COOLna

Co bývá nejčastějším zdrojem úzkostí a strachů?
Řekl bych, že jsou dvě kategorie klientů. U té první jsou úzkost nebo stres očekávatelnou reakcí na nějakou nepříjemnou životní situaci – například vážné onemocnění nebo i ztrátu blízkého člověka –, ale je pro ně obtížné tu situaci zvládnout. Tyto případy ovšem ze statistického hlediska řešíme významně méně často. Druhá skupina je daleko širší a zahrnuje klienty, kteří neadekvátně prožívají normální životní situace. Obvykle jde o už zmíněnou neurotickou poruchu, kam spadají právě ony úzkosti, přehnané obavy a nepřiměřené obsedantní přemýšlení.

Jak poznám, že mi strach přerůstá přes hlavu? A co můžu dělat, abych ho zvládla?
Pro ty, kdo prožívají nějaké skutečné trauma a strachy vyvolané těžkou životní situací – čili jde o jakousi formu posttraumatické stresové reakce –, je úplně nejzásadnější vědět, jak taková reakce vypadá. A co tedy mohou očekávat, že se bude dít. Zpracování traumatu prochází několika fázemi – od šoku přes hledání viníka a obviňování. Ale je důležité uvědomit si, že se může vyvinout do stavu, kdy se člověk bude cítit emočně oploštěný, neschopný prožívat pozitivní emoce.

Dalším projevem mohou být takzvané flashbacky, kdy se člověk v mysli stále znovu vrací k nepříjemné události, opakovaně ji prožívá. Třetím prožitkem může být pocit přehnaně vzrušeného stavu, ovšem ne v sexuálním slova smyslu, spíše jako bychom vypili nepříjemně mnoho kávy. Úplně postačí, když se toto lidé dozvědí. Budou pak vědět, že v dané situaci jde o normální reakce a že chvíli potrvá, než se s tím vyrovnají. V druhé fázi jim můžu poradit, aby se nevraceli k černým myšlenkám a přidali na tělesných aktivitách, jimiž pomůžou mozku vše lépe zpracovat. A také aby hledali, jaké činnosti jim dělají dobře v situaci, kdy se cítí pod psa. To vše už je ovšem součástí terapie.

Takhle snadné to je? Víc se hýbat – a bude po strachu a úzkosti? To zní až banálně.
Nám psychologům tyhle rady připadají jako samozřejmé, ale kupodivu velká část populace nevěří tomu, že své prožívání může ovlivňovat. Čím déle vykonávám svou praxi, tím více mě fascinuje, že lidé skutečně nevědí, že fyzická aktivita, spánek nebo psaní deníku mohou významně přispět ke změně jejich diskomfortu. Člověk je strašně fatalistický, nechává myšlenky i život běžet a doufá, že si s tím mozek nějak poradí. Podobně jako když ho skolí chřipka. Lehne si do postele a čeká, až se s tím jeho tělo popere a on se uzdraví. Podobně přistupuje ke své psychice, jenže u ní to tak nefunguje. Je potřeba ji určitými přístupy vyburcovat.

Co ta druhá skupina pacientů, kteří strach a úzkost prožívají navzdory tomu, že se jim nic zlého neděje? A jak k tomu svému přehnanému strachování vlastně přijdou?
Je to dáno temperamentem, osobností a charakterem. Když se řekne úzkostná porucha, většina lidí má za to, že jde o emocionální poruchu. Není to ale úplná pravda, je to porucha nejen emocionální, ale i myšlenková. Krmíme svou mysl zbytečnostmi a v nadměrné míře. Náš mozek to vyčerpává, protože konzumace a zpracování jakékoli informace je náročná činnost. Vyčerpává to korové struktury (mozková kůra), jež mají tlumit úzkosti, proto jsou pak úzkosti silnější. To je biologické vysvětlení. To psychologické říká, že máme nejen více informací, ale také se více snažíme mít vše naplánované. I život. Často do nepřiměřené nebo nerealistické míry, jež se prostě myšlenkově připravit nedá. Jde tedy i o nesprávná očekávání, jak bychom chtěli žít.

Co poradíte lidem, kteří si uvědomí, že je to přehnané přemýšlení a strachování pomalu, ale jistě přivádí na pokraj šílenství?
Pokud si uvědomí, že míra jejich přemýšlení je přehnaná, mají už pomalu vyhráno. Většině lidí ale tohle nedochází. Myslí si, že dělají chybu právě v tom přemýšlení, a tak chtějí přemýšlet znova a lépe. Tím se dostávají do úzkostného kruhu. Představte si člověka, který pořád něco řeší. Třeba co bude dělat za měsíc nebo za rok. Prožívá nejistotu, strachuje se, že neví, co bude. Pořád dokola se tím v hlavě zaobírá, jenže nenachází uspokojivou odpověď, protože na to prostě odpovědět nedokáže. Není totiž věštec. Mozek mu sice odpovědi nepřináší, ale on si místo toho, aby tyto myšlenky rozumně opustil a šel se věnovat něčemu, co dává větší smysl, poručí, že musí začít přemýšlet jinak, lépe. Neřekne si: „Můžu se z toho zbláznit, nechám to být.“ Místo toho řekne: „Můžu se zbláznit, protože nedokážu přemýšlet tak, aby mi mozek dal správné odpovědi.“ To jsou ta nerealistická očekávání od přemýšlení. Lidé, kteří u těchto myšlenek přesto setrvají, se dostávají do soukolí úzkosti. Někdy to může skončit až panickou atakou, tedy obrovským záchvatem úzkosti. V podstatě mozek natolik zavaří, že už nemá žádnou kontrolu nad přemýšlením a nad inhibicí, tedy tlumením úzkosti, a proto může takhle vystřelit.

Jak tedy patologické strachování z mysli vypudit?
V terapiích se učí dvě strategie. Ta první – bohužel až příliš akcentovaná – říká, že když se něčeho obáváte, znamená to, že děláte nějakou chybu v přemýšlení, že katastrofizujete, že potřebujete něco změnit v přemýšlení samotném. Jenže tento terapeutický přístup má své limity. Musíme si uvědomit, že takový člověk nad některými věcmi prostě lépe přemýšlet nedokáže. Myšlení u něj totálně selhává. Druhá strategie proto říká, že je lepší přemýšlení úplně opustit. Akceptovat svou úzkost a strach, ale nevytvářet je dál aparátem myšlenek. K tomu je potřeba naučit se vzít svou pozornost a úplně ji odsunout stranou.

To se snadno řekne, ale hůře udělá. Pro lidi, kteří jsou zvyklí svoje strachy a myšlenky pitvat, je tohle ten nejtěžší úkol.
Ano, je to dovednost, takže nestačí vědět, že to mám použít, je potřeba to natrénovat. Existují na to jednoduché meditační tréninky, kdy se člověk soustředí na nádech či na cokoli jiného, třeba kámen nebo rostlinu. Během soustředění přijde třeba i sto rušivých myšlenek… U každé je potřeba si uvědomit, že přišla, a pak ji opustit, pozornost vrátit zase dechu nebo rostlině. To je jedna z nejrychlejších technik, jak se učit kontrolovat mysl.

Samozřejmě není vždy úplně snadné opustit nějaké téma, které mě láká a přitahuje, protože obsedantní myšlení obsahuje falešnou naději, jež mi říká: „Pojď to ještě zkusit, projeď to přemýšlení ještě jednou, už na to přijdeš.“ To je přirozená součást motivačního systému mozku, takže není úplně snadné v této situaci přemýšlení opustit. Jsou emoce, kterých se vzdáme rádi, jako jsou pláč nebo smutek, ale jsou i takové, jichž se dobrovolně vzdáváme těžko, jako je třeba zlost. Když má někdo vztek a vy mu řeknete: „Tak už se na to vykašli!“, často to od něj ještě „schytáte“, utrhne se na vás. Ani obsesivního přemýšlení se obvykle nechceme zbavit, cítíme tam naději, že odpověď už je na dosah. Proto je potřeba si tuto techniku osvojit, odklonit pozornost, a k tomu ještě překonat chuť. Je to jako závislost na alkoholu. A překonávání chuti je součást učení.

A co fobie z nejrůznějších situací, lidí či zvířat? Jak řešit tento chorobný strach?
Velmi důležitý aspekt, který je při zvládání strachu klíčový a který jsem ještě nezmínil, je jeho přijetí. Speciálně u fobií je to opravdu extrémně důležité. Když se hluboce zamyslíme nad tím, co se děje ve vědomí člověka, když se začíná bát třeba pavouka nebo psa, dojdeme ke zjištění, že hlavní strach je z toho, že se bude bát. On se tedy bojí toho, co přijde za kratičký okamžik… Že mu třeba brzy začne bušit srdce, vyskočí tep, přijdou nepříjemné emoce. To je ta příčina jeho diskomfortu, tedy nepříjemného stavu.

Kdybych to měl nějak hrubě statisticky vyčíslit, pak primární strach z pavouka tvoří jen třicet procent, zbylých sedmdesát procent je strach ze strachu, tedy z nepříjemných pocitů, které jsou s ním spojené a které člověk nedokáže ovládnout. Objektem strachu se tak v podstatě stává on sám. Přijetím primárního strachu a jeho projevů – tedy přijetím toho, že se mi zvedne tep a začne mi bušit srdce, že se nebudu cítit dobře – ten sekundární strach vlastně odbourám. Pak už zůstane jen strach z pavouka, který je ale jen zlomkem toho původního. Existují také další metody, například postupného zvykání nebo naopak zaplavení, kdy člověk dostane pavouka přímo do ruky. Bude se bát pět deset minut a nakonec strach přirozeně odejde, protože neurotransmitery (chemičtí poslové sloužící k přenosu zpráv mezi neurony) v mozku se prostě vyčerpají.

Myslíte, že se dnes bojíme více než naši předci? A je to vůbec možné posoudit, když míru „strachů“ ve společnosti dřív nikdo neměřil?
Myslím, že takový strach z války nebo moru byl stokrát větší než ten, jaký zažíváme dnes. Traumatických reakcí a zážitků proto bylo podle mě více v minulosti. Byla menší svoboda, lidé se nemohli rozvádět a museli vydržet ve vztazích nebo rodinách, kde byli třeba týráni. Ve válkách zažívali masakry, nemohli migrovat, žili v poddanství. Také však existuje hypotéza, která říká, že strach souvisí s naším hodnotovým systémem, s tím, co je pro nás důležité. Protože nejvíce se pochopitelně bojíme ztráty toho, co je pro nás nejdůležitější. A lidé byli v minulosti hodnotově ukotveni jinak. Nehodnotím, zda lépe nebo hůře, ale společnost zkrátka nebyla tak rozmanitá, byla tradičnější, svázanější dlouhodobým rodinným systémem, a tudíž bylo pro obavy méně prostoru.

Jak to?
Pokud vaše rodina už šestou generaci po sobě provozovala hrnčířinu nebo čtyři sta let hospodařila na poli, nemusel se člověk bát, že ho vyhodí z práce. Spousta věcí nebyla tak proměnlivá jako dnes, což my ale vlastně chceme. Toužíme po svobodě, která s sebou samozřejmě přináší více zodpovědnosti a strachů. To je úplně přirozené. A je to i argument, proč toho strachu máme dneska paradoxně více. Lidé byli dříve zakotveni v náboženství, které jim dávalo odpovědi na otázky o konci života, smrti, neštěstí nebo utrpení. Také výzkumy nábožensky založených lidí jasně ukazují, že jejich strachy nejsou tak silné, protože když věřím, že existuje nějaká vyšší síla, princip, o nějž se můžu opřít, nemusím se pak tolik bát, co se stane, když onemocním nebo přijdu o práci. Společnost ovšem tuto nábožensko-spirituální zkušenost ve 20. století do velké míry ztratila. Proto bych se mírně přikláněl k tomu, že ačkoli žijeme v blahobytu a míru, máme dnes neurotických strachů, a zejména úzkostí podstatně více.

Mgr. Dalibor Špok, Ph.D.