Dává větší smysl proměnit lahev kečupu v kabelku, nebo ve zmrzlinovou příchuť? Pro britskou módní návrhářku Anyu Hindmarchovou je to příklad falešného dilematu. Vyrábí totiž flitry pošitou kabelku s etiketou kečupu Heinz a zmrzlinu, jež se pyšní „nezaměnitelnou chutí nejzralejších rajčat“. (S cenou 96 korun za kopeček je zmrzlina o něco dostupnější než taška za 33 tisíc.)
Ti, které nechá mrazený kečup chladnými, mohou u švadlenčina zmrzlinového pultu v londýnském Ice Cream Projectu sáhnout po osvěžujícím hráškovém sorbetu nebo zmrzlině obsahující „jemný čedar s ‚křupavými kousky Branstonu‘“ – čatní, které tvoří součást rozmáčených britských sendvičů už od roku 1922.
Avantgardnější příchutě jsou nepříjemně věrné: ta s nádechem nakládané zeleniny Branston chutná po octu, o což u zmrzliny nikdo nestojí. O poznání přijatelnější jsou druhy s příchutí čokoládových cereálií Coco Pops a citronového krému.
Hindmarchová není jediná, kdo experimentuje s neobvyklými příchutěmi. Britský šéfkuchař Heston Blumenthal je už nějaký čas známý svou vajíčkovoslaninovou zmrzlinou. Dvěma michelinskými hvězdami se pyšnící kodaňská restaurace The Alchemist podává zmrzlinu z prasečí krve (krev v ní slouží jako emulgátor namísto vajec). Americký výrobce zmrzliny Van Leeuwen nabízí příchutě makarony se sýrem, tatarka a pizza.
Podobné experimenty nejsou žádná novinka. Londýnská zmrzlinárna nazvaná The Pineapple (Ananas) podávala v 18. století parmazánovou zmrzlinu. Vypadá to, že touha po inovaci je neukojitelná.
To by mohlo značit, že zmrzlináři musejí neustále rozšiřovat už tak dost pestrou nabídku chutí, aby zajistili, že lidé nepřestanou mlsat. Kouzlo zmrzliny je ale podle všeho fundamentálnější. Vyrábí se po celém světě na místech s nesmírně odlišnými kuchyněmi a minulostí, což jen podtrhuje univerzálnost její oblíbenosti. Od turecké dondurmy přes syrskou búzu, italské gelato, íránskou falúdeh, filipínskou sorbetes a indickou kulfí, japonskou kakigori, afghánskou šírech po indonéskou es puter, všude se setkáváme s mírně obměněnými podobami všeobecně oblíbeného dezertu.
Rachel Herzová píše v knize „The Scent of Desire“, že celosvětově je oblíbená vanilková, která je zároveň vysmívaná jako synonymum nudnosti. Podle Herzové je tomu tak proto, že vanilka je jednou z prchavých aromatických sloučenin jak mateřského, tak kojeneckého mléka.
Rozkoš spojená se zmrzlinou je vskutku dětinská. Melodie zmrzlinářského vozu rozechvěje radostí i to nejledovější srdce. Dětinskost platí za pejorativní termín, kterým se popisují věci, jež bychom měli v dospělosti nadobro opustit. Možná se tím dá vysvětlit touha učinit zmrzlinu sofistikovanější. Häagen-Dazs patří k prvním výrobcům zmrzliny, kteří se snažili prodat své produkty dospělým.
Nejoblíbenější dezerty dospělých se ale od těch populárních mezi dětmi zas tak neliší. A dětská radost je nesmírně intenzivní. Bez ohledu na sebedůmyslnější marketing vítězí nad inovacemi. Lidé možná přijdou na zmrzlinu s příchutí čatní Branston, zůstanou však u Coco Pops.
The Economist
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář