COOLna

Možná jste se s člověkem trpícím posttraumatickou stresovou poruchou někdy setkali. Takoví lidé jsou bojácní a ztrácí důvěru i k blízkým lidem. Často tento syndrom vyvolá návazná psychická onemocnění.

Posttraumatická stresová porucha je syndrom vyvolaný těžkou stresovou situací a dotčená osoba se doslova zacyklí v této události. Nedokáže myslet na nic jiného. Neustále si přehrává v hlavě, co se stalo a prožívá ty samé pocity stále dokola. Spánek doprovázejí zlé sny, kvůli kterým si nedokáže odpočinout a zregenerovat pro další den.
Takto zasažený člověk není schopen žít běžný život a bez podpory v podobě přátel a rodiny může dojít k narušení nestabilních vztahů a tím jen k prohloubení traumatu. To však není vše. Existují predispozice k tomu být náchylný k PTSP (posttraumatická stresová porucha).

Obecně se dá říci, že posttraumatickou stresovou poruchou budou více trpět lidé vykonávající nějakou psychicky náročnou práci. Vojáci, záchranáři nebo například policisté zažívají každý den náročné chvíle na psychiku a dříve nebo později někdo z nich zažije situaci, na kterou i přes svou praxi a výcvik není připraven a následky mohou být v podobě PTSP.

Pamatujete si ze školních lavic na Sigmunda Freuda? Nejen, že se narodil na jižní Moravě a vstoupil do mysli spoustu lidí co se týče témat sexu a sexuálních úchylek, byl prvním, kdo přemýšlel nad nevysvětlitelnými nemocemi vojáků, které neměly žádné zjevné zapříčinění. Společným znakem pro ně ovšem bylo, že všichni prožili vysoce stresovou situaci a až poté začali trpět psychickými problémy a v některých případech byly připojené i problémy fyzické.

Doteď byla řeč výhradně o profesionálech, kteří mají k extrémním situacím blízko. PTSP se ale týká i obyčejných lidí, kteří zažili například týrání, šikanu nebo sexuální zneužití. Společnými znaky pro osoby trpící PTSP jsou depersonalizace, tedy jakási rezignace na to být součástí kolektivu. Spíše se lidí straní a to i třeba přátel. Přidruženým psychickým onemocněním může být i agorafobie, jakožto strach z velkých prostor. Člověk, který zažil nějakou stresovou situaci, která se pravděpodobně odehrála mimo domov, se bude chtít chránit a tak podvědomě nebudou chtít trávit příliš času jinde, než se cítí v bezpečí, což většinou bývá ložnice, či dětský pokoj.

Pokud si tyto informace dáme do souvislostí, člověk trpící PTSP se tedy straní lidí a zůstává v uzavřených prostorách sám se svými myšlenkami. To ve výsledku vede k depresím, které se nezlepší, dokud postižený nenavštíví psychologa. V tomto kroku je nejdůležitější rodina, která musí zůstat trpělivá i přes možné mnohé odmítnutí.

Dalo by se očekávat, že bude PTSP rozšířená. Traumatické dopravní nehody a přepadení jsou bohužel součástí života. Nicméně PTSP trpí necelých 10% z osob, které si prožili podobné stresové situace. Příčinou toho je psychická odolnost. Každý člověk je schopný vypořádat se stresem jinak. Podobně jako je tomu například ve škole při testech či zkoušení. Někteří žáci nemají problém podat dobrý výkon i při stresu a zdá se, jako by žádný ani necítili. Na druhém konci jsou pak ti, kteří i na menší stres reagují intenzivněji a nejsou schopni třeba i navštěvovat školu, která je v dětském světě největším zdrojem stresu.

Na vině je i genetika. Každý člověk po svých předcích zdědí odlišnou genetickou výbavu, která ovlivní i barvu očí. Dědičná je i řada chorob jako je například cukrovka, či náchylnost k astmatu nebo alergii. Podobně je to i se snášenlivostí stresu.

Genetika ovšem není všechno. Předejít přílišné citlivosti na stres lze v některých případech předejít správnou výchovou. Postupné zvykání na menší míru stresu vedou ke zvýšené odolnosti. Ideálními jsou třeba školní besídky nebo hra na hudební nástroj či sport.