COOLna

Pojďme se ponořit do často dost pokroucené historie Vánoc. Asi nejčastějším omylem je představa, že Vánoce někdy bývaly primárně duchovním svátkem zaměřeným na modlitby a rozjímání. Je to sice bezesporu svátek křesťanský, jenže představy církve byly odjakživa trochu odlišné od tužeb jejích oveček.

Vánoce navíc spadají do období zimních posvícení a karnevalů, kdy měl přehnaný konzum střídaný periodami půstu i praktický smysl (dojídání méně trvanlivých věcí, porážky nadbytečných zvířat apod.), a jejich náboženský základ tak nikdy neumenšoval světskou stránku oslav.


Stačí nahlédnout do traktátu středověkého teologa Jana z Holešova, který na konci 14. století popsal podobu tehdejšího Štědrého dne i problémy s ním spjaté. Věřící sice nabádá k mravnosti, ale zároveň bez příkras popisuje, jak spousta lidí přelstí štědrovečerní půst tím, že se přežere a opije už den předem, jiní se věnují hazardu nebo pochybným pověrám, a nechybí ani napomenutí, aby lidé nesmilnili na slámě rozhazované v místnostech na památku narození ve chlévě.

I středověcí sedláci měli zjevně jiné priority než modlitby, a současné předvánoční fronty v nákupních centrech by tak rozčileného mnicha nejspíš moc nevyvedly z míry.

S Vánocemi je spojený i mýtus o tom, že šlo původně o pohanské svátky slunovratu, na které byla křesťanská novota jaksi uměle naroubována. Většina našich představ o tzv. pohanství jsou ovšem spíše smyšlenky obrozenců, a pokud už mají Vánoce souvislost s nějakým pohanským svátkem, jsou to hlavně římské Saturnálie, které se slunovratem nijak nesouvisely.

Důležitější je, že šlo o rozpustilé a divoké oslavy, které dávaly chudým lidem v těžkém zimním období potřebné rozptýlení. Pojil se s nimi také zvyk typický i pro jiné tradiční svátky – převracení společenských rolí, záměny bohatých a chudých, korunovace různých karnevalových králů apod. Tato takzvaná sociální inverze rozhodně nezmizela s pádem Říma a podobné typy oslav se připomínají třeba i v Americe na začátku 19. století.


Ať už bychom zabrousili do kterékoliv historické etapy, vždy bychom narazili na svátek, který byl hlavně příležitostí k mimořádným oslavám, obdarovávání a dočasné změně životního stylu, kdy se i chudí v rámci možností snažili přiblížit těm nahoře.

Není ostatně náhodou, že vánoční výzdoba bývá třpytivá a kýčovitá, a že se na stolech objevují věci, které nepatří ke každodenní stravě. Přežírání bramborovým salátem u televize je tedy onomu svátečnímu duchu Vánoc o dost blíž než jakési dobrovolné puritánství.

Jestli mě o Vánocích něco vytáčí ještě více než rychlokvašení kazatelé skromnosti a kontemplace, jsou to lidé, kteří komplikují situaci tím, že nechtějí dárky dostávat. Pokud se na tom vzájemně a konsenzuálně dohodne pár členů rodiny nebo kamarádů, není na tom nic špatného, naopak. Když se to ovšem začne dotýkat i širšího okruhu lidí okolo, často dochází k trapným momentům.

Z části jde o nevinnou falešnou skromnost, tedy typy lidí, kteří sice říkají, že „jim stačí nějaká maličkost“, ovšem všichni dobře ví, že by je urazilo, kdyby jim snad někdo dal jen tu pouhou maličkost. Pak jsou tu ovšem i takoví, kteří to myslí zcela vážně, své přesvědčení neváhají šířit dál a nešťastné tetičce natěšené na nový mixér bez okolků pod stromeček v rámci protikonzumního tažení dají darovací certifikát na podporu konžských goril.


Je sice pravda, že dárky jsou především symbolem, ovšem jejich hmotná podstata a cena je i tak jejich nedílnou součástí. Smysl a logiku daru ve své slavné Eseji o daru již ve 20. letech 20. století skvěle popsal francouzský sociolog Marcel Mauss. Ten analýzou zvyků domorodých společností na pacifickém Severozápadě a dalších regionech dospěl k poznání, že dar především vytváří mezi oběma stranami závazek a tím i silné společenské pouto.

Dary mezi kmeny neustále kolovaly a vytvářely tak spletitý systém závazků a protislužeb, který utužoval vzájemné vztahy a sociální smír. Nekonečné hromadění majetku by pro tehdejší náčelníky nedávalo žádný smysl, protože moc a postavení upevňovalo právě štědré obdarovávání. Rozhodně tak nešlo o nějaký naivní altruismus, ale docela promyšlenou taktiku.


Je důležité, že ony dary měly jasně vymezenou hodnotu a samozřejmě tak nebylo možné někoho odbýt menším protidarem (pokud to ovšem nebyl záměr – antropolog David Graeber ve svém bestselleru Dluh popisuje taktiku, kdy lze v tomto typu tradičních ekonomických vztahů vrátit dar či dluh v menší hodnotě a udržet si tak záminku k dalšímu kontaktu, nebo naopak vrátit více a zavázat si tak protistranu).

Dárky také souvisely s velkými oslavami, na kterých se předávaly. Mauss ve své eseji řeší i fenomén indiánských setkání nazývaných potlač, na kterých se náčelníci předháněli v tom, kdo dokáže své hosty obdarovat většími a lepšími dárky, a pro dosažení ještě většího fanfarónství často hromady cenných věcí spalovali.