V podzimní zahradě černě znějí kroky lesknoucí se Luny, na mrznoucí zdi padá strašlivá noc. Ó, trnitá hodino žalu. V setmělém pokoji stříbrně doutnají světla osamění, v okovech smrti, v temnotě mysli a kamenná hlava sklání se pod tíhou pomíjivosti, opilá vínem a neslyšným nočním hlukem. Ucho stále naslouchá jemnému šelestění kosa v lískovém křoví. Temná hodina růžence. Kdo jsi? Osamělá… Continue reading

Žádná láska pro mě, pro mne žádné víno; z jednoho je špatně, zvrací se z druhého! Láska je kyselá; láska je trpká; víno je falešné ohavná břečka. Falešnější než víno často láska bývá; líbáme se naoko, loupež se v tom skrývá! Žádná láska pro mě, pro mne žádné víno; z jednoho je špatně,  zvrací se z druhého! Deprese… Continue reading

Tak pozdě, příliš pozdě jsme se potkali na trnité cestě našeho žití; tak daleko, příliš daleko nás zaneslo neúprosné kolo času a bytí. Příliš pozdě světlo magnetické hlubokých tvých očí na mne patřilo,  a ani záření toto vřelé,  mé zmrzlé srdce víc neobměkčilo. Hluboký přepadá mne žal, jako tón zní z časů pravěkých, jako cesty domů teskný… Continue reading

Těm co ukradli mi Slunce těm co zapálili mraky vlastní krví píši vzkaz… Ještě jsem tady ještě jste mě nezabili ještě neudolal mne ten strašný mráz… Ještě náboje mi v revolveru zbyly ještě cti mám v těle více mnohem více než každý z vás… Ještě jste mne nezabili… píši vlastní krví vzkaz! Daniel Král Continue reading

Jsme jako ostrovy, které nikdo neobývá… a příboj hluboký se do nás stále hlouběj vrývá… Nejsme na mapách a nesvítí světla na majáku… dávno necítíme strach a tolik závidíme ptákům… Daniel Král Continue reading

V samotě… Ve stínu… Na odvrácené straně… Vyvržen z vesmíru – prázdné mám dlaně… Daniel Král Continue reading

Probudil jsem se po dlouhé těžké nemoci… tolik dnů a nocí bezmoci Probudil jsem se… …a tolik se chce žít… Daniel Král Continue reading