COOLna

Už jenom samotná cesta do Zlína dobře symbolizuje jeho postavení. A je jedno, jestli jedete autem nebo vlakem. Přímý vlak z Prahy jede jen do sousedních Otrokovic. Cesta trvá přibližně tři hodiny. Železniční trať zde vybudována už v roce 1841 – nesla jméno císaře Ferdinanda a vedla z Vídně přes Břeclav, Otrokovice a Ostravu až do Polska. V samotných Otrokovicích vlak začal zastavovat až od roku 1882. Když ale chcete až do Zlína, musíte v Otrokovicích přestoupit na osobáček, který vás za třicet minut doveze do centra. Cesta z Otrokovic může někdy trvat stejně dlouho jako cesta z Otrokovic do Olomouce. Také dálnice dnes končí v Otrokovicích a dál nepokračuje. Dopravní izolace Zlína vedla Tomáše Baťu v roce 1930 k přesunutí části svého podniku právě do Otrokovic. S dopravní izolací se ale pojí také izolace mentální. Lidé o svém městě často hovoří jako o „dálném východě“, který je od zbytku Česka odříznutý. Můžou za to i česká média, v nichž se o něm informuje jen minimálně.

Příběh vybudování železniční trati, která do Zlína dorazila teprve v roce 1899, dokládá širší problém identity města Zlína. Jeho populační expanze začala až s podnikatelskými aktivitami Tomáše Bati. Ještě na konci 19. století neměl víc než tři tisíce obyvatel. Překotný rozvoj města, který šel ruku v ruce s rozšiřováním baťovského závodu, přinesl do jednoho z nejchudších regionů Českých zemí radikální modernitu. A ta k sobě přilákala nejen místní, ale i lidi z celé nově vzniklé republiky. Tomáš Baťa a jeho spolupracovníci do malého moravského městečka zvali tvůrce nejmodernější architektury i umění. V třicátých letech zde vznikly slavné zlínské filmové ateliéry a Velké kino na Náměstí práce se pyšnilo titulem největšího kinosálu ve střední Evropě.