COOLna

Ve čtvrtek 14. října 1943 přesně v 16 hodin, vstoupil dozorce nacistického vyhlazovacího tábora Sobibor četař SS Siegfried Graetschus do tamější krejčovské dílny, aby si vyzkoušel novou uniformu. Vzápětí se zhroutil na zem s lebkou rozseknutou na dvě části. V táboře právě vypuklo povstání.

Vyhlazovací tábor Sobibor vznikl na jaře 1942 v bažinaté krajině jihovýchodního Polska nedaleko lokální železniční trati mezi Lublinem, Chelmem a Wlodawou. První transport vězňů do něj přijel 3. května 1942. Většina lidí, které přivážel, zamířila rovnou do plynových komor.
Jen do konce července 1942 bylo v Sobiboru zavražděno nejméně 61 400 Židů, většinou z Německa, z Protektorátu Čechy a Morava a ze Slovenska.

Poté, co se Němci rozhodli zlikvidovat všechny Židy na jimi okupovaném území Polska, byl tábor během dvou měsíců „zmodernizován“ tak, aby se v něm dalo vraždit až 1 300 lidí najednou.
Umožnila to výstavba dalších plynových komor a také zřízení železniční úzkokolejky od přijímací rampy k pecím krematoria a dále k jámám sloužícím jako masové hroby, jež měly urychlit likvidaci mrtvých těl.

V létě roku 1943 se nacisté rozhodli zlikvidovat všechna židovská ghetta zřízená v okupovaných baltských státech a na velké části Běloruska. Jednotky SS a policie proto začaly likvidovat ghetta v Minsku, Lidu a Vilnu a ty jejich obyvatele, kteří přežili, deportovaly do Sobiboru.

V té době však také začal o sobě stále silněji dávat vědět židovský odboj, jenž se utvořil uvnitř ghett. V dubnu 1943 došlo k velkému ozbrojenému povstání ve varšavském ghettu, které se německé armádě podařilo potlačit i přes obrovskou početní i materiální převahu až po čtyřech týdnech, přičemž řada židovských odbojářů přežívala v úkrytech ještě dalších několik měsíců.
Zprávy o heroickém boji Židů ve varšavském ghettu povzbudili k odporu také vězně dalších ghett a táborů. Koncem září 1943 se tajně prokopaným tunelem dostaly na svobodu více než dvě stovky obyvatel ghetta ve městě Novogrodek v dnešním Bělorusku (tehdy na území okupovaného Polska), z nichž se více než 100 přidalo záhy po úspěšném útěku k partyzánům, aby mohli bojovat proti Němcům se zbraní v ruce.

Útěk z Novogrodku je mimo jiné pozoruhodný tím, že jeho hlavní organizátorkou byla mladá dívka; dcera z původně dobře situované židovské obchodnické rodiny Reichel Kushnerová, které bylo teprve 16 let, když ji Němci spolu s jejími rodiči, sestrou a bratrem poslali do ghetta. Kopání tunelu začala organizovat poté, co přežila pět selekcí, při nichž byli vybíráni Židé, kteří byli záhy poté odvedeni k masové popravě zastřelením (jedna z těchto selekcí se stala osudná dívčině matce).
Protože Reichel patřila mezi iniciátory a hlavní organizátory útěku, vysloužila si tím spolu s bratrem Honiem místo mezi prvními, kteří se mohli proplazit tunelem na svobodu – u nichž se předpokládalo, že mají největší šanci na přežití. Ale vzdala se ho, aby mohla zůstat se svým 54letým otcem a 15letou sestrou. „Žijeme-li, žijeme spolu. A jestli máme zemřít, tak spolu zemřeme,“ ocitoval list Times of Israel její slova pronesená při vzpomínce na válku, kterou s otcem i se sestrou skutečně přežila; její bratr Honie se však zařadil k těm, co se konce války nedožili.

Ani ne tři týdny po neuvěřitelném útěku z Novogrodku povstal k všeobecné vzpouře i vyhlazovací tábor Sobibor.
Ouverturou k tomu se staly první transporty z Minsku a Lidy, které dorazily do Sobiboru kolem 18. září. V jednom z nich přijel do tábora také sovětský válečný zajatec židovského původu Alexandr Pečerskij, vojenský důstojník s obrovskou válečnou zkušeností a navíc s mimořádnou schopností vést a motivovat lidi. Stal se tak rychle přirozeným vůdcem a začal připravovat vzpouru.

„Večer jsem seděl na hromadě dřeva se Solomonem (Šlomou) Leitmanem, který se stal mým hlavním pomocníkem při organizaci povstání. Zeptal jsem se ho na zvláštní obrovský oheň, který hořel asi 500 metrů od nás za stromy a na nepříjemný zápach prostupující táborem… Řekl mi, že tam právě pálí těla mých druhů, kteří se mnou dnes přijeli. Že tábor existuje už více než rok a téměř každý den přijíždí vlak s tisícovkami lidí, kteří jsou během několika hodin zavražděni,“ uvedl Pečerskij ve své poválečné práci Útěk ze Sobiboru.
Leitman mu dál sdělil, že v táboře pracuje asi 500 židovských zajatců – Poláků, Francouzů, Němců, Nizozemců a Čechoslováků a že Pečerského transport byl první, který přivezl ruské Židy. „Řekl mi, že na tomto malém kusu země ne větším než 10 hektarů byly zavražděny stovky tisíc Židů. Přemýšlel jsem o budoucnosti. Měl bych se pokusit utéct sám, nebo s malou skupinou? Měl bych opustit zbytek vězňů a zanechat je smrti a mučení? To jsem v duchu odmítl,“ vzpomínal Pečerskij.

Den D nastal 14. října 1943. Útok zahájil v už zmíněné krejčovské dílně mladý židovský vězeň Jehuda Lerner, který dorazil do Sobiboru v transportu spolu s Pečerským. „Trvalo to asi tisícinu vteřiny… Rozsekl jsem mu lebku na dvě části… Pro mě to byla čest, že jsem mohl zabít Němce,“ komentoval o mnoho let později svůj čin v dokumentárním fllmu Sobibor, 14. října 1943, 16.00 režiséra Clauda Lanzmanna, jehož částečný přepis lze najít na stránkách amerického Muzea a památníku holokaustu.

Lernerův příběh se v mnohém podobal osudu Reichel Kushnerové. Také jemu bylo 16 let, když ho i s rodinou zařadili do transportu. V jeho případě šlo o transport, který převážel Židy z varšavského ghetta do koncentračního tábora Treblinka. Také on se záhy rozhodl, že musí utéct.
Spolu s kamarádem se mu to i podařilo, ale po několika dnech strávených v lesích byl chycen. Prošel ještě několik táborů a několikrát se pokusil o útěk, až skončil v Sobiboru. Ten provázela pověst, že se z něj utéct nedá a že se nedá ani přežít. Právě proto se Pečerského skupina, k níž se přidal i Lerner, rozhodla spojit útěk se vzpourou.
„Vedoucí naší skupiny nám vysvětlil, že poslední dvě povstání selhala a Němci pak první skupinu 50 spiklenců upálili zaživa. Máme-li uspět, musíme všechno utajit,“ vyprávěl Lerner v dokumentu. Skupina si uvědomila, že nejlepší přístup k Němcům mají právě židovští řemeslníci zaměstnaní v krejčovské dílně, kteří pro esesáky vyráběli boty a uniformy, a že tedy právě oni musí začít se zabíjením. Sekery potřebné k provedení plánu získali od židovských tesařů, kteří pracovali na stavbě nových ubikací. Byly to jediné zbraně, které měli…
„Byli jsme dva, já a ještě jeden sovětský zajatec. Čekali jsme ve stínu krejčírny, až Němec vejde. Vždycky byli extrémně dochvilní, díky tomu jsme si mohli vzpouru naplánovat. První měl udeřit Sovět, já jsem měl v případě potřeby zasadit druhý úder. Ale když Němec, byl to velký chlap, opravdu vstoupil, dostal se najednou blíž ke mně a já jsem viděl, že mu tu první ránu budu muset dát sekyrou já. Byl jsem vyděšený,“ popsal, i když dozorcova osudu nijak nelitoval. „Donutila mě k tomu situace. Kdybychom nejednali, všichni bychom zemřeli jako jehňata,“ dodal.
Po zabití prvního esesáka se vězni vrhli na další, což bylo součástí Pečerského plánu spojit útěk s pomstou za několikaleté vraždění. A vyšlo to. Během jediné hodiny zabili Židé 11 ze 16 Němců přítomných v táboře. „Při apelu v 17 hodin zbyly v táboře jen ukrajinské stráže a pár nacistů,“ přiblížil server Holocaust.cz. Uprchnout z tábora se podařilo 300 z 600 vězňů, včetně Lernera a Pečerského.
Esesáci a němečtí policisté pochytali později asi stovku z nich, kteří byli po dopadení zastřeleni, ale 200 vězňů zůstalo na svobodě. Stejně jako v případě útěku z Novogrodku se přidali nejčastěji k partyzánskému hnutí. Konce války se dožilo zhruba 50 z nich.