COOLna

….dědictví času a kultury…


Sůl měla ve starověku stejnou hodnotu jako zlato.

Když se řekne sůl, většinu z nás napadne pohádka Sůl nad zlato, ve které ješitný král zjistí, že bez soli to prostě nejde. Už Homér říkal, že sůl je „božská“ a ve starověké Číně se o ni vedly války. Kromě dochucení pokrmů je sůl od pradávna významnou konzervační látkou.

Sůl pochází z mrtvých, vyschlých nebo živých moří a v průběhu celé lidské historie byla její dostupnost klíčová. Ke zdrojům soli si vyšlapala cestičky zvířata a lidé je následovali.

Když se lidský jídelníček změnil ze zvěřiny bohaté na sůl na obiloviny, bylo potřeba více soli k doplnění stravy. Těžba soli byla náročná.

Nejstarší solná ložiska se nacházela na území dnešního Ázerbajdžánu, kde se sůl těžila už v 5. století před naším letopočtem. Solné cesty protínaly celou zeměkouli. Jedna z nejfrekventovanějších vedla z Maroka na jih přes Saharu do Timbuktu v západní Africe.

Středozemním a Egejským mořem proplouvaly lodě se solí z Egypta do Řecka. Karavanní cestu, která spojovala solné oázy Libyjské pouště, popisuje například řecký historik Hérodotos.

Již v 6. století v subsaharské oblasti maurští obchodníci běžně vyměňovali unci soli za unci zlata 1 unce je (cca čtvrt kilogramu). V Habeši (území dnešní Etiopie) se placky kamenné soli zvané „amôlés“ staly platidlem.

Prvním městem v Evropě, kde se těžila sůl, je zřejmě bulharská Solnitsta. Zmínky o ní jsou ze 6. tisíciletí před naším letopočtem. O prvenství se uchází i rakouský Hallstatt. Známá jsou naleziště na území Rumunska.

Ze všech cest, které vedly do Říma, byla jednou z nejrušnějších Via Salaria, solná stezka, po níž pochodovali římští vojáci a obchodníci, kteří přiváželi ze solných pánví v Ostii vozy plné vzácných solných krystalů.

Částečně ze soli se skládal i žold vojáka – solarium argentum, z toho je odvozeno slovo salarium (latinsky žold, podobný základ má i anglické slovo salary – plat)

Zářící bohatství starých Benátek bylo také zásluhou soli. Benátčané coby zdatní obchodníci nakupovali sůl, která se těžila v Ostii, a v Konstantinopoli ji směňovali za exotické koření.

Sůl se pochopitelně už od pravěku získávala odpařováním mořské vody. Ta se napustí do speciálních kanálů a po odpaření vody zůstane hustý solný roztok, který pak krystalizuje.

V Číně a Indii byla ve starověku mořská sůl jediným zdrojem soli. Mořská sůl má trochu výraznější chuť a obsahuje jód. Ten se přidává i do kuchyňské soli (termín pro sůl kamennou získávanou těžbou).



krematorium