Až sa zas budú básne čítať a v ľuďoch ľudí poznáš zas, až roztopí sa v mútnych vodách jesenný sneh a jarný mráz, jak úbohý bol, povieme si,čas pušiek, dýk a náreku,v ktorom bol básnik nepotrebnýa človek cudzí človeku. Laco Novomeský Continue reading

Bože, mol tvých dávných zdí má duše chodí sirá, patří toužebně a nikdo, nikdo neotvírá, neotvírá oken, neotvírá dveří. Zlatý, teplý jsou tvé strany, ale zde se záhy ušetří, a v mé duši záření již chladne, pohasíná; k svému Světlu pusť ji, smutní siná a bojí se zimy. Viz, jak mouchy, brouci v pokoj spánku… Continue reading

Marno je na vodu plynoucí psát, písmena začnou tancovat: Marnější ještě na duši psát muže, jenž nechce tě milovat. Continue reading

Ruměnce svých nehtů při sevření dlaně ty červánky mi nech tu skryji se pak za ně a tam jak za oblohou jež není krovem světa tajnou nápodobou stvořím nová světla světla slov co neznám která však jsou ve mně přibudou však k hvězdám spadnou v tebe jemně. Continue reading

Stále jen opakuješ: \“Vzdej se svých omylů, obětuj svůj život dobru a sesaď osobní ambice z trůnu…\“ Abys na vedoucí místo bez studu a soucitu vzápětí dosadil kazisvěty. Jen by porcovali ještě živé kusy masa a komandovali všechny kolem. Ženou je skryté sexuální touhy a traumata z dětství, zkažené minule životy jsou jakoby hypotéza navíc.… Continue reading

Jak nekonečný to prostor! Kamkoli ukážeš… pozoruješ jeho chod. Proč rozpuštěné máslo v čaji, míchané lžící, vypadá jako galaxie? Čí ruce šachují v těchto nebeských úlech… Vesmír je posluchárna a předmětem jsou – naše Životy. Jakub Urbanec Z pírka bázní Surreální st(r)av(a) Continue reading

Šel jsem se tam podívat na nekonečno Zrcadla proti zrcadlům Snažil jsem se nekonečno spatřit ale nešlo to Ať jsem se podíval kamkoli viděl jsem jen sebe Hloupě jsem si tehdy myslel že si překážím Petr Soukup Continue reading

Já a Ty, dva lipové květy, přec žijeme vlastními světy… Kořeny propleteni v jedné zemi, kříži popleteni na jedné zemi… Svlažíme-li naše nitra, zahrada mezi námi vykvést může, někdo hraje ženu, jiný zas muže. Utrpení v sobě neseme a nikdo se neptá, jaká je to tíha. Čas od času se spleteme a v kůře nitra… Continue reading

Oka mžik má jedinečnou atmosféru, když řeka převaluje ve vlnách molekuly vody. Ani hvězdy nesvítí dvakrát stejně, všechny listy stromů šumí jinak souznící unisono. I nás pojí odlišnost, v níž nikdy nejsme sami. Jakub Urbanec Z pírka bázní Surreální st(r)av(a) Continue reading

Padni, srdce, ze stromu času, padejte, listy, z uschlých větví, které kdysi slunce objímalo, padejte, jako padají slzy z otevřených očí! Za dne se ještě třepetá ve větru kadeř kolem snědého čela boha zdejších končin, pod košilí však už svírá pěst zející ránu. Proto buď tvrdý, když křehký hřbet oblak se k tobě skloní ještě… Continue reading