COOLna

Prameny vod s vyšším obsahem oxidu uhličitého, které perlily malými bublinkami a
vyznačovaly se nakyslou osvěžující chutí, vzbuzovaly od nepaměti zájem našich předků.
Zvláštní nakyslá chuť také dala těmto vodám název: „kyselky“ (latinsky „acidula“). Vedle
toho ale měly také různá obdobná lidová pojmenování. V Německu je nazývali vinné nebo
pivní prameny, v českých zemích a na Slovensku např. kyselá voda, kysúc, kislička, ščavica,
medokyš, kvasná voda apod. Dříve, než francouzský chemik A.L.Lavoisier stanovil ve druhé
polovině 18.století vlastní povahu oxidu uhličitého (CO2), měl tento plyn mnoho různých
názvů: spiritus mineralis, lesní plyn, kyselý spiritus, fixní vzduch, metifický plyn ad.
Přírodní kyselky se již ve středověku stávaly oblíbeným nápojem zámožných vrstev, takže už
v 16.století se rozšířilo jejich stáčení a rozvoz i na velké vzdálenosti. Vzhledem k této
popularitě se řada podnikatelů nezávisle na sobě pokusila v polovině 18.století o jejich
nápodobu umělým sycením vody CO2. Ten se tehdy vyvíjel působením kyseliny na skořápky,
ulity mušlí a mramor; Angličan J.Pristley dokonce dlouho používal CO2 vznikající při kvašení
piva. Sytící tlak se vyvíjel původně pomocí stlačovaných vepřových měchýřů, později již
vzduchovou pumpou, což dalo základy pozdějším sodovkárnám a plnírnám sifonů. V roce
1778 se sodovka dostala do pruského lékopisu jako „Aqua aeris fixi“ a v Anglii a ve Francii
se v této době hovoří již o „soda water“

MUDr. František Kožíšek, CSc.