COOLna

Neměřím si to. Proč taky? Lidstvo po tisíciletí vůbec neřešilo, kolik vypije. Většinu historie měli lidé spíše problém se k vodě dostat, natož ještě k dostatečně čisté. Tahle móda „pitného režimu“ je trendem dnešní doby. Pořád na sobě něco pozorujeme, kontrolujeme a svým způsobem vymýšlíme hlouposti. Myslím, že stále ještě není překonaná pravda našich babiček: jez do polosyta, pij do polopita.

Jenže termín „pitný režim“ jste zavedli vy lékaři a my svědomití laici přece víme, že „režim“ je potřeba dodržovat.
Za zavedení tohoto pojmu vděčíme klinickému biochemikovi MUDr. Bedřichu Nejedlému. Upozornil na riziko dehydratace v závažné zátěžové situaci, jako je například operace. Když totiž vyšetřoval krevní vzorky pacientů před chirurgickým zákrokem, zjistil, že ti z nich, kteří měli krevní plazmu koncentrovanější, dopadli po operaci hůře, tedy déle se zotavovali. Nebo měli častější komplikace než ti, kdo měli vše v normě. Kvůli tomu zavedl termín „pitný režim“, protože věděl, že operace je pro organismus obrovská zátěž, a aby ji pacient dobře zvládl, musí být správně hydratovaný, protože při operaci a po ní si podle „pocitu žízně“ tekutiny sám nedoplní.

V USA se ve stejné době, tedy v průběhu 80. let 20. století, začalo šířit doporučení pít 8 osmiuncových sklenic vody denně (jedna americká unce je 29,6 ml, osmiuncová sklenice pojme cca 240 ml, doporučováno bylo tedy pít zhruba dva litry vody). Toto doporučení se různě a neopodstatněně modifikovalo, až se dozvídáme, že je potřeba pít 1,5 až 2 litry, nebo dokonce 2,1 až 2,6 litru vody denně, a to či ono se do toho nepočítá. V té době prudce se rozvíjejícímu nápojovému průmyslu se to asi docela hodilo a jistě se této propagandě nebránil…

Takže jde i o byznys?
Ano, do značné míry se přesvědčení, že je potřeba hojně pít, ve velkém rozmohlo s dostupností balené vody v lehkých a objemných PET obalech. Protože „když vodu vyrábíme, tak ji přece musíme prodávat“. Zároveň jde o byznys, jenž se rozvíjí kolem nutričního poradenství. Tomu se však u nás věnují v převážné většině laici, kteří prošli maximálně nějakým kurzem. Jejich doporučení často vycházejí z neověřených a nepodložených informací. Když z nějakého důvodu vypijeme 2 či 4 litry denně navíc, určitě nám to neublíží, protože mladý zdravý organismus by si měl s takovým množstvím tekutin poradit, pokud je nezkonzumujeme příliš rychle. Tím, že máme schopnost se přebytku vody zbavit, můžeme si dovolit její nadbytečnou konzumaci. A na tomhle klíčovém principu jsou de facto postavená jejich doporučení o pitném režimu. Jinými slovy: můžeme si dovolit pít, protože i když to přeženeme, nic hrozného se nám nestane. Ale obvykle tím neděláme pro organismus nic prospěšného, jak se mnozí domnívají.

Je pravda, že čaj a káva jsou z hlediska pitného režimu kvůli svému močopudnému efektu méněcenné?
Tato tvrzení se tváří jako vědecky podložená, ale v odborné literatuře se jejich podklady nedají dohledat. Pokud jde o pitný režim, řešíme jen dvě základní otázky: kolik je v tom vody a kolik jí z těla vyloučíme. Kofein patří mezi takzvané metylxantiny, látky, jež do určité míry zlepšují prokrvení ledvin, glomerulární filtraci (schopnost ledvin tvořit moč a zbavovat tělo škodlivých látek), podporují diurézu, tedy vylučování moči. Pokud na kofein nejsme zvyklí, je dost možné, že toho po kávě vymočíme víc, než jsme vypili, ale pro nás je klíčové, aby ledvinami proteklo nějaké množství tekutiny za den. Možná bude tedy diuréza chvíli vyšší, později se naopak zase sníží, protože organismus zjistí, že mu voda chybí, a začne s ní šetřit. Navíc je už prokázané, že močopudný účinek těchto nápojů časem klesá, protože si na něj vytvoříme toleranci. Prostě si tělo zvykne. Žádné studie nepotvrzují, že by pravidelná konzumace nápojů obsahujících kofein vedla k dehydrataci.

Jak vlastně vzniká pocit žízně?
Je ovlivňován buňkami, které jsou schopné registrovat, jak moc se nafouknou vodou. Ta se v těle pohybuje podle takzvaných koncentračních gradientů, kdy z míst s vyšší koncentrací prostupuje tam, kde je koncentrace nižší. V tomto hraje roli takzvaná osmolalita, tedy celkové množství osmoticky aktivních částic (v krvi jsou to ionty jako sodík, draslík a chloridy, ale i cukry a další organické látky) rozpuštěných v kilogramu vody. Změny osmolality jsou zaznamenávány speciálními buňkami v mozku, které jsou podle potřeby schopny ji dále řídit, a to tak, že zadrží nebo vyloučí vodu z těla prostřednictvím antidiuretického hormonu (hormon ovlivňující vstřebávání vody z ledvinných kanálků). Zvýšení osmolality se projevuje právě žízní.

Co se děje po vypití sklenice vody v našem organismu?
Postupně se rozptýlí do celého těla. Membrán, kterými by nebyla schopna volně prostoupit, je v těle málo. Například přes kůži se jí to daří jen obtížně, stejně tak přes některé typy sliznic. Třeba přes stěnu žaludku či močového měchýře neprostupuje. Ale složitější je to v kanálcích ledvin, kde se místy najdou speciální buňky, jež nám díky neprostupnosti či proměnlivé prostupnosti pro vodu umožňují s vodou správně hospodařit. Naopak do většiny buněk v těle, včetně mozkových, se voda dostává bez problému. Když voda doputuje až tam, prostředí vně mozkových buněk se stane zředěnějším proti tomu vnitřnímu, a tak voda díky koncentračnímu gradientu prostoupí do jejich nitra a vlastně je nafoukne.

To je ten okamžik, kdy uhasíme žízeň?
Vše nasvědčuje tomu, že žízeň potlačíme ještě dříve, než má vypitá voda šanci se do mozku dostat a srovnat v něm nastavení receptorů, které pocit žízně vyvolaly. Po napití se voda přes žaludek dostává do střeva a pak do jater a zdá se, že už jaterní buňky jsou schopné reagovat na změnu osmolality a poslat o tom do mozku zprávu. Pravděpodobně už i trávicí trakt registruje množství vypité vody a zastaví její příjem ovlivněním pocitu žízně. Organismus se totiž spíš brání jejímu nadměrnému příjmu, než aby si dělal starosti, jestli jsme jí nevypili málo. Na obranu proti nadměrnému příjmu vody má totiž organismus méně účinné signály než na obranu proti dehydrataci. Skutečná žízeň je extrémně imperativní pocit, jak potvrdí každý, kdo ji někdy zažil. Naproti tomu pít mnohem více, než potřebujeme, zvládáme bez větších problémů, protože zde žádným podobně nepříjemným a specifickým varovným pocitem naše tělo nedisponuje.

Můžeme si tím za určitých okolností i ublížit?
Může nastat situace, kdy to je životu nebezpečné. Tyto okolnosti hezky ilustruje článek někdy z dvacátých let 20. století, v němž autor píše o fyzicky náročné práci anglických havířů, kteří už tenkrát, před 100 lety, během pracovní směny raději nepili a jen si vyplachovali ústa vodou, aby neriskovali, že dostanou křeče, které je vyřadí z práce. Což si nemohli dovolit. Měli zkrátka takovou zkušenost, že když to v šíleném vedru a při obrovské fyzické námaze s pitím přeženou, může je to doslova porazit, v horším případě i zabít. Přestože během směny určitě pár litrů vypotili, trpěli raději celý den dehydratací. Ale zvládli to. Na druhou stranu ze současnosti známe situace z různých sportovních akcí, kdy mají účastníci pocit, jak toho strašně moc vypotili a že to musí za každou cenu dohnat pitím. A když se prolijí vodou, začne je bolet hlava a dostanou křeče. Takže pokud do sebe po sportovním výkonu naleju větší množství vody, může to dopadnout i hodně špatně.

Co se může stát?
Žaludek automaticky všechnu vodu pošle do střeva, odkud se velmi rychle vstřebá do organismu. Čistou vodou naředíme vnitřní prostředí, čili výrazně snížíme osmolalitu a koncentraci extracelulárních tekutin (tekutina uložená mimo buňky, obsahuje určité množství iontů, především Na a Cl, a dalších látek, představuje asi jednu třetinu veškeré tekutiny v těle). Změna tohoto koncentračního gradientu způsobí, že se voda nasaje do buněk. I malé zvětšení objemu mozkových buněk může výrazně změnit tlakové poměry v lebeční dutině, a tím způsobit fatální poruchy prokrvení mozku.

Prvním signálem toho, že jsme to s pitím přehnali a jsme na tom špatně s koncentrací minerálů, jsou nevolnost, křeče, případně bolesti hlavy. Později to může vygradovat až do poruchy vědomí a bezvědomí. Pro organismus tedy představuje největší nebezpečí nadbytek vody – a to nikoliv v absolutním množství, ale ve vztahu k minerálům obsaženým v extracelulárních tekutinách. Velmi rizikové je pít nadměrně čistou vodu či neslané tekutiny bez adekvátního příjmu minerálů! Když na to organismus z různých důvodů patřičně nezareaguje, skončí to v několika málo hodinách smrtí. V medicínské terminologii se mluví o otravě vodou. Proto při amatérských sportovních soutěžích člověka vypadlého z kondice nenutíme pít, nemá-li žízeň nebo nejeví-li jasné známky dehydratace (nemá oschlé sliznice, snížené kožní napětí), protože i pár decilitrů vody navíc při akutní hyponatremii (nízká hladina sodíku) ho může rychle zabít, zatímco dehydrataci bezpečně přežije i mnoho hodin.

Takže při sportu nepít?
Pokud se během nějakého sportovního výkonu nebo po něm potřebuji nutně hodně napít, měl by to být mírně slaný roztok. Organismus vydrží bez vody hodiny i při vysokém fyzickém nasazení a velkých ztrátách potu, takže i během takového půlmaratonu nebo maratonu to naše tělo bez problému zvládne. Člověk je schopen přežít neuvěřitelnou dehydrataci. Umřít vyloženě na selhání oběhu z důvodu hypovolemie (snížení objemu krve) v důsledku dehydratace je docela dřina. První, co „odejde“, jsou ledviny. Bez jejich funkce vydržíme řádově dny. V horkém prostředí se umírá spíše na přehřátí, protože při větší dehydrataci se zastavuje ochlazující pocení.

Jak na sobě poznáme první příznaky dehydratace? A je vůbec možné přehlédnout pocit žízně?
Ten se sice přehlíží dost špatně, ale je pravda, že během velké fyzické námahy je tělo ve stresové situaci, kdy jsou samozřejmě všechny nepříjemné pocity, včetně žízně, potlačeny – abychom zvládli zvítězit a dostat se do bezpečí. Je tedy možné, že tomuto signálu nebudeme věnovat takovou pozornost. Při počínající dehydrataci trpí především oběhový systém, takže prvním signálem bude celková únava a postupný pokles výkonnosti, který si však také nemusíte hned uvědomit. Nicméně náročný sportovní výkon je dost specifická situace. V každodenním běžném životě je žízeň dokonale rozvinutý a plně funkční mechanismus, který nás před dehydratací spolehlivě ochrání, a zároveň nás zbytečně neobtěžuje, když o nic nejde – pokud jsou ztráty tekutin nevýznamné, přestože je přesně registruje. Ale já si myslím, že lidé tu pravou žízeň vlastně vůbec neznají. Domnívám se totiž, že v současné době většina z nás nepije proto, že má žízeň, ale proto, že má chuť či potřebu ze zvyku se napít, obvykle s jídlem.

A není to tak nakonec i správně? Vždyť se říká, že pijeme-li, až když přijde žízeň, bývá už pozdě.
To je ovšem zcela nepodložený mýtus. Je pozoruhodné, že vytrvalostní sportovci po svém výkonu, v němž ztratili hodně tekutin v podobě potu, pijí podle chuti jen do té míry, aby dorovnali koncentraci, nikoliv objem svých tělesných tekutin. Protože pak už zájem o pití rychle klesá, a dokonce se může objevit i odpor vůči dalšímu pití. Ten lze samozřejmě překonat vůlí, ale pak bude jediným efektem zvýšená diuréza, tedy produkce moči, nikoliv doplnění objemu tekutin. Ten se vyrovná až spolu s jídlem, které náležitě doplní i chybějící minerály. Z vědeckého pohledu se tedy v běžné situaci lze plně spolehnout na pocit žízně, případně i na zatím nepojmenovaný fenomén jakéhosi odporu k pití provázeného určitým náznakem dysfagie (potíží s polykáním) při nadměrném pití.

Kolik vody je tedy správné denně vypít?
Najdete na to nespočet tabulek, a dokonce i programů, které pracují s bilancemi, jež zohledňují fyzickou aktivitu a složení stravy, ale také venkovní teplotu. To vše jsou proměnné, které celkovou spotřebu vody ovlivní. Otázka je, nakolik má smysl se tím takto zabývat. Jediný parametr, který je u nás všech zhruba stejný, je množství vody, jež vyprodukuje naše tělo, a to je zhruba 300 ml za den. Ty pokryjí nejzákladnější tělesné potřeby, zbytek je potřeba doplnit množstvím, které se bude lišit podle našeho životního stylu. Pokud tedy budeme během svých všedních dní přiměřeně jíst a k tomu podle chuti pít, zřejmě neuděláme chybu a budeme se díky tomu po většinu dne pohybovat v optimálním pracovním rozmezí našeho organismu (to je do ztráty tekutin na úrovni 1 až 2 % tělesné hmotnosti). A tak vlastně ani nestihneme mít skutečnou žízeň. Pocítíme ji leda, když vyrazíme na pořádnou túru nebo horkou šichtu a zapomeneme si přibalit nápoj k svačině.

A neexistuje optimální doporučené množství, tedy konkrétní číslo, jímž bychom se mohli orientačně řídit?
Pokud chceme mít jistotu, že náš příjem tekutin je dostatečný, pomůže zajímavý postřeh odborníků, podle kterých v našich klimatických a sociálních podmínkách při běžné stravě a činnosti odpovídá příjem samotných tekutin výdeji moči. Tvorba moči se při přiměřeném příjmu tekutin pohybuje v průměru kolem 1,2 litru za den. Při takovémto vylučování moči je podle názoru některých odborníků optimální využití vylučovacích funkcí ledvin. Pokud ovšem diuréza (vylučování moči) klesne na polovinu, jsme pořád ještě v dobře tolerovatelném pásmu zhruba jednoho až dvou procent ztráty tělesné hmotnosti na vrub vody. Organismus tedy i v takovém případě stále zcela normálně funguje, možná jen začneme pociťovat náznak skutečné žízně – nikoliv jen chuti na nápoj či osvěžení. Lze tedy uzavřít, že nad rámec stravy by většině z nás stačil litr tekutin „k jídlu“, aniž bychom své ledviny nutili k velkému koncentračnímu úsilí. Podle některých odborníků dokonce jen 700 ml. Ale většinou toho za den automaticky a ze zvyku vypijeme více.

Setkávám se s názorem, že pro ledviny „více znamená lépe“. Možná proto to lidé s pitím vody přehánějí, v dobré víře, že prospívají ledvinám. Je to pravda?
Objem moči se přizpůsobuje tomu, kolik máme reálně vody v těle a kolik jí potřebujeme. Jakmile ledviny zjistí, že je jí nedostatek, začnou škrtit odpad vody. Jak už jsem zmínil, optimální výkon ledvin je zhruba 1 200 mililitrů moči za den. Úplně klidně však můžou jít až na 500 ml za den a nebude to pro ně velký problém. Umějí to, jsou na to nastavené. Naopak pokud při optimální hydrataci nalačno rychle vypijeme čtvrtlitrovou sklenici vody, do půl hodiny naše diuréza stoupne na více než dvojnásobek, abychom se té nebezpečné hypotonicity („přílišného naředění“ plazmy) rychle zbavili. Jinak řečeno „doporučovaná“ světlá až bezbarvá moč znamená jen to, že pijeme více, než naše tělo skutečně potřebuje. Je zajímavé, že čím více vodou šetříme, tím úsporněji jsou ledviny schopny pracovat. Pokud byste člověka, který je zvyklý se prolívat vodou, zničehonic od tekutin odstřihla, nebudou jeho ledviny znenadání schopny tolik vodou šetřit. Budou si muset na ekonomický režim nějakou dobu zvykat.

Dá se pocit žízně vypěstovat? Tedy že si člověk na nadměrný přísun tekutin prostě zvykne a pociťuje pak žízeň dřív nebo rychleji než ti, kdo pijí normálně?
Otázka je, zda tomu pocitu říkat žízeň. Ale ano, je to návyk a já takovým lidem říkám průtokoví ohřívači vody. Když vypijí tři litry vody za den, musí třikrát častěji na záchod než ten, kdo vypije litr jeden. Z mého pohledu je to divné otroctví, jež si na sebe sami připravili, ale jež je medicínsky naprosto nesmyslné. Ještě se to dá pochopit u pivaře, který bez svého chmelového nápoje nemůže být a „pošle“ tam těch deset kousků za večer. Pak samozřejmě chvilku běhá na záchod, ledviny jsou z toho zblblé, systém hospodaření s vodou nefunguje, jak má. Navíc se však ukazuje, že když mozek dostane zprávu o výrazném nadbytku vody, podráždí se systém, jenž nás má chránit, a organismus to s vylučováním přebytků trochu přestřelí. Ledviny tedy vyloučí vody víc, než kolik jsme jí vypili. Kdybychom tedy rychle vypili litr vody, aniž bychom ho potřebovali, během dvou hodin vyloučíme litr a čtvrt.

Hraje v pitném režimu roli počasí? Platí, že teď v létě je potřeba pít víc?
To je trochu složitější. Možná z vlastní zkušenosti víte, že když budete v zimě na horách provozovat nějakou sportovní aktivitu, pak po návratu do chalupy si s obrovskou chutí vypijete klidně půl litru čaje. V chladném mrazivém vzduchu se totiž z dýchacích cest odpaří násobně více tekutiny než za hezkého letního dne, kdy je vzdušná vlhkost nesrovnatelně vyšší. Jinými slovy čistou vodu ztrácíme pouze odparem z dýchacích cest. Odpar kůží, tím nemyslím pocení, je téměř zanedbatelný. Během letních veder, kdy je absolutní vlhkost vzduchu výrazně vyšší, naopak vodu ztrácíme především pocením, což už ale není čistá voda, nýbrž mírně slaný roztok.

Proto si, když se vydáme na výlet do teplého počasí nebo se v něm rozhodneme podat větší a delší sportovní výkon, samozřejmě raději tekutin připravíme více, protože na ně určitě dostaneme větší chuť. Jen nesmíme zapomenout, že v této situaci pouze čistá či sladká voda nestačí a že přibalení slaného sýra či klobásky je namístě – právě na doplnění ztracené soli. A když už jsem nadšenec, který v horkém létě běží maraton, pamatuji na to, že z důvodu chlazení je mnohem bezpečnější lít vodu na sebe než do sebe – jinak mě podobně jako ty staré anglické horníky nemůže překvapit, že daleko před cílem skončím v křečích. Čím intenzivnější je fyzický výkon, tím víc jsou utlumené ledviny a trávicí systém. Organismus nepočítá s tím, že do něj v takové situaci budeme kdovíco nalívat.

Z vašeho pohledu na dosažení optimálního příjmu tekutin vystačíme se žízní. Ale co starší lidé, u nichž se zvláště v období letních veder opakovaně upozorňuje na riziko vážné dehydratace?
Víte, se seniory už je to trochu složitější otázka. I tomu byla věnována jedna vědecká studie. Klíčové je uvědomit si, že tato problematika se týká pouze tzv. „křehkých seniorů“. To je terminus technicus, který rozhodně nemůžeme použít u každého člověka důchodového věku. Křehký senior je člověk, u něhož už vlivem biologického stáří slábnou a vyhasínají některé důležité fyziologické funkce. A u takového člověka je často problém nejen s hospodařením s vodou, ale i se solí. A je-li v těle málo soli, mnohem hůře se může rozvinout pocit žízně – naopak s tím souvisí větší odpor k nadměrnému pití. Takže si myslím, že kdyby se těmto lidem s doporučováním více tekutin nabídlo také více soli, plnilo by se jim toto doporučení mnohem snáze.

Má pitný režim vliv na zácpu a vyprazdňování?
Vliv příjmu tekutin na konzistenci stolice je jeden z dalších mýtů, v němž stále žijí i mnozí zdravotníci. Pokud však víte, jak střevo funguje a na jakém principu v něm probíhá vstřebávání vody, zjistíte, že je to nesmysl, což mimochodem potvrdily i mnohé studie, které se na toto téma prováděly. Pro optimální vyprazdňování je potřebná správná činnost střeva, tedy peristaltika, díky které se nebude ve střevě jeho obsah zadržovat. Stolice samozřejmě přirozeně obsahuje vodu a čím déle ve střevech zůstává, tím více se vysušuje.

Nemůžu však čekat, že když takového pacienta začnu prolévat vodou, změkčím tím stolici a on se snáz vyprázdní. To se nestane, protože jak už jsem řekl, voda, jež se do střeva dostane, se velmi rychle vstřebává do organismu. Na změkčení stolice je potřeba dodat látky, které zajistí zadržení vody ve stolici. To jediné funguje. Proto doporučujeme lidem trpícím zácpou konzumaci vlákniny, případně jim podáváme laktulózu, což je typ syntetického cukru působící jako osmotické projímadlo. Zvýšením osmotického tlaku je střevo schopné si potřebnou tekutinu nasát z organismu, tím dojde ke změkčení stolice a lepšímu vyprázdnění. Popíjení vody u normálně hydratovaného člověka osmolalitu sníží jen minimálně, do půl procenta, a to pacienta se zácpou opravdu nespasí.

Některé zdroje podporující hojné pití odkazují také k informaci, že během trávení spotřebuje náš organismus mnoho litrů vody, a proto je potřeba ji ve velkém doplňovat. Co vy na to?
Abychom strávili, co sníme, musí žaludek z potravy udělat kašičku, kterou střevo ještě naředí, a k tomu vodu potřebujeme. Uvádí se, že na trávení spotřebujeme za den asi 7 litrů vody, tu však všechnu v žádném případě nevypijeme. Využíváme k tomu svou vlastní, kterou si trávicí systém vezme z organismu, a to ještě postupně, po troškách. Jakmile se část obsahu žaludku v tenkém střevě vstřebá, voda se zase vrátí zpátky a mezitím ze žaludku přijde do střeva zase další dávka, která se zase naředí a zase vstřebá. Je to tedy voda, která v těle cirkuluje, takový koloběh mezi střevem a organismem. Pokud bude v těle vody málo, protože jsme se dlouho nenapili a střevo či žaludek si na trávení další vodu ještě odsaje, bude nám v organismu samozřejmě chybět. Pak si o ni naše tělo řekne zase prostřednictvím žízně.

Má zvýšený příjem tekutin vliv na kvalitu pleti a tvorbu vrásek?
To je jen další nesmyslný mýtus. Kolik budeme mít vrásek, souvisí ze všeho nejvíc s kvalitou podkoží a množstvím podkožního tuku. Ženy, které začnou od určitého věku vlivem hormonálních změn kolem menopauzy trochu přibývat na váze, mají obvykle méně vrásek než ty, co nepřibírají, protože tuk má schopnost kůži trochu vypínat. S věkem postupně pojivová tkáň chátrá, protože ztrácí svou pružnost. I proto přibývají vrásky. Pitím vody to ženy nezachrání. A jak už víme, organismus se jejích přebytků pokud možno co nejdříve zbaví. Navíc jsou určité tkáně, například v okolí očí a očních víček, kde je tkáň křehčí, a nadbytkem vody tady pak vznikají váčky.

Jeden kolega, plastický chirurg z Prahy, mi kdysi vyprávěl svou zkušenost s klientkami, relativně mladými ženami, které si úzkostlivě hlídají svůj životní styl, ale chtějí podstoupit operaci očních víček, protože je mají oteklá a s váčky pod očima. První, na co se jich tento lékař zeptá, je to, kolik vypijí denně vody, a když jim pak doporučí, aby začaly pít normálně, za měsíc už žádnou operaci nepotřebují. Prostě to jenom přepískly s pitím vody a konkrétně tyto tkáně kolem očí jsou jí potom přesycené. Na přehnané pití zkrátka není náš organismus nastavený. A pleti spíše posloužíme, budeme-li ji chránit před nadměrnou zátěží UV zářením a ošetřovat vhodnou kosmetikou.

Václav Šafka, fyziolog