COOLna

Legendární hudebník a textař, vůdčí osobnost kapely Psí vojáci, bojoval s alkoholem celý život. Filip Topol své sebedestruktivní a alkoholické alter ego zhmotnil do fiktivní postavy Kiliána Nedoryho, která přetrvala dodnes. Syn dramatika Josefa Topola a starší bratr spisovatele Jáchyma Topola, zemřel 19. června 2013.
Své první hudební vystoupení uskutečnil Topol ještě jako třináctiletý v roce 1978 na Hrádečku Václava Havla jako předskokan The Plastic People of the Universe. Ještě v témže roce založil kapelu Psí vojáci, která StB rozhodně nebyla po chuti. Traduje se, že na svůj první výslech v Bartolomějské musel jít Topol s matkou, neboť ještě nevlastnil ani občanský průkaz.

Sveřepý pianista a geniální textař se s alkoholem potýkal dlouhá léta. Boj s ním na krátkou dobu vyhrál, po roce 1997 s pitím skoncoval a o rok později prodělal operaci slinivky.
V červnu 1999 následovala intimní zpověď v podobě sólového alba Střepy. Zdravotní komplikace už však Topola neopustily a v roce 2013 po posledním koncertě v Amsterdamu zemřel.
Pamětní deska s úryvkem ze skladby Prší II. se dodnes nachází na fasádě domu v pražských Holešovicích, kde Filip Topol žil.

Drzý Kaliforňan, který nadchl široké publikum všech věkových kategorií svou vlastní značkou dobrodružného románu. Řeč je o Jackovi Londonovi, jehož dobrodružství zdaleka nebyla pouze zeměpisná. Jak ostatně prozradil například jeho vzpomínkový román Démon alkohol (v originále John Barleycorn) velkou část jeho výchovy tvořily střety s prudkou závislostí na alkoholu.

Právě v této knize London přiznal, že alkohol byl jakousi dvojsečnou zbraní. Něčím, co bylo po celou dobu jeho dospívání „vznešeným společníkem“, ale i „zabijákem s červenýma rukama“. Piva se poprvé napil v pěti letech. Často také vzpomínal, jak spolu s otcem procházel pochybnými čtvrtěmi San Francisca a byl svědkem toho, jak otec rozhazoval rodinné příjmy.

Londonovo opilectví se přesto nehodí do známých příběhů o šílenství opilců na pustých klinikách ani do zoufalství na hraně zákona. Johnu Barleycornimu, Londonovu alter egu, někteří ani nevěřili. Spisovatelův hold alkoholu pramenil spíš z jakési touhy vstoupit do romantizované mužnosti.

O Londonovi se po jeho smrti v roce 1916 začalo hovořit jako o alkoholikovi, který spáchal sebevraždu. V jeho úmrtním listu však stojí, že kromě všeho trpěl urémií a renální kolikou. Na extrémní bolesti bral tehdy běžně dostupné opiáty a morfium, jímž se podle některých schválně předávkoval.

Jeden z nejznámějších hitů soulové a jazzové zpěvačky Amy Winehouse byl singl Rehab. Rebelka z Británie v něm zpívá: „Snažili jste se mě přesvědčit, abych se šla léčit. Ale já řekla ne, ne, ne.“
Dcera taxikáře a lékárnice, která vyrůstala na londýnském předměstí Southgate, se ve škole nudila a bouřila se proti učitelům. Zajímal ji jen jediný předmět: hudba. V pouhých devatenácti let podepsala svou první nahrávací smlouvu. O rok později, v roce 2004, vyšlo její debutové album Frank.

Svérázná zpěvačka s charakteristickým hlasem si osvojila i charakteristický účes ve tvaru včelího úlu a výrazné oční linky. Kritici byli nadšení.
Prudký úspěch se však spojil s diskomfortem na pódiu a strachem z vystupování před velkým publikem. Začala se utápět v alkoholu a po seznámení s Blakem Fielderem-Civilem závislým na heroinu se do alkoholových a drogových excesů nořila stále častěji.
Když ji po několika měsících opustil, Winehouse všechny vzpomínky z bouřlivého vztahu přenesla na desku Back To Black. Album jí vyneslo pět cen Grammy a udělalo z ní světovou hvězdu. Hitparády ovládla píseň Rehab, v níž zpívá o neúspěšném pokusu jejího otce a manažera umístit ji na kliniku. Píseň napsala za pár hodin a stala se hymnou pro celou generaci mladých zmučených duší.

Kariéra mladé zpěvačky začala zadrhávat. Na pódiu se často potácela opilá a její kdysi silný hlas zněl slabě a dutě. Rušila celá turné a všichni věděli, že hlavní příčinou je alkohol.
Dne 23. července 2011 ji našli mrtvou v londýnském bytě. V krvi měla 4,16 promile. V pouhých 27 letech zemřela na otravu alkoholem. „Uměla oživit písně jako nikdo jiný,“ napsal po její smrti jeden anglický novinář. „Ale nebyla schopná žít svůj vlastní život.“

Kdykoliv se začne mluvit o největších hudebních hvězdách všech dob, je pravděpodobné, že někdo brzy zmíní Jima Morrisona. Díky svému vzhledu, temnému charismatu, svůdnému hlasu a poetické povaze byl frontman skupiny The Doors typickým ztělesněním rockového zpěváka. Stejně legendární však byly i jeho alkoholové návyky.
Pověst záporáka získal už v mládí. V září 1963 ho poprvé zatkla policie. A během jeho krátkého života pak ještě minimálně pětkrát. Většinou za opíjení se na veřejnosti a nevhodné chování. Když se pak o rok později přestěhoval do centra doutnající revoluce lásky, kalifornského Los Angeles, začal kromě alkoholu holdovat i LSD.

Poznamenaný divokým životním stylem, nefunkčními vztahy a zejména alkoholem, začal se Morrison proměňovat ve vousatou a obtloustlou parodii svého někdejšího rockového boha. Utrpěla i jeho schopnost vystupovat na pódiu. S The Doors Morrison naposledy vystoupil 12. prosince 1970.
Dne 3. července 1971 ho našla ve vaně mrtvého jeho přítelkyně Pamela Coursonová. Sedmadvacetiletému Morrisonovi selhalo srdce.

Betty Fordová vždy tvrdila, že nikdy první dámou být nechtěla. Stala se jí poměrně nečekaně v srpnu 1974, když její manžel Gerald Ford v Bílém domě nahradil Richarda Nixona po jeho rezignaci kvůli aféře Watergate.
Nechtěné role se však zhostila s bravurou a nebývalou odvahou. Otevřeně hovořila o rakovině prsu, jíž prošla, a dlouhodobě orodovala za rovná práva i práva žen na potrat. I po odchodu z Bílého domu lobovala za dodatek o rovných právech (ERA).

Obdivuhodnou odvahu však ukázala v roce 1978, kdy veřejně odkryla svou závislost na lécích a alkoholu. Její otevřený boj s pitím navíc otevřel v americké společnosti doposud tabuizované téma. A to, že zneužívání návykových látek se rozhodně netýká jen mužů.
Fordová navíc po léčbě založila vlastní rehabilitační centrum pro závislé s názvem Betty Ford Center. V něm byla velmi aktivní až do své smrti v roce 2011. Pacienty sama navštěvovala, hovořila s nimi a zavedla pravidlo, že centrum nesmí prozradit totožnost nikoho, kdo v něm pobývá. Navíc nařídila, aby centrum mělo vždy k dispozici dostatek lůžek i pro ženy.

Americký vojenský pilot a astronaut Buzz Aldrin se stal se druhým člověkem, který kdy vstoupil na povrch Měsíce. Apollo 11 bylo zároveň jeho poslední vesmírnou misí, po níž odešel do civilu.

Ve svých memoárech Magnificent Desolation: The Long Journey Home from the Moon však později odhalil pomíjivost obrovského životního úspěchu a slávy.
Misi Apollo 11 označil za „velkolepou pustinu“ a přiznal, že po odchodu do civilu už jeho život neměl žádné hluboké pokračování. Nenacházel ani žádný způsob, jak slovy vyjádřit rozsah této ohromné životní zkušenosti.
Zoufalý Aldrin začal více pít, některé dny se ani neobtěžoval vstát z postele a jeho manželství se ocitlo na vratkých základech, když hledal útěchu v náručí jiné ženy. Potýkal se i s depresemi.
Úplného dna dosáhl, když byl v opilosti zatčen za rozbití dveří bytu své přítelkyně. Znechucený sám sebou se v říjnu 1978 začal léčit. Dnes je mu 93 let a působí v Národní vesmírné společnosti (National Space Society).

„Boj není řešením. Určitě tě to zabije.“
Tak zpívá v písni Wake Me When It’s Over zpěvačka irské kapely The Cranberries. Dolores O’Riordanová ji a další písně stihla rozpracovat pouze jako demoverze, z nichž pak zbylí členové kapely poskládali album In The End.

Šestačtyřicetiletou Dolores našli v polovině ledna 2018 mrtvou ve vaně. Léta se potýkala s bipolární poruchou a nadměrným pitím, jak ale ukázaly výsledky vyšetřování, smrt legendární zpěvačky byla opravdu „pouhou“ nehodou. Pozdější výsledky testů prokázaly v těle O’Riordanové 330 mg alkoholu na 100 ml krve.

„Mezi mým vystřízlivěním a úspěchem je přímá souvislost. Můj úspěch totiž přímo souvisí s tím, že jsem se dal do pořádku a že jsem se dostal do kontaktu s tím, kdo jsem. Pochopil jsem, jaké mám talenty a jak je využít pozitivním způsobem, a ne tím negativním, jak jsem to dělával dřív,“ řekl po uzdravení kultovní americký herec Samuel L. Jackson.

Jeho slavné role zná každý. Jules Winnfield v Tarantinovce Pulp Fiction, Nick Fury v Marvelovkách, a kupříkladu i debut ve filmu Ragtime, který zrežíroval Miloš Forman. O hercově závislosti na alkoholu a drogách už se hovoří méně, jeho příběh je přitom inspirativní.

Drogy užíval rekreačně již od svých patnácti let. Koncem 70. let se přestěhoval do New Yorku, a k pravidelnému užívání marihuany a LSD se přidal i problém s alkoholem. Herecky se mu dle jeho slov nedařilo tolik, jak by si tehdy představoval, a tak svou sebelítost utápěl v závislosti.

Když byl Jackson na drogách, nezajímal se o nikoho a o nic jiného než o sebe. Později řekl, že když bral drogy, nechoval se láskyplně ke své ženě ani dceři a byl „tak trochu blázen“. Jenom pil, fetoval a hrál. Ale i když šlo o jeho herectví, nebyl schopen ze sebe vydat všechno kvůli nekonečným stavům opilosti.
K léčbě vykročil v roce 1991, po téměř dvou desetiletích užívání drog a alkoholu. Tehdy si vyšel na rozlučku se svobodou a pozdě v noci se vrátil domů s kokainem. Zapnul sporák, aby kokain „uvařil“, ale než skončil, omdlel. Na zemi ho našla jeho osmiletá dcera. To byl zlom.
Dnes je tomu již 28 let, co Jackson vyšel z léčebny a abstinuje. Opakovaně děkuje své dceři a ženě, že ho dostaly do léčebny a nikdy to s ním nevzdaly.

Jeden z nejpodivnějších a nejúchvatnějších milostných vztahů v světové poezii se odehrál mezi Arthurem Rimbaudem a Paulem Verlainem. A závislost na alkoholu v něm sehrála důležitou roli.
Verlaine byl ženatý, na cestě měl syna a žil v Paříži. V roce 1871 se seznámil s Rimbaudem. Verlaine byl v té době již známým básníkem a Rimbaud jeho obdivovatelem, s nímž si začal dopisovat. Nakonec Rimbaud přijel do Paříže a zůstal u Verlainovy rodiny.

Jejich vztah rychle přerostl v milostný. Verlaine kvůli mladému Rimbaudovi opustil svou ženu a čerstvě narozeného syna a oba umělci se vydali na cesty po Evropě. Svá dobrodružství doprovázeli hojným požíváním alkoholu a drog.
Kromě vína, kouření hašiše a opiátů si oblíbili tehdy vyhledávaný destilát přezdívaný „zelená víla“ neboli absinth. Rimbaud se rád vydával na hranu takových prožitků. V jednom svém dopise napsal, že pil a bral drogy, aby prohloubil svou zkušenost s neznámým a aby se „narodil básníkem“. Aktivně vyhledával nebezpečné, podivné a nakonec i sebedestruktivní činnosti. Během jedné znepokojivé noci plné absintu navíc bodl Verlaina do zápěstí a do stehna.

Verlain měl v opilosti též sklony ke krutým, násilnickým záchvatům, jejichž obětí se často stávala jeho žena a malý syn a později i Rimbaud. Jednou svého mladého milence střelil do ruky pistolí, i když není jasné, zda měl v úmyslu ublížit, nebo zabít.
Rimbaud a Verlaine odjeli do Anglie, kde vedli poměrně ponurý a chudý život. Povaha jejich románku byla trvale křehká, stále se opakovala. Verlaine se cítil rozpolcený mezi vzrušujícími dobrodružstvími s Rimbaudem a čistotou své ženy – obojí mu sloužilo jako námět k básním. Rimbaud byl však méně romantický a jejich vulgární tulácké dny ho přestaly zajímat. Nakonec skončil i vzájemný románek.

Rimbaud zemřel ve věku 37 let roku 1891. Verlaine ho přežil o pět let, v jednapadesáti však podlehl následkům dlouhodobého užívání alkoholu a drog.

„Kolem čtyřicetin se můj život začal rozpadat. Alkohol mě právě tehdy začal přepírat a já s tím bojoval. Tehdy jsem pil hodně. Měl jsem obavu chodit do hospody, hrozná byla nejistota z večerů, co se zase bude dít, když budu za chvíli úplně mimo. Nebo si druhý den nedokázat vzpomenout, co se dělo,“ řekl Lou Fanánek Hagen.

Frontman kapely Tři sestry přiznal, že s alkoholem zažil spoustu dobrodružství a hezkých zážitků, ale později už převažovala jen negativa. „Alkoholik si neřekne, že je alkoholik. Alkoholik si říká, že není, ale zároveň si hledá symptomy. Já zjistil, že jich většinu mám. Ale stejně jsem si říkal, že nejsem,“ popsal svůj někdejší stav.
Závislost na alkoholu, ale i stav známý jako delirium tremens (masivní odvykací stav, který vzniká u alkoholiků při náhlém přerušení užívání alkoholu) popsal Fanánek v písni Aida.
„A na vaně jsou bílý myši mezi nimi Aida,“ zpívá frontman Tří sester a odkazuje tak na jeden z projevů deliria, při němž pacient mohutně halucinuje a může v tomto stavu vidět drobná zvířata.
„Je konec pásmu dní, ráno už nespatřím,“ zaznívá z písně dál. To ale naštěstí nebyl Fanánkův případ.