Archeologové odhalili nové velké kusy mozaiky zachycující pravěkou Evropu. Nebyla to tenkrát žádná nuda, jak bychom občas mohli usoudit z četby učebnic dějepisu. I tehdy do vývoje hodně promlouvala migrace. Doba byla dynamičtější, než se zdálo. Vlastně mnohé vypovídá i o dnešku.
Experti to zjistili díky analýzám genomů 271 jedinců, kteří žili na území dnešních Čech před zhruba 7 000 až 3 500 lety. „Ne vždy platilo, že si nově příchozí kultury podrobily místní obyvatele silou,“ říká archeolog Michal Ernée z pražského Archeologického ústavu, vedoucí výzkumu.
Odkud pochází a co vám prozradily kosterní vzorky 271 jedinců, které jste zkoumali?
Vzorky pocházejí z území Čech, z pravěkých koster, které datujeme do období zhruba mezi lety 5000 až 1500 před naším letopočtem. V Čechách máme štěstí, že se jich tu z pravěku zachoval dostatek. Což není samozřejmost. Ne všechny pravěké kultury totiž pohřbívaly kostrově. Navíc jsou v řadě oblastí půdní podmínky tak nepříznivé, že neumožnily zachování lidských pozůstatků. Čechy jsou dnes, co se výzkumu pravěké DNA týče, s Anglií a Španělskem nejprozkoumanějším regionem na světě.
Co jste z analýz DNA zjistili?
Zjednodušeně řečeno, DNA dnešních evropských populací se skládá ze tří základních komponent. První je DNA mezolitiků, tedy lovců a sběračů, kteří zde žili před příchodem neolitiků, kteří přinesli do Evropy zemědělství a usedlý způsob života z Předního východu během 6. tisíciletí před naším letopočtem. Poslední významná komponenta se v genetickém profilu Evropanů objevila někdy kolem roku 3000 př. n. l. Jde o tzv. „stepní“ podíl, který se do střední Evropy dostal s lidmi tradičně spojovanými s kulturou šňůrové keramiky. Přesný geografický původ jejích nositelů – mimochodem asi prvních Indoevropanů – neznáme, předpokládáme však lesostepní a lesní oblasti dnešní Ukrajiny či Běloruska nebo území ležící dál na východ.
Platí pravidlo, že příchozí silnější kultura asimiluje tu místní, slabší?
Období příchodu lidí s kulturou šňůrové keramiky je jedno z nejzajímavějších. Dodnes se setkáme v odborné literatuře s názorem, že šlo o urostlé muže, kteří si podrobili místní obyvatelstvo pravděpodobně silou. My dnes můžeme říci, že to zjevně nebylo tak jednoduché.
Takže se jednotlivé kultury smísily?
Díky analýze DNA víme, že sem muži s vysokým podílem stepní DNA (70 a více procent) přišli někdy kolem roku 2900 př. n. l. Přivedli s sebou i ženy s podobně vysokým podílem stepního elementu. A teď k tomu mísení. Významná je z tohoto pohledu lokalita Vliněves u Mělníka ve středních Čechách, kde se nalezly pozůstatky možná první generace příchozích.
Máme zde hroby mužů s vysokým podílem stepního elementu, ale také ženy, které jsou pohřbeny s hrobovou výbavou typickou pro kulturu šňůrové keramiky, ale v jejich DNA není po stepním elementu ani památky. Narodily se tedy jako geneticky typické místní „neolitičky“. Toto zjištění je klíčové pro pochopení procesů pravěkých migrací.
Takže to mění naše znalosti o pravěku?
Ano, zásadně. Od počátku archeologického bádání, kdy se pozůstatky jako sídliště, hroby a předměty našich předků začaly dělit do jednotlivých kultur, se diskutovalo o způsobu, jak se měnily projevy kultur. Tedy pohřbívání, sídlení a výzdoba nádob. Vždy zápasily dva myšlenkové proudy. Zastánci prvního předpokládali, že ke kulturním změnám docházelo v důsledku procesů uvnitř kultur, ale nedocházelo k výměně obyvatelstva. Zjednodušeně: „Neolitici“ tu žijí dodnes, jen občas změnili způsob pohřbívání. Naopak zastánci druhého se domnívali, že každá změna v hmotné kultuře byla důsledkem příchodu většího či menšího množství nového obyvatelstva. Současný boom analýz pravěké DNA přišel ve chvíli, kdy měl v evropské archeologii navrch směr téměř absolutně odmítající jakékoli pravěké migrace. Teď se ukázalo, že opak je pravdou. Migrace hrály od nejstaršího pravěku v dějinách Evropy velmi významnou, ne-li klíčovou roli.
Existovaly i migrační vlny, o nichž jsme neměli tušení?
Není překvapivé, že se tak potvrdila nejen existence migrací, které zastánci těchto teorií dříve předpokládali, ale že se objevily i doklady migrací, se kterými se nepočítalo. To je případ počátků doby bronzové a tzv. únětické kultury, o které se vždy předpokládalo, že vznikla kolem roku 2200 př. n. l. ve střední Evropě domácím vývojem z předchozí kultury se zvoncovitými poháry. Analýzy DNA jejích zejména mužských příbuzenských linií ale ukazují, že muselo jít možná až z 80 procent o nově příchozí obyvatelstvo.
Změnily migrační vlny chování domácího obyvatelstva?
Někdy dost podstatně, odhalí to i DNA. Týká se to již zmíněných mužských příbuzenských linií. Třeba bezprostředně po příchodu nositelů kultury se šňůrovou keramikou je jejich obraz pestrý. Postupem jich ubývá, až nám asi tak po pěti staletích – tedy na sklonku této kultury – zbude téměř jen jedna jediná. Následně dochází k zásadní proměně hmotné kultury. Objevuje se tzv. kultura se zvoncovitými poháry nazvaná podle výrazně zdobených červenooranžově zbarvených nádob. Dochází k velkému zlomu v genetickém obrazu zdejší populace. Objevuje se nová mužská příbuzenská linie, která v Evropě do té doby nebyla nikde zjištěna, ale v dalších staletích se stane zcela dominantní. Opět jediná.
Způsobilo to vědomé zasahování ze strany společnosti do reprodukce?
Ke sdílení jedné jediné mužské příbuzenské linie téměř na celém kontinentu nemohlo dojít přirozeným způsobem, ale jedině v důsledku nějakých vědomých a záměrných regulatorních opatření praktikovaných zdejším obyvatelstvem. Jako by všichni mužští příslušníci populací prezentujících se tzv. kulturou zvoncovitých pohárů měli jednoho jediného mužského předka, a to v geneticky relativně nedávné minulosti.
Kdy k tomu došlo?
Stopy záměrné regulace sexuálního chování máme dnes geneticky doloženy z průběhu celého třetího tisíciletí př. n. l., kdy vývoji na evropském kontinentu dominovaly po sobě chronologicky následující panevropské kulturní fenomény, jak se jim dnes říká. Tzv. pohárové kultury – se šňůrovou keramikou a se zvoncovitými poháry. Svým archeologickým i genetickým obrazem stojí obě v jasné vzájemné opozici.
Co vedlo k pravěkým migračním vlnám? Přírodní katastrofy, nemoci?
Důvodů byla řada, většinou se kombinovaly. Jak víme z mladších období (Skythové, Keltové, germánské kmeny), mohlo jít o migrace v důsledku klimatických změn, živelních katastrof, zištných důvodů, jako bylo získání nových území či loupení, ale i v důsledku pandemií.
Co vám vlastně prozradí výzkum pohřebišť?
Jde o obrovské množství informací nejen o lidech, jejich původu, zdravotním stavu, stravovacích návycích, způsobu života, jejich činnostech, ale také o špercích, nástrojích a zbraních, které používali, odkud a jak je získávali, jak je vyráběli. Občas se potýkáme s tím, že různým věcem přisuzujeme podobný význam, jaký mají v současné společnosti. Naším cílem však je rozšifrovat, jaký význam měly v minulých společnostech, jak to či ono oceňovali naši předci před řadou tisíciletí.
Zmiňoval jste kultury se šňůrovou keramikou či zvoncovitými poháry. Co je pro ně charakteristické?
Už jsem to naznačil. Když mám vyzvednout jeden moment, stojí proti sobě obě archeologické kultury v ostré opozici. Obě pohřbívaly zemřelé kostrově, skelety ukládaly ve skrčené poloze, ženy na opačném boku než muže. Ale na našem území první z nich pohřbívala muže na pravém boku a ženy na levém, v hrobových jamách orientovaných ve směru západ–východ, druhá pohřbívala muže na levém boku, ženy na pravém, v hrobových jamách orientovaných ve směru sever–jih. Také artefakty spojované se symboly moci a postavením bojovníka se u obou kultur liší. Zatímco u kultury se šňůrovou keramikou je typickým artefaktem kamenný sekeromlat, plní tuto roli v následné kultuře se zvoncovitými poháry tzv. lukostřelecký balíček (hroty šípů, kamenné nátepní destičky), případně měděné dýky. A další doklad diskontinuity, alespoň co se mužských příbuzenských linií týče, přinesly nově zmíněné analýzy jejich DNA.
Stále více se archeologický výzkum stěhuje z terénu do laboratoří. Mění to naše znalosti o pravěku?
Analyzování nálezů jen pomocí tradičních archeologických metod, jako je typologie, naráží na své hranice. Archeologie ale už od 19. století využívá i řady přírodovědných analytických metod, počínaje chemickými analýzami kovových předmětů. Velkou revolucí bylo objevení, a zejména od 60. let 20. století rozšíření metody radiokarbonového datování lidských skeletů i řady dalších artefaktů ze dřeva, kůže či kosti.
V poslední době se při zkoumání kostrových pohřebišť čím dál více využívá analýz tzv. výživových a mobilitních izotopů, které nám přinášejí informace o stravovacích návycích, případně o možném místě původu pohřbených jedinců. Přesněji řečeno, většinou jsme spíš schopni některé regiony jednoznačně vyloučit jako místa jejich původu.
Které zajímavé lokality mimo Vliněvsi byste u nás ještě vyzdvihl?
Jednoznačně Mikulovice u Pardubic. Zdejší pohřebiště ze starší doby bronzové – ze staletí kolem roku 2000 př. n. l. – je jedno z nejbohatších a také nejdůležitějších v celé střední Evropě. Najdeme tu až stovky milodarů z bronzu, zlata, a hlavně hodně ženských šperků z jantaru. Jeden ze zdejších ženských hrobů je vůbec nejbohatším v tehdejší Evropě, co se jantaru týče.
Osada, na jejímž pohřebišti obyvatelé pohřbívali mrtvé, patrně sloužila jako důležitý opěrný bod na dálkové obchodní cestě, která spojovala evropský sever s jihem. Možná šlo o pravěkého předchůdce pozdější jantarové stezky, známé z antických písemných pramenů.
COOLna 
Napsat komentář