COOLna

Už v dávných dobách staří Egypťané, Římané a Řekové jedli chlebové placky ochucené bylinkami, olejem a pečené na ohni. Ve starověkém Řecku se jim říkalo plakous. Ve Středomoří byste tenkrát podobných placek obložených cibulí, sýrem a další zeleninou našli celou řadu. A jídlo podobné svým tvarem a úpravou pizze se objevuje i v jiných částech světa – ať už je to čínský bing, jihoasijský naan nebo finská rieska.

Město Neapol vzniklo kolem roku 600 př. n. l. jako řecká osada. V 17. a na začátku 18. století to již byl prosperující přístav plný chudých dělníků, kteří si žádali levné jídlo a současně takové, které se dalo sníst třeba v parku na lavičce. Jelikož pizzy prodávali pouliční prodejci, bylo to i občerstvení poměrně rychle dosažitelné. Už tenkrát se na pizzu dávala rajčata, sýr, olej, ančovičky a česnek. Někdy se placka přeložila – a to byl základ jiné italské speciality, calzone.

V roce 1861 se sjednotila Itálie a v roce 1889 navštívil král Umberto I. se svou manželkou Margheritou Savojskou Neapol. Podle historiků byla královna už poněkud znuděná vybranými lahůdkami francouzské kuchyně, která byla v té době populární mezi panovníky v celé Evropě, a tak si nechala zavolat nejslavnějšího výrobce pizzy v Neapoli Raffaele Esposita, kterého pověřila vytvořením 3 různých pizz. První dvě pizzy, které Esposito připravil, pizza Marinara s česnekem a pizza Napoli s ančovičkami, se královně nelíbily. Zato ta třetí byla úspěšná; skládala se z rajčat, mozzarelly a slístků bazalky. Ihned poté Esposito pojmenoval svou novou pizzu Margherita a požádal královnu o královskou pečeť.

O několik dní později poslal komorník Espositovi poděkování, které stále visí na stěně pizzerie jeho potomků. A tady začíná podivnost. Královské razítko na dokumentu je sice podobné, ale nikoliv stejné jako ostatní královská razítka té doby a také je umístěné jinde, než bývalo tehdy zvykem. Dopis byl navíc napsán na běžném papíře, nikoliv na speciálním královském a ani rukopis neodpovídal rukopisu královského komorníka Camilla Galliho, který dopis údajně napsal. Jak to tedy bylo doopravdy? Sice se nacházíme pouze v rovině spekulací, ale je možné, že tuto legendu stvořili synové Espositova švagra, jimž slavný pizzař svůj podnik prodal, aby firmu zachránili v těžkých dobách. Pokud šlo o marketing, historka zafungovala výborně. Restaurace dodnes existuje pod názvem Brandi.

V Neapoli existuje řada dalších známých pizzerií, které vyrábějí jedinečné pizzy. Faktem zůstává, že všechny dodržují přísná pravidla k výrobě tohoto národního gastronomického pokladu. Tak například používají pouze rajčata San Marzano pěstovaná na svazích Vesuvu a lehce zakápnutá olivovým olejem, která na pizzu přidávají pouze ve směru hodinových ručiček. Těsto neapolské pizzy je měkké, ale třeba v Římě dávají přednost tenké křupavé placce.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když jsi ji jednou nebudu muset koupit sama.