodářských zvířat jsou po slepicích nejčastěji zavírány do klecí.

Stejně jako loni jsem požádala se zhruba měsíčním předstihem asi dvacet velkochovů o umožnění návštěvy jejich provozoven a chovů. Letos šlo jen o kravíny a prasečáky. Odpověděli mi ze tří. Dva mě odmítli z důvodů dodržování vysokých hygienických podmínek. A pak taky kvůli riziku prasečího moru. Stejně jako loni jsem kontaktovala i odpovědné státní kontrolní orgány, aby mi opět potvrdily, že dodržíme-li pravidla (a to jsme samozřejmě měli v úmyslu), není žádný důvod nás do chovů nepustit.

Jako loni i letos se ale našel jeden statečný, respektive statečná vedoucí velkého zemědělského družstva.

V noci před termínem schůzky mi však paní vedoucí poslala
e-mail, že setkání musí z osobních důvodů zrušit a že bude k dispozici až v dubnu. Což jsem ovšem zjistila, až když jsme tam druhý den přijeli. A tak jsme se ocitli na dvoře moravského zemědělského družstva, kam jsme prostě vjeli, protože brány byly dokořán, nikdo se nás na nic neptal a já netušila, kde paní vedoucí vůbec hledat. Nakonec jsem kancelář našla a tam mi bylo jako obtížnému hmyzu sděleno, že mi přece vedoucí v noci psala a že „je odjetá“.

Za pár minut se ale ukázalo, že paní vedoucí jen dostala strach – když jsme opouštěli areál, v němž se už mezitím rozneslo, že ti novináři nakonec přijeli, a jeden zaměstnanec nás dost agresívně „vyprovázel“ ven, zrovna přijížděla ke stejné bráně a samozřejmě nás uviděla. Panika v jejím pohledu byla nepopsatelná. Rychle ujela.

Tak jsme taky jeli pryč, k dalšímu prasečáku v okrese. Cestou jsme se ještě zastavili u prasečí porodny, která spadala pod družstvo paní vedoucí. Dovnitř nás nepustili a my už se chystali odjet. Když vtom se přiřítila opět paní vedoucí, ale jen co zastavila, všimla si nás. Chtěla jsem za ní jít a zeptat se, co se děje, ovšem když jí došlo, co se chystám udělat, rozjela se naplno svým autem přímo na nás, jako by nás chtěla přejet. Kdyby mě fotograf na poslední chvíli nevaroval, opravdu by do nás najela. Takhle nás ve vysoké rychlosti o pár centimetrů minula a vystřelila pryč.

Později jsem dotazy mezi zemědělskou komunitou zjistila, že je svým osobitým silovým stylem dobře známá. Ovšem tohle prý udělala poprvé. Její zkrat je o to paradoxnější, že se snaží prezentovat jako člověk, jenž chce zemědělství otevřít veřejnosti a ukázat, jak hezky a správně to u nich dělají.

Trošku méně protekcionistický přístup než u prasat bývá v kravínech. Jako by fakt, že třeba telata jsou většinou zavřená v klecích po jednom venku, a ne v halách, nebyl tak nepříjemný na pohled.

Ani v areálech kravínů často nikoho dlouhé desítky minut nepotkáte – někdy jsme na člověka nenarazili za celou dobu, vyšší stovky krav a desítky telat byly samy a taky podle toho někde vypadaly. Kromě zraněných a nemocných krav, jež se už jen mlčky vlekly podél zdí a pajdaly, jsme viděli uprostřed kravína, který měl otevřenou boční stranu směrem do areálu, krávu, jež byla za břicho skřípnutá mezi kovovým zábradlím, břicho už měla nafouklé, nemohla tam ani zpět, ale urputně se o to snažila, zdálo se, že ji železo rozřízne vejpůl.

Chvíli jsme s fotografem přemýšleli, jak bychom jí my dva dokázali pomoct, ale bohužel jsme na to neměli sílu…

A nikde nikdo. Jen automat na vyklízení hnoje vrčel a vrčel… kdoví kolik dní. Většina krav byla kost a kůže, jen vemena měla nalitá k prasknutí.

V tomto chovu jsme překvapivě našli prázdné boudy a žádná telata, zjevně byla odvezena pryč – většina telat je odebrána od matek do čtyřiadvaceti hodin po narození, mléko určené pro ně se dojí pro lidi a telata dostávají náhradní krmení. Každé tele je zavřeno samo v malé boudě obehnané plotem.

Tak jsme to viděli v dalších několika velkochovech. Krávy o kus dál na betonu haly kravína, mimo jejich pohled, ale na doslech. Marně volají své děti a telata mámy.

Kromě telat a slepic jsou ve velkém do klecí zavírány také prasnice. To je běžná praxe a my jsme ji viděli všude, kam jsme přijeli.

„Málokdo zná cestu vepřového od narození selete až po porážku. Většina vepřového masa v supermarketech pochází z intenzívního chovu, který se vyznačuje vysokou koncentrací velkého počtu zvířat na menším prostoru, roštovou podlahou, jež snižuje podíl lidské práce na čištění kotců, případně předčasným odstavem mláďat od matky. Selata určená pro výkrm se narodí matce v porodních klecích, kde je prasnice velmi omezená v pohybu, a to pouze na stání či ležení. Toto ustájení je na roštové podlaze bez slámy či jiného substrátu,“ popisuje nejen českou praxi Helena Chaloupková z katedry etologie a chovu zájmových zvířat ČZU Praha.

Pokračuje: „Už dlouho z řady výzkumů víme, že naše domácí prasata mají téměř stejné potřeby vykonávat přirozené chování jako prase divoké. Prasnice potřebuje před porodem stavět hnízdo pro selata, aby jim zajistila teplo, měkké podloží a ochranu. Její chování vůči selatům je velmi opatrné, obzvláště pokud si chce lehnout. Porodní klece toto chování neumožňují. Selata tráví u matky tři až čtyři týdny a pak jsou odstavena a přemístěna většinou do nového kotce, kde jsou k nim přidána cizí stejně stará selata. Pro odstávčata je to poměrně náročné období, protože v jednom okamžiku přijdou o matku, mléko a jsou v novém prostředí s novými selaty, což je provázeno poměrně intenzívními souboji. Ustájení vykrmovaných prasat pokračuje v kotcích na roštových podlahách, na minimálním prostoru, kde jsou rostoucí prasata limitována v pohybu. I pro prase domácí je vyhledávání potravy, tedy rytí v substrátu, nejdůležitější aktivitou během dne. Ale na roštech to není možné, tím pádem si mohou kompenzovat nudu tím, že svou pozornost obrátí k jinému praseti v kotci. Zpravidla k tomu slabšímu a může docházet k nadměrné agresivitě, nebo dokonce ke kanibalismu. To jsou abnormality chování, které se ovšem ve volném prostředí nevyskytují.“

Docentka Chaloupková dál vysvětluje, že výkrm trvá zhruba do šesti měsíců věku a pak jsou prasata převezena na jatka.

„Dělám to už přes dvacet let. Jak to zvládám? Hlavní je nemyslet na to, co se s nima pak děje dál. Ze začátku jsem třeba aji tři týdny nespala a brečela, když pro ně přijeli a vezli je na jatka,“ říká paní Ála.

Opírá se zády o betonovou zeď prasečáku. Před námi je veliká hala přepažená zdmi a plná kójí pro selata – od nejmenších po vzrostlá. Běhají, křičí, třesou se, při sebemenším pohybu člověka panikaří, některá si spolu hrají, jiná se snaží spát. Tady se aspoň jako mnohde jinde na sebe nemačkají ani neleží ve vlastních výkalech. Ale nevypadají o nic méně vyděšená.

„Já jim říkám děcka. Jsou to přece živí tvorové. No a chlapi si ze mě dělají srandu, že to teda musím být pěkná sviňa, když mám tolik děcek,“ pokračuje paní Ála.

Práce u prasat nebyla nikdy jejím snem, ale když onemocněl dědeček a ona se o něj musela začít starat, odešla z místa ve výpočetním středisku a jediné volné v blízkém okolí bylo v zemědělství. A tak skončila tady.

„Ale tady se aspoň snažíme, aby se měly dobře. Vážně mi na nich záleží,“ do očí se jí derou slzy.

Vzpomíná, jak sem přijela nucená porážka. Najednou prý slyšela hrozné zvuky a řev, běžela tedy na rampu a tam viděla muže, co měl zraněné sele zabít, jak do něj kope, ubližuje mu. Řekl jí, že beztak za chvíli bude mrtvý, tak co se jí nelíbí.

„Ale to sele ještě žilo,“ už tu slzu neuhlídá.

„Já bohužel dobře vím, jak se k nim jinde chovají. Viděla jsem to na vlastní oči… Jako by byli věci, jako by nic necítili. To je tak hrozný,“ říká mi.

„Ale dokaď lidi budou žrát tolika masa a budou chtít levný řízky a bůček, tak co jako?“ vloží se do debaty muž v lesnickém a zablácených gumácích, který mezitím přišel a poslouchal.

„Přece to musí jít jinak,“ hlesne paní Ála.

„Podívejte se na ně,“ dřepne si muž a chce pohladit jedno ze zvědavých selátek, jež během našeho hovoru prostrčilo hlavu mezi žbrlením a kouká na nás, poslouchá.

Sele hystericky ucukne, zaječí a uteče. Ani tady lidský dotek neznamená nic hezkého.

Muž se narovná a zasměje se: „To jsou divočáci, co? Jak se spolu honí. Jako děcka. Šak jsou nám, lidem, nejblíž prasata, no ne?“

Adéla Knapová

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.