Jenom dvě slzy to byly. Dva pramínky kůži spálí. Žhavá láva z našich očí tekla ránem k večeru. Dva plamínky svíci pálí, když jsme tam svícny rozsvítili. Jenom dvě slzy to byly. Dva pramínky oči spálí. V pramenech jsme se milovali, slzami slzám přísahali, v mé řece přečetl sis vlastní vzpomínky. Dva kamínky v jiskrách… Continue reading

Vše se modlí u mne, okna zavřená i otevřená, dveře zavřené i otevřené, podlaha prostřená tvrdě, siné zdi holé, vzepjatá střecha… Vysoko visí hrozny mých tužeb… Vysoko Bůh jest, výše než slunce a měsíc, pokojně v dlaních svých drtí Hrozný mých tužeb – dívám se, nevím, kdo bude píti víno vyslyšení… Continue reading

Jakýsi papírový ptáček v hrudi praví, že čas polibků nenadešel; žít, žít, slunce neviditelně skřípe, polibky nebo ptáci, pozdě či záhy nebo nikdy. Ke smrti stačí pouhopouhý šelest, jenž ozve se, když zmlkne jiné srdce, či tamten cizí klín, jenž na zemi je zlatavým korábem pro plavé vlasy. Obolavělá hlava, zlaté skráně, zapadající slunce; ve… Continue reading

I násilím vymáhám na noci příjemné sny. Žel, většinou marně. Ještě že nám život dopřává vracet se nazpět proti proudu času, nikoliv bez závrati, ale i s lítostí a slzou smutku, až tam, kam sahá naše paměť. Vzpomínky však mají ženskou pleť. Ochutnáš-li je špičkou jazyka, chutnají sladce a mají dráždivou vůni. Tak co! Socha… Continue reading

Dvé očí jako misky vah, na jedné smích, na druhé žal, ty sám jsi jako na vahách, zda smíš jít blíž, zda smíš jít dál. Když usne v lůžku setmělém, sklopená víčka letí k tmám jak plachty vzpjaté nad čelem, ty nevíš proč a nevíš kam. A unikajíc bez kotev, čelo se vznáší nad slovy… Continue reading

V tvých polibcích je příchuť vín, čím je jich více, tím jsou sladší, ale to vše mi nepostačí, chci s tebou jít, jak chodí stín. Jsi zlá jak proutí ostružin a myslím na tě jenom v pláči. V tvých polibcích je příchuť vín, čím je jich více, tím jsou sladší. Vezmi mou hlavu ve svůj… Continue reading