COOLna

Jednoduché schránky na dopisy zavedl už Ludvík XIV. v 17. století, ale až vynález poštovní známky v roce 1840 z nich učinil nezbytnou složku poštovního provozu. K jejich zdokonalení přispěl i Václav Vlček narozený ve Výrovicích na Znojemsku.

Schránky zpočátku byly jednoduché – dřevěné i v podobě litinového sloupku – a vybíraly se shora. Pošta sloužila hlavně obchodníkům, proto se umisťovaly do obchodních lokálů.

„Bezpečnost schránek byla malá a v noci byly zamčené v obchodech. Ve Znojmě se prý jeden občan bavil tím, že rukou vybíral dopisy ze schránky a zase je tam vkládal. To samozřejmě budilo nedůvěru v poštovní služby a přímo volalo po zdokonalení poštovní schránky,“ líčí zástupci Okrašlovacího spolku ve Znojmě v článku Polozapomenutý vynálezce Václav Vlček.

Právě on, uváděný v některých pramenech pod poněmčenou variantou Wenzel Wlczek, do tohoto vývoje zasáhl.

„Mezi jeho patenty patřila i poštovní schránka s automatickým systémem vybírání pomocí sběrného vaku s kovovým rámem (zásilky se vybíraly tak, že se speciální uzavíratelný vak s kovovým rámem zasunul do spodní části schránky, čímž se otevřela schránka i vak). Podle dostupných pramenů ji zámečnický mistr Vlček sestrojil roku 1886, v následujících dvou letech probíhalo její testování, které dopadlo úspěšně, takže roku 1888 byla zavedena do provozu v rakousko-uherské monarchii,“ píše v knize 200 let poštovní schránky vedoucí oddělení správy sbírkového fondu Poštovního muzea Jan Kramář.

Přestože Vlčkova schránka představovala po konstrukční stránce velký pokrok, měla i několik zásadních vad, kvůli nimž byla brzy vyřazena z provozu.

„Již zavěšování této schránky prý působilo nemalé potíže, psaní do ní vhozená zůstávala dost často vězet vzpříčená v některé části mechanismu a v zimě zamrzalo její mazání. Všechny tyto a některé další nedostatky odstranila až schránka systému Paris (která se v podstatě užívá dodnes),“ popisuje Kramář s tím, že Vlček sice možná až takový průkopník nebyl – alespoň pokud jde o poštovní schránky – ale nesporně byl vynalézavý a technicky i řemeslně zdatný. To se ostatně ukázalo i na jeho dalších patentech.

Narodil se v roce 1833 do početné rodiny rolníka, jenž měl sedm synů a dceru. Zatímco nejstarší syn převzal hospodářství po rodičích, ostatní založili rodiny v okolních obcích. Pouze Václav, snad pro slabší tělesnou konstrukci, si zemědělství neoblíbil a odešel se vyučit zámečníkem do Vídně.

Podle Lubomíra Černoška ze znojemského Okrašlovacího spolku se Vlčkovi při těžší práci vestoje zkřivily nohy, pravděpodobně měl takzvaný rachitis, což je křivice při nedostatku vitaminu D. „Ale vyléčil se sám tím, že nohy v noci svazoval k sobě. Později se doučil ve Štýrském Hradci,“ uvádí.

Protože byl Vlček nesmírně houževnatý, pilný a navíc technicky nadaný, brzy se ve svém oboru prosadil, a dokonce si pořídil malou továrnu. Vynikl však nejen jako zručný řemeslník, nýbrž i jako vynálezce a majitel několika patentů. Mezi nimi byly řetízkové rolety, tedy v podstatě žaluzie, pancéřové rolety do obchodů, kuchyňský výtah do restaurací a další nápady.

„Na svoje rodiště Vlček nezapomínal a roku 1893 věnoval škole ve Výrovicích řetízkové rolety, které zde sloužily až do roku 1952 a přežily svého dárce o půl století,“ zmiňuje Černošek.

Vlček zemřel ve Vídni 15. srpna 1909.