COOLna

„Mezi mozky černochů a Evropanů existují významné rozdíly, které jsou obecně v neprospěch černochů,“ napsal český antropolog Aleš Hrdlička v dopise jednomu ze svých kolegů. „Mozky jednotlivých černochů mohou dosahovat úrovně některých bělochů nebo se jí blížit, ale tak primitivní mozky, jaké se vyskytují u některých černochů, … by se u normálních bělochů těžko našly.“

Hrdlička (1869–1943) se narodil v Humpolci. Když mu bylo třináct let, emigroval s rodiči do Spojených států amerických. Pracoval jako kurátor sbírek fyzické antropologie ve Smithsonově institutu. Jde o výzkumnou instituci sdružující velké množství muzeí.

Hrdlička ve své funkci shromažďoval, udržoval a spravoval mimo jiné i rozsáhlou sbírku lidských mozků. Měla pomoci prokázat jeho teorii o nadřazenosti bílé rasy. Mozky ležely dlouho v muzeu pečlivě zakonzervované a téměř zapomenuté.

Antropolog má stopu i v Praze. V budově Přírodovědecké fakulty UK je Hrdličkovo muzeum člověka. Disponuje rovněž antropologickými exponáty. Na rozdíl od Smithsonova institutu jde však vesměs o kosti.

Mozků v americké sbírce je 255. Muzeu je zasílali lékaři z nemocnic i soukromých praxí. Mnohé z nich byly zřejmě zesnulým odebrány, aniž by k tomu před svou smrtí udělili souhlas. Přispěvatelé sbírky patrně neměli ani souhlas příbuzných nebožtíků, případně jejich soukmenovců.

Jeden z mozků patřil osmnáctileté dívce sámského původu jménem Mary Sara. Sámové jsou etnikum obývající hlavně arktickou část Laponska. U nás jsou proto tradičně označovaní také jako Laponci. Žijí však i jinde, včetně Severní Ameriky. Mary Sara přicestovala v roce 1933 se svou matkou z Aljašky do Seattlu. Dívčina matka se měla v úmyslu ve městě podrobit operaci šedého zákalu. Měl ji provést místní lékař Charles Firestone. Mary Sara v Seattlu onemocněla tuberkulózou a zemřela. Firestone se rozhodl využít příležitosti.
Poslal telegram Aleši Hrdličkovi do Smithsonova institutu. Obsahoval dotaz, zda má muzeum zájem o nový exemplář do své rasové sbírky mozků. Brzo přišla odpověď: „Pokud je subjekt plnokrevny, mozek je zadouci. A. Hrdlicka“. Firestone zřejmě nabyl dojmu, že dívka Hrdličkově podmínce vyhovovala.

Proto její mozek vypreparoval. Naložil ho do formaldehydu a zaslal poštou muzeu. Tam Sařin mozek dostal katalogové číslo a připojil se ke zbytku preparátů. V současnosti je společně s nimi uložený v depozitáři institutu ve městečku Suitland ve státě Maryland.

Z dnešního pohledu je takové zacházení s lidskými ostatky neetické. Bylo by záhodno je ztotožnit a předat žijícím příbuzným, případně jejich kmenům. Způsob uložení preparátů však tento úkol ztěžuje. Velká část z nich postrádá jména. Formaldehyd, na rozdíl od lihu, ničí DNA. Mozky tak nepůjdou identifikovat genetickými metodami.

„Líh byl drahý,“ řekl serveru antropolog Marco Stella, který dlouhou dobu pracoval jako kurátor Hrdličkova muzea člověka v budově Přírodovědecké fakulty UK ve Viničné ulici. Hrdličkovy rasistické postoje nebyly podle Stelly za jeho časů v antropologii neobvyklé.

„Na konci devatenáctého a začátku dvacátého století to byla do značné míry její náplň,“ odtušil Stella. „Antropologové členili lidi do různých ras. Tvrzení, že se liší nejen ve fyzických, ale taky v duševních kvalitách je něco, co je nedílnou součástí antropologie té doby a najdete to prakticky všude.“ Aleš Hrdlička (původním jménem Alois) je podle Stelly vnímaný v Česku a ve Spojených státech odlišně. U nás ho bereme jako ukázku splněného amerického snu. Něco na tom je.

Hrdlička byl opravdu typický self-made man. Jeho rodina se do Států přestěhovala, poněvadž Hrdličkův otec dostal výhodnou pracovní nabídku v New Yorku. Po přestěhování z práce sešlo. Hrdličkovu otci nezbylo nic jiného, než vzít zavděk dřinou v továrně na doutníky.

Aleš Hrdlička musel jako nejstarší ze sedmi sourozenců pracovat s ním. Jinak by se rodina neuživila. Při zaměstnání navštěvoval Hrdlička večerní kurzy angličtiny. Nakonec vystudoval eklektickou medicínu a homeopatii. Eklektická medicína je historický lékařský směr zaměřený na používání bylinných léků a fyzioterapie. Hrdlička pak podstoupil lékařské zkoušky a nějaký čas jako lékař opravdu pracoval. Brzo se ale začal naplno věnovat antropologii.

„Dá se říct, že my ho v Česku vnímáme jako významného antropologa,“ uvedl Stella. „Američani ho ale tak nevidí. V rámci dějin antropologie v USA je spíš marginální postava.“ Hlavním důvodem podle něj bylo, že Hrdlička pracoval v muzeu a ne na univerzitě. Proto nevychoval příliš vlivných studentů. Hrdličkova rasová sbírka mozků však byla ve své době všeobecně známá. Hrdlička kvůli ní napsal dopis přírodovědci a funkcionáři muzea Williamovi H. Holmesovi. Žádal ho, aby na sbírku upozornil lékaře z nemocnic a márnic.

V novinách a časopisech vycházely inzeráty, které zvaly výzkumníky ke studiu uložených mozků. Lékaři a anatomové posílali nové příspěvky. V roce 1904 pro ně Hrdlička sepsal podrobný manuál. Obsahoval instrukce jak mozek vyjmout, uložit a zabalit pro cestu poštou. Hrdlička se zvlášť zajímal o mozky příslušníků původních domorodých kmenů z různých oblastí světa a černochů.

Není jasné, nakolik je však opravdu zkoumal. The Washington Post našel dopis, v němž se ho jeden z kolegů ptal na zjištěné rozdíly mezi mozky různých ras. Hrdlička odepsal, že výzkumné studie ukazují na převahu bílých mozků. Neuvedl však vlastní práce, které by tvrzení dokládaly.

V roce 1906 zveřejnil studii o uchovávání mozků. Obsahovala hmotnosti lidských a zvířecích mozků a srovnání, jak vydržely v konzervačním roztoku. To je ale všechno.

Aleš Hrdlička byl rovněž dlouholetým členem americké eugenické společnosti. Eugenickými teoriemi ospravedlňovali nacisté nucené sterilizace a genocidu lidských ras, které považovali za podřadné. Hrdlička se nástupu nacismu v Německu dožil. Zemřel během druhé světové války. Zažil proto dobu, kdy antropologové i další vědci pod vlivem války rasistické teorie definitivně opustili. Z pohledu dnešní vědy nedávají lidské rasy smysl.

„Uvnitř těchto skupin totiž najdete daleko vyšší genetickou variabilitu než mezi nimi navzájem,“ vysvětlil Marco Stella. „Podle rasové teorie bychom měli mít rasy pevně stanovené a pak je zkoumat. To je ale hloupost.“

V Česku je Aleš Hrdlička vnímán jako odpůrce rasismu. Na konci devatenáctého století totiž mnoho antropologů považovalo lidské skupiny za natolik odlišné, že mohly vzniknout nezávisle na sobě. Zasloužily by si tak klasifikaci jako samostatné druhy.

Podle Hrdličky jsou ale rozdíly mezi jednotlivými rasami jen malé. Správně se domníval, že všichni lidé pochází z jednoho společného předka. Za místo vzniku našeho druhu považoval středozápadní Evropu. Ve skutečnosti však člověk pochází ze subsaharské Afriky.

„Odpovídalo to tehdejším vědomostem,“ hodnotí Stella. „V Africe nebylo příliš možné dělat vykopávky. Nejstarší nálezy lidských pozůstatků pocházely z Evropy.“ Hrdlička kromě teorie o jednotném původu lidstva formuloval také zákony jeho šíření po zemském povrchu. Jako jeden z prvních vědců prosazoval teorii o sibiřském původu amerických indiánů. Správně odvodil, že se do Nového světa dostali přes Beringův průliv. Tvrdil však, že k tomu došlo před pouhými třemi tisíci let. Předkové indiánů však osídlili Ameriku před devatenácti až šestadvaceti tisíci let.

Osud Hrdličkovy sbírky mozků je nejistý. Podle dnešních standardů by se je muzeum mělo pokusit vrátit příbuzným. Není ale jisté, nakolik se to podaří. Institut má zákonnou povinnost informovat o pozůstatcích původní obyvatele severoamerického kontinentu a Havaje. Mozky ale pochází z mnoha dalších oblastí světa, včetně Česka. Příbuzní nebo příslušníci kmenů pozůstalých z těchto míst by museli vyplnit formální žádost o vydání ostatků. To ale těžko udělají, když o mozku nevědí.

„V českých muzeích teoreticky hrozí podobné problémy taky,“ říká Stella. „Například sbírky rasových lebek se vyměňovaly podobně jako známky. Když někomu nějaká chyběla, poohlížel se po ní v síti sběratelů. Kde však není žalobce, není soudce. Nebyli jsme koloniální velmoc. Podobných sporných exponátů je u nás řádově méně než jinde.“