COOLna

Oxid uhličitý a voda jsou hlavní konečné produkty buněčného metabolismu. CO2 je tedy
hlavní „zplodinou“ naší látkové výměny, které se musíme neustále zbavovat, jinak by náš
organismus okamžitě zkolaboval.

Nápoje obsahující CO2 ovlivňují funkci mnoha orgánů a orgánových systémů:
Dutina ústní. Volný CO2 způsobuje silnější prokrvení sliznice a vyvolává pocit brnění
(kterému jsou připisovány osvěžující účinky uhličitých nápojů). Zároveň se
snižuje citlivost chuťových receptorů, čehož se někdy využívá ke „korekci“ (překrytí)
nepříjemné chuti některých vod. V důsledku brnivého pocitu
v ústech a následnému nutkání k říhání se nápoje obsahující CO2 pijí pomaleji a po menších
doušcích než nápoj, který obsahuje jen velmi málo CO2. Pocit sucha v ústech a na dásních,
který se podílí na pocitu žízně, se tímto způsobem odstraní menším množstvím vody, žízeň se
v mnoha případech utiší již velmi malým množstvím vody. Popíjíme-li vodu obsahující oxid
uhličitý pomalu, dochází k zvýšenému vylučování slin.
Žaludek. Volný oxid uhličitý se značně resorbuje žaludeční sliznicí, vyvolává hyperémii,
zvyšuje resorpční rychlost, a to nejen pro CO2 , ale také pro ostatní látky (Ca, Mg, alkohol,
natrium salicylicum, sulfonamidy, apod.). Volný CO2 stoupá také v žaludeční šťávě, zvláště
při pití studené (perlivé) vody. Dochází také ke zvyšování sekrece žaludeční šťávy a
k podráždění žaludeční motility, doba setrvání šťávy v žaludku se zkracuje, zrychluje se
střevní peristaltika. Zvýšené uvolňování oxidu uhličitého v žaludku může vyvolávat příznaky
dráždivého žaludku nebo subjektivní tlakové žaludeční obtíže, včetně tzv. Roemheldova
syndromu, který vzniká napnutím žaludku nebo nadmutím tlustého střeva a tímto způsobený
tlak na bránici se projevuje plností v nadbřišku, svíravým pocitem na hrudi, poruchou
srdečního rytmu, dechovou nedostatečností a pocitem strachu.
Na všechny účinky oxidu uhličitého v žaludku, stejně jako v ústech, nemá rozhodující vliv
samotné množství kyseliny uhličité, ale také doba jejího působení. Doba tohoto působení
závisí na tom, jak rychle se CO2 obsažený v nápoji v žaludku uvolní a vydechováním nebo
říháním je vypuzen z těla ven. Stejná dávka oxidu uhličitého je účinnější, jestliže je přijímána
postupně delší dobu a působí-li déle na sliznici. Při rychlém požití, to zn. při „nárazovém
vypití“ nápoje obsahujícího CO2 se ihned po pití nebo již během pití velká část polknutého
CO2 vytlačí a říhnutím opět vypudí, zatímco při pomalém pití téměř nebo vůbec k říhání
nedojde. Tak mohou být konečné účinky nápoje obsahujícího více CO2 daleko menší než
účinky nápoje, který obsahuje CO2 jen v relativně malém množství.
Dřívější názory, že pravidelné pití nápojů s CO2 může vyvolat gastritis nebo žaludeční vředy,
nebyly potvrzeny. Zřejmě se zde více uplatní faktor chladu, protože většinou se tyto nápoje
pijí dost studené, nebo i jiné faktory. Studené nápoje rovněž vyvolávají zvýšení motoriky
žaludku a tenkého střeva, takže někteří lidé reagují na vypití takového nápoje průjmem
(pravděpodobně se zde uplatní tzv. gastro-colický reflex). Jestliže je CO2 obsažen ve
střevních plynech, nepochází tento plyn (vzhledem k snadné resorpci v žaludku) z vypitých
nápojů, ale z procesu odbourávání potravy ve střevech.
Dýchací a oběhový systém. Při rychlém vstřebávání sliznicemi vede CO2 k měřitelnému
posunu respiračního kvocientu, který přes dechové centrum v centrálním nervovém systému
(CNS) působí jako mocný stimul k dýchání. Dochází k vzestupu dechové frekvence a ke
zvýšené vzrušivosti CNS, k tzv. uhličitému opojení. Se vzrůstem
obsahu parciálního tlaku CO2 v krvi je obecně spojen nárůst krevního tlaku a tepové
frekvence.
Ledviny (vylučovací systém). Diuretický účinek přijatého oxidu uhličitého vede ke
zvýšenému vylučování vody a minerálních látek.
Krev. Jak již bylo uvedeno výše, voda s oxidem uhličitým způsobuje posun acidobazické
rovnováhy (pH) krve směrem k acidóze. Ne všichni lidé jsou schopni tento posun bez
problémů fyziologicky kompenzovat.

Oxid uhličitý je přirozenou součástí našeho prostředí i našeho organismu; není to
žádná cizorodá látka, která by měla vzbuzovat obavy (?). CO2 je přirozený odpadní
produkt našeho organismu, který za normálních podmínek pouze z těla vylučujeme.
Jedinou „výjimkou“, jak do sebe zvenčí (nepřirozeně) dostáváme CO2, je pití kvašených
nápojů nebo nápojů uměle sycených CO2, popř. pití přírodních kyselek. Když teoreticky
porovnáme klidovou endogenní produkci CO2 za 24 hodin (asi 550 – 600 g) s množstvím
CO2 požitým v důsledku denní konzumace 1,5 l perlivé vody (asi 6 g vzhledem ke ztrátám
při otevírání lahve), zdá se být podíl z vody nepatrný (asi 1 %) a zanedbatelný. Když si
však představíme reálnou situaci, že jednorázovým vypitím 0,3 l perlivé vody dostaneme
do organismu asi 1,5 g CO2 – což je přibližně čtyřnásobek naší celkové minutové
endogenní produkce CO2 – uvědomíme si, že díky rychlému vstřebání (i jen části této
dávky) musí jít o výrazný zásah do vnitřního prostředí organismu.
Perlivé nápoje se díky obsahu CO2 pijí v menších množstvích, proto je možné je pít
studenější než ostatní nápoje a jsou tak zdrojem většího osvěžení; žízeň se výhodně
zažene menším množstvím tekutin (?). Tišení žízně velmi studenými nápoji je iluzorní,
protože přechlazené nápoje pocit žízně nejen nezmenšují, ale následným překrvením
sliznice hltanu ještě zvyšují. Rovněž to, že se žízeň utiší menším množstvím perlivé vody
je výhoda možná subjektivní, ale objektivně velmi problematická. Žízeň je známkou
dehydratace organismu, kdy je napitím potřeba doplnit deficit tekutin, nikoliv utišit žízeň.
Vezmeme-li dále v úvahu, že voda s CO2 má mírný diuretický účinek a vede tedy ke
zvýšenému vylučování vody (!), je rehydratace pomocí perlivé vody velmi nevhodným
řešením, který může vést k opačnému účinku – ještě větší dehydrataci.

Veřejnost alespoň zčásti ví, že perlivou vodu by neměli pít
kojenci, protože uvolněné bubliny CO2 v žaludku mohou vyvolat zvracení s rizikem
vdechnutí zvratků a zadušení (proto by na obalech perlivých vod deklarovaných jako
vhodných pro kojence mělo být upozornění, že pro tyto účely je nutné CO2 varem
odstranit). Méně se už ale ví, že mnohem početnější „kontraindikovanou“ skupinou jsou
někteří nemocní lidé, např. kardiaci (CO2 v žaludku zvedá bránici a tlačí na oblast hrudní
dutiny, po vstřebání zvyšuje krevní tlak a srdeční frekvenci), diabetici
s dekompenzovanou acidózou nebo sklonem k acidóze (CO2 po vstřebání vede
k prohloubení acidózy), nemocní s gastritidou nebo vředovou chorobou žaludku (CO2
dráždí žaludeční sliznici) atd. Perlivá voda se nedoporučuje rovněž pacientům se sklonem
k nadýmání, poruchami trávení jako říhání nebo překyselení žaludku nebo po některých
operacích (možnost dráždění pooperačních jizev). I když v nemocnicích nejsou nápoje
s CO2 v žádném závazném předpise obecně zakázány, přesto tam z výše uvedených
důvodů nejsou příliš vítány a doporučovány. U některých diagnóz jsou v rámci
předepsané diety pak tyto nápoje přímo zakázány, o čemž by správně měla pacienta, popř.
jeho rodinné příslušníky, na pokyn lékaře informovat dietní sestra, protože často je třeba
dietu dodržovat trvale i po propuštění z nemocnice. Bohužel ne ve všech nemocnicích toto
lékaři a dietní sestry dělají.

Chuťové preference by neměly být při výběru nápoje rozhodující, protože hlavní je zavodnění
organismu vhodnou tekutinou. Otázkou rovněž je, zda preference perlivých vod je skutečně
založena pouze na chuťových důvodech, nebo zda se jedná o určitou závislost (viz zmínku o
„uhličitanovém opojení“ výše)?
Někteří nemocní jako kardiaci, diabetici se sklonem k acidóze, lidé s vředovou chorobou či
jinými poruchami gastrointestinálního traktu by neměli sycené vody pít vůbec nebo jen
v rámci indikované lázeňské léčby. Vodám syceným CO2 by se ale měla v zájmu rychlejšího
uzdravení nebo úspěšné rekonvalescence vyhýbat i většina nemocných s jinými diagnózami,
protože v této fázi potřebuje tělo zvýšenou očistu a voda (tekutina) by neměla nijak zatěžovat
a vyvolávat nežádoucí dráždivé reakce.

MUDr. František Kožíšek, CSc.