COOLna

Studie ukázala, že ve středověku lidé obvykle spali ve dvou nočních periodách. Samozřejmě, že neměli elektřinu a měli naprosto jiný životní styl, takže chodili spát „se slepicemi“ a s prvním kohoutím zakokrháním vstávali, aby co nejvíce využili denního světla.

Této problematice se věnuje kniha Rogera Ekircha At Day’s Close: Ekir, Noc v dobách minulých. Ukazuje, že do doby elektřiny chodila většina lidí spát kolem západu slunce a skutečná doba spánku měla dvě fáze – první a druhý spánek. Co to znamená?

První i druhá fáze spánku trvaly stejně dlouho. Člověk kolem půlnoci vstal, hodinu bděl, a pak se zase vrátil ke spánku. Tyto doby ale nebyly vždy ve stejném čase. Čím později v noci šli lidé spát, tím později se po počátečním spánku probouzeli. A pokud šli spát po půlnoci, mohli se probudit až za svítání.

Během hodinové pauzy mezi prvním a druhým spánkem se lidé nejčastěji pomodlili během matiné, která obvykle připadala na druhou až třetí hodinu ranní, studovali nebo se věnovali souloži. Právě soulož byla dokonce doporučována – francouzský lékař Laurent Joubert označoval tuto dobu za čas, kdy mají lidé ze soulože „větší požitek“ a „lépe se jim to daří“.

Ne všichni spali ve dvou obdobích, existovali i tací, kdo spali stejně jako my, celou noc. Jednalo se však, podle knihy, spíše o zvyk ze starověku, kdy lidé chodili spát a spali celkem sedm až devět hodin.

Navíc se ukázalo, že někteří středověcí lidé měli odlišné spánkové návyky. Například dětem se doporučovalo spát celou noc, devět nebo deset hodin v kuse, což však bylo pro velmi malé děti složité, ba nemožné, stejně jako je tomu dnes.

Kromě dětí spali jinak i středověcí mniši, kteří podle Řehole svatého Benedikta chodili spát kolem sedmé hodiny večerní a na matiné vstávali kolem druhé hodiny ranní. Benediktini přitom už spát nechodili, ale mohli si zdřímnout přes den, ostatní mniši pak měli dvě fáze spánku. Někteří mniši byli v pokušení nevstávat z postele, protože se báli démonů.

Přirozené noční probuzení nebylo rutinním důsledkem narušeného nebo přerušovaného spánku. Lékařské knihy z 15. až 18. století doporučovaly spáčům, aby pro lepší trávení a klidnější odpočinek leželi během prvního spánku na pravém boku a prvním spánku se otočili na levý bok.

Terminologie prvního a druhého spánku se držela až do 18. století. Místo sousloví „první spánek“ se více používaly termíny „rozsvěcení svíček“, „mrtvá noc“ nebo „kohoutí hodina“.