Po staletí se utkávali s peřejemi českých řek. Lososi bývali běžnou součástí tuzemského jídelníčku…
V Čechách byl losos obecný vyhuben v roce 1936. Tehdy bylo ve Střekově v Ústí nad Labem vybudováno zdymadlo, překážka, kterou migrující lososi nebyli schopni zdolat. Do té doby žili i v Ohři, Orlici, Vltavě či Otavě. Losos byl tak běžnou rybou, že i kuchařská kniha Magdaleny Dobromily Rettigové uvádí sedm receptů na pochoutky z jejich masa.
V Riegrově slovníku naučném z druhé poloviny 19. století se dokonce píše, že za vlády Karla IV. „si lid služebný v Praze vymiňoval, že mu nesmí dán býti losos k obědu častěji než dvakráte za týden“.
Chytit si lososa třeba i v Praze nebyl po mnohá staletí žádný velký kumšt. Nejsnáze to šlo u jezů, které byly ryby nuceny přeskakovat při migraci z moří proti proudům řek. Sloužívaly k tomu takzvané lososnice. Na horní hraně jezu se postavil jakýsi plůtek z proutí, překážka i pro obratné lososy nepřekonatelná. „Létající“ lososi do něj naráželi, strhl je proud a často skončili v nastražených klecích. Jedna lososnice fungovala například pod někdejším řetězovým mostem Františka I.
Latinské označení pro lososa, salmon, zřejmě pochází ze slov salmo nebo salire, tedy skákat. Sedí to přesně. Při migraci z moří do horních toků řek, na místa, kde se dostali na svět a vyrůstali, urazí lososi i 4 tisíce kilometrů a přeskočí až třímetrové překážky.
Jak losos ví, po jaké trase se má z moří, kde tráví většinu dospělého života, vrátit do rodné řeky? Podle výzkumů se rodí „s nainstalovanou aplikací“ pro návrat domů, která je (podobně jako GPS) založena na geomagnetickém poli země. V orientaci jim pomáhá i pachová stopa, kterou má každá řeka jinou.
Na lososa, rybu přizpůsobenou pro život ve sladké i slané vodě, čeká pod i nad hladinou mnoho nástrah. Na obou bojištích. V řekách, při lososím tahu, jich například průměrně zdatný medvěd sežere 10 až 40 denně, v závislosti na množství kalorií, které potřebuje, aby přestál zimu. Velkým nebezpečím jsou i pstruzi, kteří v některých oblastech zkonzumují až 40 procent mladých lososů. V moři na ně často útočí treska či rejnok a v chladných severních vodách jsou oblíbeným chodem žraloka grónského, druhu paryby z dávných věků.
Lososa označují přírodovědci za klíčový druh, neboť má významný vliv na fungování ekosystému. Pokud by losos vymřel, okolí kolem této ryby by se významně proměnilo. Například hnijící lososí těla jsou důležitým zdrojem živin pro mechy, stromy, zpěvavé ptáky či vlky. Dobrou zprávou proto je, že losos se pomalu vrací i do české přírody. Zhruba před 20 lety začali být lososi znovu vysazováni do řek jako Ploučnice či Hřenská Kamenice.
Oranžovou barvu dávají masu lososa korýši, řasy i specifický druh planktonu. Bez nich by maso bylo bílé.
U lososů chovaných na farmách jsou proto do stravy přidávány karoteny astaxantin či kantaxantin, zákazník nakupuje očima.
Lososi z farem jsou obecně tučnější a obsahují víc antibiotik, neboť se zde snáze přenášejí choroby. Platí, že „divocí“ lososi jsou zdravější než kolegové ze sádek.
Za zdravou potravu jsou však považovány obě varianty, protože lososí maso obsahuje mnoho žádoucích bílkovin i prospěšných omega-3 mastných kyselin.
Petr Býma
COOLna 
Napsat komentář