COOLna

Společně s kolegy si všímáte epidemie obezity, kterou od konce devadesátých let pozorují instituce v USA i Světová zdravotnická organizace. Jde o jednu z hlavních příčin úmrtí nejen v USA, ale i v Česku. Sám se stavíte proti používání výrazu „epidemie“, protože obezita není nakažlivé onemocnění. Vyvstává však důležitá otázka: je vysoký výskyt obezity dán individuálními stravovacími rozhodnutími, nebo na něj má vliv sociální struktura vyznačující se nerovností a spolu s ní povaha výroby a distribuce potravin?

Tato otázka je velmi důležitá. Hodně se zaměřuji na kritiku mainstreamového chápání nadváhy a obezity jakožto individuálního problému způsobeného daným jednotlivcem. Jsem přesvědčen, že jde v první řadě o strukturální problém, který nelze klást za vinu jednotlivcům, protože si často ve skutečnosti nemohou zdravé stravování dovolit. Vysvětloval jsem také, že i bohatší lidí, kteří na výběr mají, leckdy propadnou neoliberální stravě. Většina lidí se ale takto stravuje, protože zdravější jídlo nemají k dispozici. Když se po potravinářských firmách chce, aby například na etiketách označovaly potraviny obsahující více soli nebo cukru, ze všech sil se tomu brání. Nechtějí regulace a tvrdí, že lidé by si měli sami vybrat, co chtějí nebo nechtějí jíst. Ovšem kdyby k tomu přistupovaly konzistentně, pak by podrobnější značení umožnily, protože právě to by přece posílilo promyšlenější rozhodování spotřebitelů. Domnívám se však, že ani detailnější etikety by nestačily, protože studie naznačují, že ani lidé s vyšším vzděláním si „zdravé“ stravování často nevyberou, pokud nemají dostatečný příjem. Ve skutečnosti totiž o svobodný výběr nejde – zkrátka si kvalitnější jídlo nemohou dovolit. Na základě toho jsem stanovil takzvané „riziko neoliberální stravy“ (NDRI), které ukazuje, že k obezitě přispívají socioekonomické faktory. Všechny složky tohoto indexu jsou socioekonomické, nikoliv výživové. Nesouvisí s biomedicínskou nebo fyzickou stránkou jídla. Z lékařského pohledu je obezita komplexní problém ovlivňovaný řadou faktorů. Jsem ale přesvědčený, že pět socioekonomických indikátorů, které tvoří index NDRI, zvyšuje pravděpodobnost nadváhy či obezity. Existuje ekonometrický model, který ukazuje kauzální vztah mezi neoliberální stravou a obezitou. Navíc lékařské studie z období pandemie velmi jasně poukázaly na silnou komorbiditu obezity (a dokonce i nadváhy) s covidem -19. U obézních lidí se značně zvýšila pravděpodobnost těžkého, potenciálně smrtelného průběhu covidu.

Některé země zavedly vyšší zdanění cukru a takzvaného junk foodu, tedy ultrazpracovaných potravin. Například v Mexiku v roce 2013 zdanili sladké nealkoholické nápoje. Cukrovou daň zavedli v Británii a prostřednictvím referend i v některých oblastech USA. Jaký máte názor na zdanění cukru a nezdravého jídla? Funguje to? A jak na to reagují korporace?

Potravinářské korporace k tomu samozřejmě mají odpor, protože jim to do určité míry snižuje odbyt zboží. Řekl bych, že v Mexiku to trochu přispělo k nižší spotřebě sladkých limonád. Ale i tak jsem proti tomu. Alespoň tedy v Mexiku, kde je oficiálně asi padesát procent obyvatel pod hranicí chudoby, představuje zdanění slazených nápojů v první řadě zdanění chudých. Chudým lidem je tím odpírán přístup nejen k prázdným kaloriím, ale také k hygienicky nezávadným tekutinám. Můžete namítnout, že si místo toho mají kupovat balenou vodu – jenže tihle lidé možná kromě tekutin potřebují také více energie. Rozhodně tedy jde o kontroverzní opatření. Předpokládám, že někteří odborníci na potraviny a výživu by vyšší zdanění slazených nápojů přivítali, ale to je dáno tím, jak pevně se drží individualistického přístupu k řešení obezity. Já se kloním k systémovému přístupu, tedy k narovnání systému potravinářství a zmírnění nerovností, aby lidé měli k dispozici zdravější stravu.

Z vašich zjištění vyplývá, že neoliberální systém a s ním spojená neoliberální strava dennodenně vytvářejí strukturální nerovnosti, což je jednoduše neudržitelné. Domníváte se, že systém, který vytváří nerovnosti, může sám sebe regulovat a vést k větší odpovědnosti firem? Nebo už tuto perspektivu překonala vize založená na výraznější transformaci mocenské dynamiky s využitím participativních mechanismů?

Seberegulace korporací rozhodně fungovat nebude. Jejich hlavním cílem ostatně je maximalizace zisku. Možná uplatňují některé strategie takzvané korporátní společenské odpovědnosti, ale jen pokud to neohrozí jejich hospodářské výsledky. Pokud by to mohlo výsledky negativně ovlivnit, rychle na tyto strategie zapomenou a opět se pragmaticky zaměří na zisk. V některých firmách se objevují zajímavé trendy, například generální ředitel Walmartu v jednom článku zmiňoval trojí výsledky: nejde prý jen o výsledky finanční, ale také sociální a environmentální. Kdyby to brali opravdu vážně, nebylo by to špatné. Ale nedůvěřoval bych korporacím, že právě ony budou určovat tyto trendy a zmírňovat to nejhorší z kapitalismu. K tomu jsou potřeba participativnější iniciativy a sociální hnutí musí zezdola stát dostrkat k větším regulacím. Jestli máme nějakou naději, pak věřím, že se role ujmou sociální hnutí, naberou sílu a budou stát tlačit udržitelnějším směrem.

Napadají vás nějaké dobré příklady progresivní praxe nebo politických zásahů, regulací či systémových opatření státu?

Ano, svou knihu jsem uvedl příklady z Brazílie, kde vzniklo spojenectví s jedním z hlavních sociálních hnutí Movimento dos Trabalhadores Sem Terra (MST, v překladu Hnutí pracujících bezzemků). Jeho členové byli aktivní od roku 1979, kdy se pustili do prvních záborů půdy. Později stát přijal legislativu, která umožnila pozemkovou reformu, a začal zemědělskou půdu přerozdělovat. Už od začátku používá MST k produkci potravin agroekologické metody. Nedaleko São Paula provozují univerzitu, na níž vzdělávají v rozvoji venkova. Ale vizi mají dalekosáhlejší: ve spolupráci s brazilskou Stranou pracujících, která byla součástí Lulovy vlády v letech 2002 až 2010, měli jako jednu z priorit strategii „fomme zero“, tedy nulový hlad. Jedním z opatření bylo zajištění stravování ve školách – alespoň jednoho jídla denně. Ještě důležitější je, že dodavateli potravin byli právě místní agroekologičtí rolníci z hnutí typu MST. Díky propojení mezi občanskou společností a státem se tak povedlo poskytnout dětem ve školách zdravější stravu. To považuji za skvělý příklad.

Gerardo Otero, prezident Asociace latinskoamerických studií (LASA) na kanadské Univerzitě Simona Frasera

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.