COOLna

Vyšla ohromující studie v časopise Terrae Incognitae. Historik v ní tvrdí, že už kolem roku 1340 psal jistý milánský mnich o „Marckaladě“ alias o Marklandu. Neboli o části Ameriky objevené Vikingy.

Jmenoval se Galvaneus Flamma, italsky Galvano Fiamma. Tento dominikánský mnich žil na severu Itálie a dle kusých údajů, které o něm máme, zemřel kolem roku 1345. Jako kronikář napsal řadu knih, mezi nimiž je i jedna s názvem Cronica universalis. A v té se nachází věru překvapivá pasáž, v níž se píše o „zemi, která slove Marckalada“ (latinsky terra que dicitur Marckalada). Autor ji situuje daleko na sever, západně od Grónska. To odpovídá severským ságám, jež tuto severní část Ameriky, Markland (asi Labrador), popisují. Jde tudíž mimo severní Evropu o první zmínku znalosti „nového“ světadílu, a to 150 let před Kolumbem!

Kronika je Flammovým velmi pozdním dílem, patrně úplně posledním. Podle historika Paola Chiesy z Milánské univerzity, jenž dvacetistránkovou studii publikoval ve vědeckém časopise Terrae Incognitae, kniha vznikala v letech 1339 až 1345; zůstala nedokončena, kusá a hůře čitelná. Existuje toliko v jediném rukopisném exempláři, který Chiesa roku 2015 objevil v jedné soukromé sbírce (uložené dnes v New Yorku, manuskript byl dle listu The Canadian zakoupen roku 1996 v aukci Christie’s za 14 950 dolarů). Medievalista dostal svolení dílo prostudovat, nafotit a se svými deseti studenty – které poctivě vyjmenovává v poznámce pod čarou – připravit i vědeckou komentovanou edici. Původně spis patřil knihovně milánské baziliky svatého Ambrože, ale za napoleonských válek se „ztratil“ – tak jako další knihy.

O Marckaladě se kronikář patrně dozvěděl ústně od janovských mořeplavců, kteří kdesi zaslechli zvěsti svých severských kolegů: „Námořníci, kteří brázdí dánská a norská moře, vyprávějí o Islandu; ještě dále je ostrov zvaný Grolandia… není tam vína ni ovoce, lidé se stravují jen mlékem, masem a rybami. Bývají potichu, aby nehlučeli, neb se bojí divé zvěře, by jich nepožrala. Žijí tam obrovští bílí medvědi, kteří plavou a vytahují ztroskotané námořníky na břeh,“ psal mnich, jehož zajímaly i klimatické poměry severu – „zjevné jest, že i v Arktiku jsou (lidská) sídla“.

Právě v roce vydání citované knihy přišla ohromující zpráva. Na Newfoundlandu, na severní výspě patrně legendárního Vinlandu, nalezli norští archeologové Helge a Anne Stine Ingstadovi na lokalitě L’Anse aux Meadows postupně stopy asi devíti vikingských staveb, kamenných domů. Jejich typ odpovídá severským nálezům v Grónsku a radiokarbonové datování určilo dobu zhotovení na roky 990 až 1050 našeho letopočtu.

Bydleli v nich samotní objevitelé jako Leif, anebo až jejich následovníci s rodinami? Není ani divu, že svůdné téma „dějin naruby“ – tedy co kdyby již tehdy seveřané Ameriku „dobyli“ a pokračovali dále na jih – nedávno rozpracoval spisovatel Laurent Binet v oceňovaném románu Civilizace (2019). Od nálezu ve „Vinlandu“ se pak objevily i další lokality svědčící o raných mezikontinentálních kontaktech, jako třeba roku 2012 v Nanuku na Baffinově ostrově („Hellulandu“) či menších arktických ostrovech poblíž Ameriky, leč jediné L’Anse aux Meadows zatím dává jistotu.

Lidovky