Britové mají „hiking“, Norové „friluftsliv“ a Češi „turistiku“. Kořeny ryze českého fenoménu sahají až ke Komenskému. A i díky hnutí Sokol, Junák a českým trampům dnes patříme k outdoorovým nadšencům a můžeme se chlubit hned dvěma unikáty: systémem turistických stezek a stany s podsadou.
Rozhodně patříme k těm outdoorovějším národům, jako jsou Norové a Švédové. Trávíme venku víc času než Němci, Francouzi, Belgičani nebo Britové. V jižní Anglii je to specifické tím, že tam jsou jen pole, navíc soukromá, ohrazená, takže jen tak vyrazit do přírody na výlet není tak jednoduché. V severní části Anglie nebo ve Skotsku, kde už je příroda zajímavější, se outdoorovým aktivitám věnují více.
Ohrazené pozemky jsou asi typické pro všechny anglosaské země. Když jsme chtěli v USA na výlet, zjistili jsme, že do lesa se tak snadno nedostaneme, protože jsou soukromé a nesmí se tam.
A naopak Skandinávci patří spolu s námi k velkým outdoorovým nadšencům, protože tam mají zákonem garantovanou veřejnou přístupnost krajiny. Ve Skandinávii se dokonce smí na soukromých pozemcích i stanovat, rybařit nebo rozdělávat oheň. Nesmí to být hned vedle domu, musíte brát ohled na místní i na přírodu. Tento zákon, který v Norsku platí už od roku 1957, je podstatou severské filozofie „friluftsliv“, život na čerstvém vzduchu. Takže v Norsku je sice taky zhruba 60 procent půdy v soukromém vlastnictví, ale díky tomu zákonu ji i tak smíte využívat.
Neženou se za kilometry, z bodu A do bodu B, ale jdou a povídají si s přáteli, udělají si piknik, popijí kafe a prostě jsou v přírodě.
Ano, to je ten jejich vyhlášený „friluftsliv“. Pro ně je pobyt venku styl života, životní filozofie. Děti jsou k tomu vedené nejen doma, ale i ve škole. Mají dny, kdy vyučování probíhá jen venku, dokonce i mají předmět „friluftsliv“, kde se učí, jak se v přírodě chovat, jak rozdělat oheň a podobně. V tom jsou dál než my. A bez přestávky na kafe, tzv. „fika“,nejsou ochotni dělat opravdu nic.
Ale k tomu výkonovému pojetí – mnohem výkonověji pobyt v přírodě prožívají Anglosasové. Ti když vyrazí do přírody, pak jde skutečně o to, překonat určité převýšení, sjet divokou řeku. To je pro ně outdoor.
Hiking se překládá jako „chodit na túry“, jde o to, ujít nějakou trasu, zdolat nějaký kopec, dát si do těla.
Česká „turistika“ je specifický fenomén. Zatímco mezinárodní termín „turismus“ označuje cestování, v turistice jde i o poznávání, například historicky důležitých míst, jako jsou hrady, zámky a podobně. Jde o to, něco vidět, něco se dozvědět a spojit to s pohybem venku, jít „jen tak“ na výlet a něco u toho poznávat.
Značný vliv na české pojetí outdooru – na turistiku – měly vlastenecké tendence v druhé polovině 19. století. Jakou sehrály úlohu?
V té době jsme byli součástí habsburské monarchie a sílily snahy o osamostatnění a s nimi i české vlastenectví. Podobu aktivit v přírodě v českých zemích tehdy určoval Sokol, který vznikl roku 1862 a který chtěl v Češích vzbudit patriotismus a hrdost na vlast. S tím cílem začal jako první organizovat hromadné výlety po historických místech. První byl symbolicky na horu Říp, později jezdili i do zahraničí.
Několik členů Sokola později přispělo ke vzniku Klubu českých turistů právě z toho důvodu, že Sokol nemohl zajistit sám celou šíři činnosti, jeho podstatou skutečně bylo gymnastické cvičení.
Další hnutí, které formovalo přístup Čechů k přírodě, byl český Skaut, potažmo Junák. Byl u mladých lidí populární?
Byl inspirovaný britským skautingem a americkým woodcraftem (výchovné hnutí podporující zálesácké dovednosti). Britský skaut byl ale založený na disciplíně, drilu, víře v Boha a službě králi, což by u nás nefungovalo. A. B. Svojsík, zakladatel českého Junáka, se jím proto jen inspiroval a doplnil ho o české vlastenectví. Však se také český skaut podílel na vzniku samostatného Československého státu, za války skauti fungovali jako zvědi a doručovatelé šifrovaných zpráv.
Na oblibu českého skautingu a šíření jeho myšlenky měl zásadní vliv spisovatel Jaroslav Foglar, a to skrze časopis Mladý hlasatel a čtenářské kluby, které zakládal. Svými knihami, jako byli Hoši od Bobří řeky a další, popularizoval ideu pohybu a romantického života v přírodě, hltalo je několik generací čtenářů. A celý dospělý život působil jako skautský vůdce a táborový vedoucí. Mimochodem víte, že stany s podsadou jsou vynálezem českých skautů? To nikde jinde ve světě neuvidíte.
Také se můžeme chlubit jednou z nejhustších a nejpropracovanějších sítí turistických stezek. Je pravda, že červené trasy jsou náročnější a modré naopak mírnější, podobně jako červené a modré sjezdovky?
Červené značky označují dlouhé trasy a hřebenovky, modré značky významnější trasy, zelené místní stezky a žluté krátké spojovací stezky. Nejstarší dochovaná turistická trasa je z roku 1889, vede z Berouna přes Svatého Jana pod Skalou na Karlštejn a je pojmenovaná po Vojtovi Náprstkovi, prvním předsedovi Klubu českých turistů.
Dalším outdoorovým hnutím byl tramping inspirovaný americkým Divokým západem. Ovšem český a americký tramp není totéž. V čem se liší?
Americký tramp je tulák, který se potuluje přírodou, nemá práci, je to tak trochu pobuda. Český tramp má rád přírodu a romanticky v ní hledá únik před ruchem velkoměsta. Hnutí vzniklo v období první republiky a trampy byli lidé z velkých měst, z Prahy, Plzně, kde si připadali nesvobodně, a tak o víkendech utíkali do okolí. Pohybovali se pěšky nebo na lodích po řekách, nejprve na vyhlídnutém místě jen tábořili, později si postavili sruby a postupně začaly vznikat celé vesničky, jež připomínaly osady Divokého západu, měli tam šerifa a podobně. Zde také vznikla tradice opékání na ohni a zpívání trampských písniček. První osada vznikla u Sázavy kolem roku 1919 a jmenovala se Ztracenka.
Takže zatímco americký tramp je chudý pobuda, čeští trampové byli spíš městská smetánka?
Částečně. První trampové byli lidé z chudších sociálních vrstev, později se tramping zpopularizoval mezi střední třídou, a stal se módním i ve vyšších vrstvách. Když měli v pátek nebo v sobotu padla, vyrazili za město. Praví trampové měli vždy úctu k přírodě a tábořili beze stopy – vše po sobě uklidili. Trampské výpravy mimochodem pořádaly i Baťovy závody jako formu teambuildingu. Po druhé světové válce na tradici trampingu navázaly víkendové odjezdy na chaty a chalupy.
A po normalizaci už z měst na chalupy neutíkali pouze trampové, ale všichni.
Jasně, kdyby mohli tehdy lidé cestovat i jinam než po republice, popř. do východního bloku, nejspíš by se fenomén chalupaření tak nerozšířil. Takhle utíkali z města už ne před špínou a hlukem, ale před režimem. Opět hledali svobodu venku, v přírodě. Říkalo se „zdi mají uši, ale hory, řeky a lesy ne“.
. S chalupařením nicméně souvisí i další český outdoorový fenomén – houbaření a sbírání lesních plodů. To překvapivě není zdaleka tak rozšířené ani ve Skandinávii. Máme kontakty s univerzitou v Oslu a tam učila i jedna Češka, která tam v roce 1968 emigrovala. A v rámci hodin „friluftsliv“ učila i houbaření, protože tam roste hub nepočítaně. Se studenty chodili na houby, učila je poznávat je, usušit, uvařit. A jak to Norové neznají, neustále jí nosili prašivky.
Ve Švédsku to je stejné, houbaří jen pár nadšenců. Houby tam rostou i na sídlištích kolem dětských hřišť, nikdo je nesbírá.
To samé na Novém Zélandě, kde se svou českou ženou žije náš kolega, s nímž píšeme odborné články. Ona jediná tam široko daleko sbírá houby, kterých tam přitom rostou mraky. On je tím fascinován a jejich známí mají obavy, aby se neotrávili, přijde jim to podezřelé, nejsou na to zvyklí.
Vedle Foglara se do dějin českého outdooru zapsal i další spisovatel Eduard Štorch, a to projektem Dětská farma. O co přesně šlo?
Málokdo to o něm ví, ale on kromě toho, že psal dobrodružné příběhy, byl také učitel biologie a archeolog. Výuka biologie v tehdejších školách, což byly velké, tmavé budovy, mu však nevyhovovala. Byl přesvědčený, že děti potřebují běhat venku, na slunci a čerstvém vzduchu, nejen sedět v lavici, poslouchat suchý výklad a psát si poznámky. Takže přišel s nápadem na „dětskou farmu“, venkovní školu, obdobu dnešních lesních škol. Podpořil ho v tom i TGM a pomohl mu pro projekt získat pozemek na tehdy divoce zarostlém Libeňském ostrově. Děti tam pěstovaly ovoce a zeleninu, staraly se o zvířata, vařily si na ohni, cvičily, běhaly do půl těla a koupaly se ve Vltavě. Výuka probíhala venku nebo na verandě. Škola tam fungovala od roku 1925 do roku 1934, kdy musel Štorch Libeňský poloostrov vyklidit.
Takže v podstatě předběhl dobu a už tehdy propagoval zážitkovou pedagogiku a dnes vyhledávané lesní školky a školy?
V podstatě ano. Zajímal se o alternativní pedagogiku, jejíž vlna se tehdy šířila Evropou, a byl to velký reformátor. Už tehdy poukazoval na to, co kritizujeme i dnes: přehlcení osnov, mechanické biflování, opomíjení souvislostí, organizaci výuky do oddělených hodin. A jako vůbec první začal organizovat lyžáky pro pražské děti a rodinné dovolené u Jadranu. Přitom dnes je pozapomenutý.
Ivana Turčová
COOLna 
Napsat komentář