COOLna

Rajče – anebo přísněji botanicky lilek rajče či rajče jedlé (Solanum lycopersicum) – se v Evropě objevilo nedlouho po dobytí dnešního Mexika, patřilo k mnoha plodinám, které Španělé poznali díky Aztékům. Pocházelo až z andského pobřeží Jižní Ameriky, ve Střední Americe se však pěstovalo už dlouho před Kolumbem.

Aztékové označovali všechny dužnaté plody slovem tomatl, k tomuto základu pak přidávali různé předpony, kterými jednotlivé rostlinné druhy odlišovali. Ceněný byl třeba zelený miltomatl, což byl jistý druh mochyně, červenému nebo žlutému rajčeti říkávali xitomatl. Ale znali ještě amiltomatl, coztomatl či xaltomatl. Vyznat se v tolika tomatlech nebylo pro Španěly vůbec snadné, tak si to zjednodušili, předponu prostě škrtli a aztécké koncové -l vyměnili za španělské -e. Od těch časů používá pro rajče španělské slovo „tomate“ i řada dalších evropských jazyků.

Rajčata dorazila do Španělska velmi rychle, v polovině 16. století už je mnozí evropští botanikové dobře znali. V Itálii se zanedlouho objevila i žlutoplodá forma, a proto přírodovědec Pietro A. Mattioli pokřtil rajčata na „pomi d’oro“ – tedy zlatá jablka. Tak se jim tehdy říkávalo i u nás, na konci 16. století se prý v českých zahradách už vysazovala často.

Přiznávalo se sice, že v Itálii je běžně jedí vařená, jenže severně od Alp k nim panovala nedůvěra. Něco tak podobného jedovatým lilkům přece nemůže být zdravé! Ještě v roce 1823 musel otec české botaniky Jan S. Presl své čtenáře ujišťovat, že jim při konzumaci rajčat žádné nebezpečí nehrozí. Aby tento záměr podtrhl, přidal ke svému pojednání dokonce recept na rajskou omáčku – je to nejspíš jeden z nejstarších českých receptů svého druhu.

Jistě je zajímavé, že když Presl psal o plodech, říkal jim jablka rajská, když se zmiňoval o celé rostlině, byla to pro něj pasvice obecná. Ona rajská jablka si vypůjčil z významově shodného německého slova „Paradeisapfel“ (zkráceně Paradeiser), které se používalo především v oblasti Vídně. Kdoví, jak vlastně vzniklo: snad Vídeňany okouzlila až nadpozemsky zářivá barva plodů, snad do nich ukryli všechny rajské touhy, které údajně mohlo pojídání rajčat probouzet (věřilo se, že mají silné afrodisiakální účinky).

Presl si musel opatřit výraz nový, buď ho vymyslet, anebo ho někde najít, rád přebíral jména rostlin z jiných slovanských jazyků. Když hledal v srbštině, objevil neokoukané slovo pasvica, které bylo regionálním označením pro některé lilky (Solanum) – byla to dobrá volba.

Nakonec ale pasvice v češtině dlouho nevydržela, přežívala jen do počátku 20. století. Teprve v první čtvrtině 20. století konečně jednoho botanika napadlo oficiálně omilostnit v obecném jazyce už i dříve užívané slůvko rajče.

Ztrátu pasvice netřeba moc oplakávat, ráj v rajčatech mají přece i okolní národy: pro Slováky je rajče rajčiak, pro Maďary paradicsom, pro Slovince paradižnik, pro Chorvaty rajčica. I pravý Vídeňák bude slovu Paradeiser rozumět. Vždyť my jsme si vlastně ve střední Evropě vytvořili takový malý tomatový ráj!

Lidovky