COOLna

Smažený kapr například vůbec není český vynález. Připlaval k nám z Rakouska a pravidelně se o Vánocích servíruje až od druhé světové války.

Šneky naproti tomu považujeme za typicky francouzskou delikatesu, na štědrovečerním stole se však v českých zemích vyskytovali už od šestnáctého století. Průkopníky šnečích delikates se stali Rožmberkové. Možná i díky svému poněkud pomalejšímu naturelu jsme si na nich v době adventu pochutnávali ještě za doby první republiky, zatímco za socialismu šneci spadli do kategorie buržoazních přežitků. Dnes se naštěstí tato tradice opět vrací.

Dříve nebývalo tolik potravin specifických pro Vánoce jako nyní. Lidstvo si nadšeně vychutnávalo recepty, které byly dostupné po celý rok, jen je připravovalo ve větším množství a v lepší kvalitě. Nešlo ani tak o to, co je na stole, jako o akt společného stolování a slavnostní výzdoby. Fakt, že se na Štědrý den podávají jídla vybraná, je znakem prosperující společnosti. Vezměte si například takovou Velkou Británii. Bez krocana či krůty tam nedají ani ránu. Než ale usedla na trůn královna Viktorie, sbíhaly se Angličanům o Vánocích sliny nad pečenými labutěmi či pávy, kterým při servírování zapichovali zpět do těla jejich překrásná barevná pera.

Jednou z nejoblíbenějších pochoutek bývala též vařená kančí hlava vystavená na podnose. Ale zpět ke krůtě a do současnosti. Říká se, že krása britských žen a kvalita tamní kuchyně udělala z Anglie námořní velmoc. Octnete-li se někdy na Vánoce na britských ostrovech, je možné, že na talíři najdete v páře připravenou růžičkovou kapustu, která je také součástí anglické tradiční krmě. Když to dobře půjde, bude u ní i restovaná slanina. Velmi tradiční gastronomickou zvyklostí je podávat vedle pečené krůty takzvaná prasata v dekách. Jde o malé párečky zabalené ve slanině. Sladkou tečku pak tvoří slavný jorkšírský pudink, který se vyrábí ze směsi vajec, mléka a hladké mouky. Dochucený je solí a mletým pepřem.

Zatímco v Anglii vás z kulinářského hlediska nic moc nepřekvapí, ve Francii je to jiná píseň. Být na Vánoce pozvaný francouzskou rodinou ke štědrovečernímu stolu je ohromný zážitek. Než se ale vydáte na cestu, rozhodně si do kufru přibalte o číslo větší kalhoty a také cholagol. Po tom, co vás čeká, se do své původní velikosti rozhodně nevejdete. Francouzské kulinářské tradice se poněkud liší od toho, na co jsme zvyklí my, i když se nijak neodbýváme. Hodování na nejdůležitější den v roce je věc nevídaná, a proto si také zaslouží zvláštní pojmenování, které zní Le Reveillon de Noël.

V doslovném překladu znamená „probuzení“ a ve faktickém vysvětlení zase to, že vás čeká smrt jídlem v té nejluxusnější podobě a společenské radování do ranních hodin. Hostina začíná aperitivem často v podobě pravého šampaňského. Šampaňské jak známo skvěle chutná s dary moře. Očekávejte tedy, že si pochutnáte na ústřicích, kaviáru, šnecích, humrovi či mušlích svatého Jakuba. Luxusní perlivý nápoj ale také skvěle ladí k foie gras, které na stole nesmí chybět. Skladba a pestrost jednotlivých chodů se liší podle regionu a pochopitelně finančních možností rodin. Hlavní chod však většinou mívá podobu některého ze zástupců ptačí říše.

V Alsasku je tradičním jídlem plněná husa podávaná s kysaným zelím a teplým svařeným vínem. Kolem Dijonu a v Burgundsku je to krocan plněný kaštany doprovázený vínem Volnay nebo Bourgogne Hautes-Côtes de Beaune, jinde jsou to zase křepelky, bažanti či perličky. Hostinu tradičně doprovází i vína jako Anjou, Muscadet a Sauternes. Když už si myslíte, že se do vás nevejde ani jediné lahodné sousto, přichází na řadu dezert. Modlete se, abyste se zrovna nenacházeli v Provenci, protože tady jich mívají rovných třináct druhů a představují Ježíše a dvanáct apoštolů.

Nejtypičtějšími zástupci jsou čokoládová roláda ve tvaru polínka Bu^che de Noël, marcipánové pečivo přelité cukrovou polevou Calissons D’Aix nebo speciální pečivo ochucené pomerančovou vodou pompe `a l’huile.

Zatímco ve Francii je štědrovečerní večeře luxusní, litevská vánoční krmě má především duchovní rozměr. O Litevcích se říká, že jsou to poslední pohané Evropy. I když dávno přijali křesťanství, ještě dlouho si mnozí z nich udržovali pohanské smýšlení. A to je důvod, proč se tu dodnes dochovaly některé z pohanských tradic. Lidé se například o půlnoci vydávají do stodoly, protože věří, že zvířata o půlnoci na Štědrý den mluví. A který farmář by nechtěl vědět, co si o něm myslí jeho kráva, že? I litevská slavnostní tabule se prohýbá pod tíhou dvanácti chodů. Každý z nich znázorňuje jeden měsíc v roce. Kdo chce mít úspěšný celý příští rok, musí ochutnat každý z nich. Maso ale při rituální večeři Kučios nehledejte. Dokonce ani nic živočišného, tudíž zapomeňte i na vejce.

Kdo si myslel, že si spraví chuť něčím ostřejším, bude zklamaný. Alkohol je v tento den tabu. Tradiční jsou sledi ve všech možných podobách, kaše s ořechy, medem a sušenými ovocem či kūčiukai. V podstatě jde o variaci na naši vánočku. Toto starobylé jídlo se připravuje z pšeničné mouky, teplé vody, oleje, sušeného droždí, cukru a máku.

Z vykynulého těsta se odštipují malé kousky o velikosti jednoho centimetru, které se pečou v troubě do zlatova. Přelévat se mohou i makovým mlékem. Pokud je vám Litevců tak trochu líto, nebojte se, počáteční skromnost si vynahradí hned druhý den na Boží hod vánoční. Ten je již ve znamení konce půstu a na řadu přicházejí masité dobroty, především v podobě pečené drůbeže.

Evropu mnoho lidí považuje za konzervativní světadíl, na kterém se jednotlivé slavnostní pokrmy budou logicky lišit v závislosti na poloze či hospodářských možnostech, nikoli však na vkusu chuťových buněk. Vánoční delikatesy severských zemí vás však přesvědčí o tom, že i starý dobrý kontinent umí být pěkně výstřední. Kdo ochutnal některý ze dvou inuitských pokrmů muktuk a kiviak, do svých posledních dnů na něj nezapomene.

Člověk se nemá do věcí vrhat po hlavě. Aby pro vás seznámení s rozdílným pohledem na to, co je dobré, nebylo až tak drsné, lze začít prvně jmenovanou lahůdkou. Na talíři se ocitne na kostičky nakrájená kůže ze syrového kytovce s poctivou dávkou rybího tuku. Fajnšmekři si ještě každé sousto namáčejí do sójové omáčky.

Nejvyššího stupně gastronomické odvahy však lze dosáhnout při degustaci kiviaku. Eskymáci nedají dopustit na nadívané tuleně. Nádivku tvoří fermentovaná tělíčka alkounů malých, která se nikdo neobtěžuje před použitím zbavit peří ani zobáků. Když je vše pohromadě, Inuité doslova pohřbí budoucí pochoutku pod haldu kamení, kde zraje až do vánočního času. Teprve tehdy je dostatečně rozležená a vhodná ke konzumaci.

Inuitskými obyvateli Grónska se zřejmě inspirovali Norové, kteří také mají svou poněkud extravagantní delikatesu vyhrazenou pro zvláštní příležitosti. Pod názvem smalahove se skrývá ovčí hlava, která byla nejdříve naložená ve vodě, potom v láku a nakonec uvařená. Podává se v neděli před Vánocemi vcelku spolu s bramborami, pivem a destilátem akvavit. Nejoblíbenější vánoční večeří jsou ale buď dokřupava upečená vepřová žebírka, nebo sušená jehněčí či skopová žebírka, která se podávají s bramborami a klobásou.

Chobotnicové pochoutky máme povětšinou spojené s parným létem, lehkým bílým vínem a šplouchajícím mořem. Existuje však několik zemí na světě, kde se hlavonožci s osmi rameny stávají úžasným požitkem pro chuťové buňky právě na Vánoce. V Portugalsku, obzvláště v oblasti Alentejo, se chobotnice peče s migasem. Migas je jakási kaše připravená z kukuřičného chleba, listového špenátu, cibule, česneku, bobkového listu a olivového oleje. Kdo nemá chuť na migas, jednoduše si upeče brambory.

Na ostrově Rodrigues v Indickém oceánu vzhledem k teplému počasí připravují vánoční chobotnici v podobě salátu nebo curry, které koření hřebíčkem, skořicí a zázvorem. Nechybí ani česnek, koriandr, kari koření a čerstvé chilli papričky. Směs pak zapíjejí míchaným nápojem Ti’Punch – tedy tekutou lahůdkou z rumu, třtinového sirupu a limetkové šťávy.

Většina lidí tráví sváteční večeři doma u vlastnoručně uvařeného jídla. Někdo chce ale strávit večer beze shonu a bez nepořádku v kuchyni, a proto dá přednost restauraci. Zajít si ale v tak slavnostní okamžik do některého z řetězců rychlého občerstvení je alespoň v Čechách naštěstí téměř nepředstavitelné. Přesto se najde země, kde lidé stojí dlouhé fronty před KFC a čekají na svou porci smaženého kuřete. Tento zvyk v Japonsku dodržují už pár desetiletí. Je to proto, že křesťanství zde není příliš zakořeněné a tento den je vnímaný spíše jako Valentýn.