COOLna

Myslím si, že většina si alkoholismus přizná až v léčebně. Měl jsem to podobně. Když mě tam přivezli ze záchytky, tvrdil jsem, že musím řešit spoustu jiných, daleko větších průšvihů a není důvod se léčit na psychiatrii. Zůstal jsem jen kvůli tátovi, který mi nabídl, že mě z toho vyhrabe, pokud si nechám pomoct. Ulevilo se mi. Najednou zmizel pocit, že musím všechno zvládnout sám, a to je podle mě klíč k tomu, jak se dostat ze závislosti – nebát se říct si o pomoc.

Potíž je v tom, že jakmile spadneš do závislosti, tvoje rozlišovací schopnosti jsou nula. Když piješ, je ti skvěle, a potíže, které tě dohánějí v realitě, chápeš jako křivdy. Za problém nepovažuješ alkohol, ale to, co se ti děje v životě, a za žádnou cenu si nechceš připustit, že si to vlastně způsobuješ sama.

Jaký je návrat vyléčeného alkoholika do reálného světa?
Hnusný. Léčebna je bezpečný prostor, kde tě převychovají a znovu naučí základní návyky, které jsi během života v závislosti poztrácela. Jakmile vyjdeš ven, začíná boj plný překážek, ať už jsou to existenční problémy, nebo třeba všudypřítomné reklamy na pivo. V naší společnosti je obecně těžké abstinovat, natož když jsi bývalý alkoholik.

Doma na tebe čeká prázdno, které musíš vyplnit nejrůznějšími aktivitami. Předtím se tvá zábava odehrává od desíti večer do pěti ráno, a to s lidmi, kteří mají stejný životní styl, takže se po ukončení léčby cítíš sama. Existují sice záchytné body, jako jsou terapie nebo antabus – lék, po kterém je ti v kombinaci s alkoholem zle, ale pro člověka ve vážné životní situaci je to málo. Já jsem jen nevěděl co se sebou. Začal jsem proto sportovat a ještě víc pracovat.

Nebylo riskantní pokračovat v gastronomii, kde je alkohol neustále po ruce?
V léčebně mi to vymlouvali, ale gastronomie není viník. Jsem vděčný, že mi tenkrát podrželi místo v kuchyni a nechali mě růst, díky tomu jsem dneska tam, kde jsem. Do teď se mi nestalo, že bych měl nutkání se napít, a když se vaří jídlo s alkoholem, počkám, až se z něj odpaří, nebo to dám ochutnat kolegům. Vypil jsem toho dost, takže si dost dobře umím představit chuť omáčky s veltlínským, ale hlavně si pamatuju varování z léčebny – jak jednoduché je udělat krok zpátky.
Já osobně nepiju žádné nealkoholické verze alkoholu. Vybral jsem si život bez promile a neriskuju žádný kompromis, protože recidiva může přijít lusknutím prstu. Abstinující alkoholik je dost citlivý na tzv. triggery, spouštěče, které dokážou vyvolat chuť na pití. Dáš si jednoho birella, pak si troufneš na malé pivo, a jsi v tom znovu.

Proč myslíš, že závislost na alkoholu ohrožuje tolik lidí?
Do jisté míry to souvisí s prostředím, ve kterém dospíváš, a dost možná taky s finanční negramotností mladých lidí, kteří nevědí, jak rozumně utrácet první vydělané peníze. Podle mě za to může i způsob, jakým se problémy s alkoholem prezentují a jak se podceňují ve společnosti nebo třeba na školách. Spousta dětí nemá tušení, jak nebezpečná je konzumace látek, které mění stav mysli. Jít na jedno pivo je přece „normální“.
Neříkám, že každý, kdo chodí na pivo, je alkoholik a že máme všichni přestat pít alkohol. Jako šéfkuchař obdivuju lidi, kteří dělají perfektní víno ze zkvašených hroznů, vyrábějí pálenky nebo vaří pivo, protože je za tím řemeslo, trpělivost a spousta práce. Jenže pak je tu spotřebitel, a ten by měl být dostatečně vzdělaný a zkušený, aby chápal, že alkohol není prostředek k otupení smyslů, ale nápoj, který se má vědomě vychutnávat.

Jaký by byl tvůj přístup k někomu, kdo balancuje a pije přes míru?
Nejsem psycholog ani terapeut a nikdy bych si nedovolil určovat někomu diagnózu, ukazovat na něj prstem a říkat mu: hele, máš problém, tak s tím něco udělej. Nikdo z mých blízkých mi tenkrát neřekl, že chlastám, a jestli mi někdo naznačil, že se chovám nemožně, určitě jsem ho neposlouchal. Výsledkem takové konfrontace bývá jen vzdor, který nikam nevede.

Každý si musí chtít v první řadě pomoct sám. Najít odvahu, jít za odborníkem a podívat se pravdě do očí – nebo spíš sám sobě.

František Skopec