Všechny cesty vedly do Říma a do věčného města po nich přicházeli také migranti.
Badatelé vycházeli z genetických dat z 29 archeologických nalezišť v okolí Říma. V součtu se jim podařilo přečíst genetickou informaci od 127 jedinců pokrývajících období posledních 12 000 let.
S pomocí sofistikovaných počítačových programů pak dokázali vymodelovat, jak se genetické složení obyvatel střední části Apeninského poloostrova vyvíjelo a odkud mohli do Říma přicházet noví obyvatelé.
Dramatická změna středoitalského genofondu nastala v posledních třech tisíciletích před naším letopočtem. Tato doba je typická nápadným růstem iránských a středoasijských stepních motivů, což souvisí s pokroky v mořeplavbě. Ty vedly k výraznému propojení populací obývajících okolí Středozemního moře.
V posledním tisíciletí před naším letopočtem bylo založeno město Řím. Během prvních staletí své existence vyrostl malý městský stát v nejmocnější říši západního světa.
V samotném městě Řím žilo kolem milionu obyvatel a na vrcholu své slávy říše zahrnovala 60 až 90 milionů lidí.
Charakteristickým genetickým motivem Římské říše je výrazný stabilní tok genů od obyvatel z východních částí středomoří na západ. Mohl to být důsledek převažujícího směru otrokářských nájezdů nebo vojenských tažení. Pravděpodobnějším vysvětlením je však větší hustota obyvatel na východě, která z principu musela vést k přelévání jejich genů do ostatních částí říše.
(Obdobně by tedy Evropa měla počítat s přílivem migrantů se stále lidnatější Nigérie. V roce 2023 v této středoafrické zemi žije na 200 milionů obyvatel, kolem roku 2050 by jich však mělo být už 400 milionů.)
Genetický výzkum zjistil, že blízkovýchodní složka v genofondu Římanů postupně převládla. Z toho je patrné, že do Říma po staletí ve velkém přicházeli obyvatelé převážně z východních částí říše. Výjimkou ale nebyli ani Afričané.
Výrazně se na genetické stránce Římanů podepsal samotný pád Říma. V této době vstoupily do genofondu střední Itálie Evropské motivy – různé germánské kmeny město několikrát vyrabovaly a v jeho okolí se usadily. V pátém, šestém a sedmém století našeho letopočtu se oblastí prohnali Vandalové, Vizigóti a Langobardi.
Po rozpadu západní části říše klesl počet obyvatel města o 90 procent, takže i poměrně malé přistěhovalecké vlny jeho etnické složení výrazně ovlivňovaly. Ve středověku, kdy se oblast se stala částí Svaté Říše Římské, v ní zanechaly genetický otisk Vikingové a Normani.
Pokud by nám tedy Římané mohli dát nějakou lekci z migrace, vyzněla by nejspíš tak, že stěhování lidí z různých oblastí, národů a civilizačních okruhů se v konečném důsledku nelze vyhnout.
„Vysoká úroveň rozmanitosti předků začala před založením Říma a pokračovala vzestupem a pádem říše, což dokazuje postavení Říma jako genetické křižovatky národů z Evropy a Středomoří,“ píše se v závěru studie.
Stane se v příštích desetiletích takovou genetickou křižovatkou celá Evropa?
Italská „genetická“ historie nám nicméně ukazuje, že ani zásadní obměna genofondu nemusí vést ke změně kultury, což ale nemusí být pravidlem.
COOLna 
Napsat komentář