COOLna

Co mě jakožto obyvatele městečka někdy ve čtrnáctém století probudí?
Nejspíš paprsky slunce, takže se probudíte v zimě pozdě, v létě hodně brzy. Nic vás sice nehoní jako nás, ale většinou chodíte spát se západem slunce, takže vstávat brzy není žádný problém. Více toho víme pouze o životě aristokratů, o nichž se nám dochovaly zprávy lékařů, které psali pro své honosné pacienty. Václavovi nebo Zikmundovi Lucemburskému například radili, že nemají tak moc a tak často ponocovat.

Proč?
Protože potom mají špatné trávení, neboť večer až moc jedí. Tloustnou a jsou náchylní ke dně, což byla nejrozšířenější civilizační nemoc středověku. Radili jim, že tělo má v noci odpočívat, a už tehdy kritizovali nezdravý způsob života, dnes připisovaný třebas umělcům, kteří ponocují a vyspávají dlouho dopoledne… To se ale obyčejných středověkých lidí samozřejmě netýkalo. Když se takový člověk probudil, nevěděl, kolik je hodin. Domácí hodiny jsou doložené až koncem šestnáctého století, a i dlouho poté zůstávají velice exkluzivní záležitostí.

A nepoznali to podle zvonů?
Ve městech existovaly cechovní zvony, které upozorňovaly na to, že začíná pracovní doba. Zvony, které by vás vyloženě budily, měli hlavně v klášterech. Tam se čas měřil svíčkami, jež měly zářezy, a podle toho, jak moc uhořelo vosku, mniši věděli, kolik uplynulo hodin. V klášterech to bylo potřeba vědět kvůli modlitbám, ale jinde jste přesný čas k ničemu nepotřeboval.

Takže mě ve městě spíš vzbudil šramot, protože vstal někdo jiný?
Je pravda, že velký rozdíl mezi současností a středověkem je v tom, že tehdy bylo ticho. Takže jste jakýkoliv ruch slyšel mnohem lépe. Zvony mívaly rovněž radnice, kde se několikrát týdně třeba hodinu po svítání zvonilo, aby se svolala městská rada, která byla zároveň i soudem. Kdo přišel pozdě, musel zaplatit pokutu. Středověcí lidé však dokázali velmi dobře rozlišit, jestli zvoní zvon z radnice, nebo třeba zvon cechu soukeníků či zvon univerzitní, svolávající na přednášky. Někdy se zvonilo i poledne, jež lidé poznali podle slunce, kdy byl čas oběda, a také na konec práce, tedy když se začínalo stmívat.

Jenže i intelektuálové středověku si říkali, že ve svém životě už tohle a tamto nestihnou, protože čas běží strašně rychle. Ale je pravda, že vše bylo méně přesné. Sněm se třeba svolal k určitému datu a lidé se teprve začali sjíždět. Jednoho dne se prostě dohodli, že jich je už dost, a sněm začal.

Rozlišovali lidé jednotlivé dny?
Ne tak přesně jako my. My máme všechno jasně dané – pět pracovních dní a dva volné. Tuhle absolutní pravidelnost středověcí lidé vůbec neznali. Měli neděle a vedle nich obrovské množství církevních svátků, takže jeden týden měl šest pracovních dní, další třeba tři. Volných dní bylo víc než sto za rok. Stejně jako dnes.

Takže pocit, že stále dřeli, aby se uživili, je mylný?
Ano i ne. Ale je pravda, že po městě chodily v neděli a ve svátek kontroly, jestli se z nějaké dílny neozývají zvuky a nepracuje se tam.

Proč to tak vadilo?
Protože to byl den odpočinku nařízený Bohem. A porušení Božího řádu byl hřích. Na venkově se to naopak nedalo moc kontrolovat. Krávu musíte podojit i v neděli, o žních nemluvě. Navíc církev neměla nad venkovem takový dohled. Ve čtrnáctém století bylo farních kostelů jen tolik, aby se do nich a nazpátek dalo dojít za několik hodin. Takže tehdy existovalo mnoho vesnic, které byly vzdálené více než patnáct kilometrů od farních vsí a jejichž obyvatelé docházeli na nedělní mše jen výjimečně. A že by faráři obcházeli tak vzdálené vsi, to je asi nemyslitelné.