V láskyplné náruči plné hřebíků, hledám marně hezká slova, jak pod vodou hledání je dokola toužení zas a znova. Nehty v zádech vryté pod kůži, tak slastně a přitom bolestně, srdce mi zakazuje netoužit, žár v něm snad nikdy nezhasne. Touha skrytá v konečcích řas, niterná, křehká a přesto dravá, tikot hodin vysává naději z… Continue reading

Ještě spadne jeden list a bude podzim Ještě mně vytrhnou jeden zub a budu stařec Ještě jeden život a nikdo mě nepozná Vítězslav Nezval Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama. Continue reading

Tuberkulózní slunce Lány řípy Nízko nad zemí dýchají oblaka jak velké šedivé lípy A z jejich větví odlétají ptáci komedianti opouštějí poslední letní štaci Na prahu lesa líže si rány uštvaný zpocený říjen v rozmoklých polích podzimem ukřižovaný Třaslavý topol Holý jako věta Zavřete okna! Je konec léta Václav Hrábě Continue reading

Přilož ruku na bolavé místo, ne abys ho tiskla, ale (za)hladila. Nastává konec éry ostrých hran… nůž se odstyděl až do šuplíku. Zvonu narostlo nové srdce, od té doby, co se znovu rozhoupal. Vypršela trvanlivost plesnivým včerejškům. Není co skladovat, lednice zpustla. Od(m)raz se. Jakub Urbanec Z pírka bázní Surreální st(r)av(a) Continue reading

Kamkoliv já vejdu, s kritikou se sejdu. \“Usměj se a nemrač se, hloupostmi už netrap se!\“ \“No doprdele práce, už je to tu zase. Tohle zkrátka je můj xicht, tak ho prostě nechte být! \“ karolinpauer Continue reading

Ne, ještě neodcházej, ještě aspoň chvilku v podvečerním slunci vyprávěj, jaké to bylo tehdy a tehdy v nenapravitelné přítomnosti, ať je tu s námi. Kdo ví, kdy se to bude opakovat. Teď je ta chvíle, kdy nejsme odsouzeni sami k sobě a netrápí nás pomyšlení, co by bylo, kdyby. O této chvíli se nikdo nedoví,… Continue reading

Až sa zas budú básne čítať a v ľuďoch ľudí poznáš zas, až roztopí sa v mútnych vodách jesenný sneh a jarný mráz, jak úbohý bol, povieme si,čas pušiek, dýk a náreku,v ktorom bol básnik nepotrebnýa človek cudzí človeku. Laco Novomeský Continue reading

Bože, mol tvých dávných zdí má duše chodí sirá, patří toužebně a nikdo, nikdo neotvírá, neotvírá oken, neotvírá dveří. Zlatý, teplý jsou tvé strany, ale zde se záhy ušetří, a v mé duši záření již chladne, pohasíná; k svému Světlu pusť ji, smutní siná a bojí se zimy. Viz, jak mouchy, brouci v pokoj spánku… Continue reading

Marno je na vodu plynoucí psát, písmena začnou tancovat: Marnější ještě na duši psát muže, jenž nechce tě milovat. Continue reading

Ruměnce svých nehtů při sevření dlaně ty červánky mi nech tu skryji se pak za ně a tam jak za oblohou jež není krovem světa tajnou nápodobou stvořím nová světla světla slov co neznám která však jsou ve mně přibudou však k hvězdám spadnou v tebe jemně. Continue reading