COOLna

„Nejprve je dobré udělat si obrázek, jak cenným artiklem je ukrajinská půda,“ říká odborník k tomu, co podle něj znamená válka na Ukrajině z pohledu ekologie. Zdejší půda patří mezi nejúrodnější. I proto se Ukrajině říkalo obilnice Sovětského svazu. „Půdy takové kvality zabírají cca dvanáct procent nezaledněných pevnin a žije na nich asi dvacet pět procent světového obyvatelstva. Jde tedy o relativně vzácnou komoditu,“ upozorňuje.

Od hodnoty takové komodity se pravděpodobně odvíjí i její role v rámci konfliktu, že?
Určitě. Vesměs se ruská invaze na Ukrajinu a její dopady na celosvětovou potravinovou situaci dají rozdělit do tří typů efektů. První typ bych nazval okamžitým. Ukrajinci nemohou osít veškerou plochu, kterou mají k dispozici, půda je zaminovaná nebo je zemědělská produkce ohrožena postupující frontovou linií. V neposlední řadě jde o výrazné zatížení logistiky vývozu.

Druhý problém je podobného rázu, ale má trochu dlouhodobější setrvačnost. Válečné operace zanechávají půdu degradovanou, mechanicky poškozenou a kontaminovanou. Tyto následky budou Ukrajinci řešit pravděpodobně ještě dlouho po ukončení konfliktu. Dopady třetího typu paradoxně vycházejí z energetické krize, která je ruskou invazí na Ukrajinu způsobena a mění se v krizi živinovou.

Můžete tento třetí typ problému přiblížit?
Abychom dnes mohli produkovat potraviny v takovém množství a s takovou účinností, jakou potřebujeme, jsme závislí na fixaci dusíku z atmosféry. Pokud bychom se podívali na graf vývoje lidské populace, uvidíme obrovský zlom a urychlení růstu počtu lidí v padesátých letech dvacátého století. Tento nárůst je zapříčiněn objevem, který se nazývá Haber-Boschova syntéza. Na počátku dvacátého století objevili Fritz Haber a Carl Bosch proces, za který dostali Nobelovu cenu.

Jak tato syntéza funguje?
Jde o průmyslový proces, při němž uměle získáváme amoniak ze vzduchu díky působení určitých katalyzátorů, jako jsou vysoký tlak a teplota. Z amoniaku postupně získáváme všechny dusíkaté sloučeniny, které pak používáme v různých hospodářských odvětvích. Příkladem je kyselina dusičná, výbušniny, střelný prach a v neposlední řadě průmyslová hnojiva.

Na nich je závislá existence lidské populace a právě hnojiva mají za následek nárůst populace v padesátých letech. Kdybychom syntézu nevyužívali k produkci hnojiv, dnešní populace by byla poloviční. Jen pro představu: Osmdesát procent dusíku v našem těle je produktem Haber-Boschovy syntézy.

A jak tato hnojiva souvisejí s energetickou krizí?
Souvislost je jednoduchá. Výroba dusíkatých hnojiv je obrovsky energeticky náročná. Velká část fosilních paliv, která spotřebováváme, je využita právě k jejich výrobě. Jelikož Rusko disponuje zásobami fosilních paliv, stává se logicky nejen vývozcem energie, ale i výrobcem a dominantním vývozcem dusíkatých hnojiv.

Energetická otázka, která s ruskou invazí vyvstala, není, zda si budeme moct zatopit. Respektive je to jen její malá část. Mnohem větší hrozbou je možnost, že nebudeme mít energie k výrobě dostatečného množství hnojiv. Některé řetězce, které hnojiva vyrábějí, už registrují propad výrobního procesu.

Jde o jediný typ hnojiv? Máme nějakou alternativu?
Dalším typem hnojiv jsou hnojiva fosforečná. Ta se vyrábějí těžbou apatitu a za pomoci jeho rozkladu kyselinou sírovou. Pravděpodobně největší zdroje apatitu jsou ale opět v Rusku a Číně, dále v severní Africe a v některých částech USA.

K ideálnímu růstu rostlin je potřeba vyváženého poměru dusíku a fosforu, takže i výpadek těchto fosforečných hnojiv se na trhu výrazně projeví. Toto je ve zkratce nejvýznamnější globální problém, který pro rostlinnou výrobu znamená válka na Ukrajině. Vzhledem k tomu, že Rusko je největším dodavatelem hnojiv, spotřebitelé si ho nemohou dovolit rozhněvat.

O kolik menší by byl výnos ze zemědělství bez hnojiv?
Byl by poloviční, ale těžko se to generalizuje. Vše závisí na typu konkrétní půdy. Výnosy organického zemědělství, které tato hnojiva nepoužívá, jsou v průměru zhruba poloviční. Zároveň je zde rozdíl mezi jednotlivými plodinami. U zeleniny je poměr jiný než u obilnin.

Hnojiva tedy používá celý západní svět?
Používá je každý, i celý rozvojový svět. Zlom, kdy se většina živin začala dodávat za pomoci průmyslových hnojiv, nastal v šedesátých letech. Dříve pocházela většina živin z hnojiv organických. Dnes je u nás množství živin, které pocházejí z organického hnojení, čtvrtinové – nebo i menší – než za první republiky. Zbytek živin je závislý na hnojivech dusíkatých a fosforečných. To je problém, který nesouvisí přímo s půdou, ale se způsobem, jakým ji používáme a obděláváme.

Strategie ministerstva zemědělství z roku 2016 tvrdí, že by Česko mělo být potravinově soběstačné do roku 2030. Je to splnitelný cíl?
Na potravinovou soběstačnost se dá nazírat různými úhly pohledu. Můžeme ji chápat jako schopnost uspokojení reálných potřeb této země v případě, že by například vypukla válka a Česko se dostalo do izolace. Soběstačnou situaci jsme už zažili a není to vůbec nereálná ambice. Soběstačnost ve smyslu mít k dispozici jakékoli suroviny, které chceme, je ale pro nás nedosažitelná. Jde o spotřebitelskou paletu a cenu výroby. Jistě nejsme schopni produkovat třeba banány. A i u jiných komodit, jako jsou například rajčata nebo papriky, by byl jejich výskyt na trhu sezonní.

Česko tedy v minulosti potravinově soběstačné už bylo?
Krátkou potravinovou soběstačnost jsme zažili před politickými změnami na konci osmdesátých let. Šlo o kombinaci dostatečné produkce a určité limitace spotřeby (tou myslím již zmíněnou sezonnost některých potravin). A potraviny byly také vzhledem ke kupní síle dražší. Domácnosti utratily za potraviny větší část příjmu než dnes.
Tehdy byla všeobecná snaha o soběstačnost i za cenu sníženého komfortu, což dnes nepreferujeme. Tehdy jsme zde sice měli potraviny, ze kterých jsme se najedli, nicméně šlo o omezenější skladbu surovin, než máme k dispozici dnes. Naše spotřeba zeleniny na osobu byla tehdy podobná, jako je dnes. Jedli jsme ale mnohem méně rajčat, okurek nebo třeba paprik. Oproti tomu jsme konzumovali mnohem víc mrkve a zelí. Konzumace těchto komodit se výrazně snížila ve prospěch „jižní zeleniny“, kterou jsme si tehdy ani koupit nemohli.

Soběstačnost je tedy spíše otázkou politického rozhodnutí než přírodních podmínek?
Přesně tak. Většina plodin, které zde v mírném pásu pěstujeme, má oproti tropickým oblastem zhruba dvojnásobný výnos. Typickým příkladem je sója, kterou země EU v obrovském množství dovážejí z Brazílie a využívá se jako krmivo pro hospodářská zvířata. To vede k neustálému zvyšování orné plochy v Brazílii. Kdybychom sóju pěstovali u nás, potřebovali bychom polovinu plochy, což by s sebou samozřejmě neslo určité nepříznivé efekty pro naše ekosystémy. V Brazílii se kvůli rozšiřování ploch orné půdy likviduje ekosystém zvaný Cerrado. Po Amazonii je to druhý největší biom Jižní Ameriky a je podobně cenný.

Destrukcí Cerrada se také do atmosféry uvolňuje obrovské množství uhlíku, který je v těchto savanách uchován. Znáte systém princip „win win strategií“? Tak tento postup by se dal nazvat „lose lose“. Takže nezbývá než zopakovat, že potravinová soběstačnost je primárně otázkou politického a ekonomického rozhodnutí o vlastním pohodlí a možnostech.

Popsal jste tedy současný stav zemědělské produkce a alternativy z pohledu ekonomiky. Jaká alternativní rozhodnutí bychom mohli a měli volit z hlediska ekologie a péče o půdu?
V tomto ohledu by bylo výhodné pěstovat větší podíl víceletých plodin tak, aby se s půdou pár let nepracovalo, čímž by získala čas k regeneraci. Jako příklad mohu uvést jeteloviny, pro které tu ale teď nemáme odbyt. Pokud se znovu vrátím do osmdesátých let, tak tehdy jeteloviny a pícniny tvořily poměrně významnou položku ve struktuře u nás pěstovaných plodin.

Šlo o více než patnáct procent. V Česku se nicméně od té doby obrovsky snížily stavy dobytka. Tehdy v jídelníčku Čechů převládalo vepřové maso, což se nezměnilo. Další v pořadí ale bylo maso hovězí a jeho chov zde k dnešku prakticky vymizel. Na konci devadesátých let jsme měli přibližně jednu krávu na hektar půdy a dnes máme v průměru 0,3 dobytčí jednotky na stejnou plochu. Tím nemyslím jen krávu, ale veškerý dobytek. Krav je tedy ještě méně.

Oproti tomu máme větší produkci drůbeže, která dobytek nahradila. Kuře nicméně žije asi měsíc, kdežto kráva žila před porážkou třeba rok a půl. Okamžitá biomasa z produkce drůbeže je tedy logicky mnohem menší, než je tomu u skotu, a nastává větší účinnost konverze potravy. Nepotřebujeme pěstovat tolik pícniny a mít takové množství luk jako v osmdesátých letech.

Pícniny tedy už tolik nepěstujeme. Kompenzujeme to dobrou starostí o naši půdu?
Česko disponuje velice rozsáhlými poli, na což je často poukazováno. Velikost polí narůstá na celém světě, jde tedy o globální fenomén. Česko se ale dá považovat za extrém. Existuje zde přímá úměrnost k velikosti farem, které má Česko prakticky největší z celé EU. Jde o pozůstatek minulého režimu a systému JZD. Oklikou se zde vracím ke stavu půdy. Tak velký rozsah osevních ploch má pro zemědělce výhodu ve formě efektivnějšího využití práce zemědělských strojů, jelikož se snižuje doba nepracovních časů. Negativní cenou za tuto efektivitu jsou zvýšená eroze a degradace půdy a zmenšení délky okrajů polí, které jsou zdrojem biodiverzity.

Zdá se tedy, že nic není ideální, ale nic není neměnné. A všechno je na nás.
Pokud bych to měl shrnout, potravinová soběstačnost České republiky a jiných zemí EU není nedosažitelná, nicméně není preferovaná z hlediska priorit. Hlavní proměnnou je zde naše vlastní poptávka po rozmanitosti potravin. Otázkou zůstává, jakým způsobem se bude vyvíjet situace v oblasti výroby dusíkatých a fosforečných hnojiv, na kterých je rostlinná produkce globálně závislá. Právě jejich nedostatek je jednou z hlavních hrozeb, které s ruskou invazí na Ukrajinu vyvstaly.