COOLna

Byla na hradě zima, jak se traduje?
Určitě to platilo. Říká se ostatně, že někde je zima jako na starém hradě. Bezpochyby jde o přísloví z dob, kdy existovalo reálné srovnání s novověkými zámky. Na druhou stranu byl středověký člověk zvyklý a určitě byl otužilejší, než jsme my. Navíc ti lidé na sobě měli celý den vícevrstevnatý oděv, takže jim zima nebyla.

Asi bych si tedy nepřipadal na hradě jako u sebe v obýváku, že ne?
Ve 12. a 13. století určitě ne, ale s nástupem kachlových kamen ve 14. století v kombinaci s roubenými místnostmi, což byl prostor zateplený dřevem, bylo dosaženo takového teplotního komfortu, že byste si tak opravdu připadat mohl. Mohli bychom chodit tak, jak jsme zvyklí třeba na chalupě. Jakmile byste ale opustil vytápěnou místnost, už by vám byla zima.

Odkdy byly hrady aspoň trochu pohodlné?
Změna přichází ve druhé polovině 14. století, kdy narůstá počet obytných místností a rozšiřuje se používání kachlových kamen. Na Lipnici postavili repliku kachlových kamen podle nálezů z doby kolem roku 1400. Ta kamna fungují, v zimě je zkoušeli. Za dva dny vytopili místnost, která byla vymrzlá na minus deset stupňů, na pohodlných osmnáct devatenáct. Navíc kdysi hrad takhle nikdy nepromrzl, protože obytné místnosti byly vytápěny už od podzimu, takže tam mohlo být skutečně příjemně, zvlášť v místnostech, které byly obložené dřevem.

Co otázka soukromí na hradě?
Na hradech nejbohatší šlechty, jako byly Maidštejn, Krakovec nebo Lipnice, bylo místa hodně. V případě méně movitých šlechticů se v případě, že měli více potomků, nevelký hrad či tvrz často stávaly vícegeneračními a připomínalo to spíše život v chalupě, jak ho známe z 19. století.

A královské hrady?
Tam se setkáme s poměrně velkým počtem obytných a reprezentativních prostor, jež ale nesloužily pouze králi a jeho rodině. Panovnický pár doprovázel dvůr, respektive dvůr krále a královny. A nesmíme zapomenout na služebnictvo. Kronikář Otakar Štýrský při vyprávění o Závišovi z Falkenštejna popisuje, jak Záviš přijel na Pražský hrad a hledal krále v královském paláci. Procházel místnostmi, kde potkal řadu dvořanů, někteří nevěděli, kde zrovna král je. Jiní ho nakonec nasměrovali k jižní branské věži. Pojetí soukromí bylo tedy úplně jiné. Z našeho pohledu zcela chybělo. Panovník byl neustále obklopen lidmi.

Jaké pohodlí měli královi dvořané, pokud ho doprovázeli mimo Prahu?
Zatímco v Praze byla řada domů či paláců v majetku šlechty, mimo Prahu spal asi i urozený doprovod v dosti krušných podmínkách. O neurozených ani nemluvě, ti spali, kde se dalo. Panovník tak byl vlastně jediný v celém hradě, kdo pro sebe měl soukromou místnost. Navíc v ní ani on nespal sám. Doprovázel ho komorník a mohl mít u sebe nějaké služebníky.

Ti s ním spali v jedné místnosti?
Ano, vzpomeňte si na Karla IV. a Buška z Velhartic, který ho následoval kamkoli. I do ložnice.

Je fakt, že Karel popisuje, jak ho s Buškem na Pražském hradě v Purkrabském paláci v noci probudily poháry, kterými házel nějaký duch. To nedostatek soukromí nevadil ani králům?
Možná některým ano. To si potom na hradě našli místo pro soukromé rozjímání třeba v kapli. Král byl ale jinak neustále někým obklopen, a proto někteří panovníci utíkali do hradů v hvozdech jen s několika málo dvořany. Například Václav I. nebo později Václav IV. tam často odpočívali od lidí a povinností při lovu. Asi jim bylo nepříjemné, že po nich neustále někdo něco chtěl. Je několikrát doloženo, že se před dotírajícími poselstvy nechali zapírat.

Měli šanci utéct?
Moc ne, protože třeba na Křivoklátě nebo Točníku si je různá poselstva stejně našla. Václav IV. své oblíbené hrady Točník a Žebrák vyloženě přizpůsobil k přijímání poselstev. Oba hrady po čase získaly druhý palác, který byl evidentně uzpůsoben ke konání různých slavností, zatímco první palác měl spíše soukromý charakter pro uzavřenější okruh krále. Bylo to vlastně takové mimopražské centrum vlády. Výběr lokality také nebyl náhodný, protože Žebrák a Točník jsou na dohled od města Žebrák, jímž procházela jedna z nejdůležitějších cest z Prahy do Norimberku, a poselstva tak nemusela hledat krále na nedalekém Křivoklátě, který byl obklopen hustým lesem.

Lze říci, že král jezdil na některý hrad jako na chalupu?
Vlastně ano. Kronikář z doby Václava I. to popisuje takto: „Král Václav oddal se slastem svého těla, zamiloval si život o samotě a na hradech nebo v domech k tomu postavených s malým doprovodem sám přebýval.“ Šlo o lovecké hrady či lovecké „chaty“, možná lépe lovecké dvory. Jeden takový droboučký lovecký hrádek se dochoval, ale pochází až z konce 13. století. Jedná se o Jinčov, který měl jen jednu hranolovou věž a menší palác, před nímž bylo jen uzounké komunikační nádvoří. Pod hradem mohla být ještě nějaká dřevěná stáj nebo jen přístřešek pro koně. To bylo všechno. Na krále tam asi vždy čekal někdo, kdo připravil dřevo na topení, aby tam mohl s doprovodem několika lidí přenocovat, když byl například na vyjížďce z Křivoklátu nebo Nižboru.

To krále doprovázelo jen několik zbrojnošů?
Třeba na lovu ano. V Čechách bylo bezpečno. Když šlo ale o oficiální jízdu po Čechách, mohlo jít o vyšší desítky, až o stovky lidí. Do Francie se Karel IV. nebo později Václav IV. vydali s několikatisícovým průvodem.

A všechny bylo třeba někde ubytovat.
Doprovod krále spával na hradě všude, kde se dalo. Neurození i v různých chalupách kolem hradu. Na Křivoklátě byly také chalupy určené pro různá poselstva, což popsal severoitalský vyslanec Bonifacio Lupi, jenž se vydal za Václavem IV. kvůli potvrzení titulu a privilegií pro mantovského Franceska I. Gonzagu. Narazil tu na dvořany v čele s Jindřichem Škopkem z Dubé, kteří mu slíbili vše vyřídit, ale požadovali částku daleko vyšší, než jakou požadoval za totéž dříve Karel IV. Sto tisíc dukátů byla astronomická cena. Lupi se nenechal odbýt a trval na setkání s králem. Nechali ho tedy spát na slámě na Křivoklátě s tím, že král nechce být rušen. Píše také o tom, že král předtím domy pro hosty u Křivoklátu nechal spálit, protože nechtěl být rušen. Na Křivoklátě přitom bylo v době Václava I. vystavěno druhé palácové jádro, jež mělo sloužit právě hostům. To ale někdy na počátku 14. století vyhořelo a nebylo už poté obnoveno.

Byla to ojedinělá zkušenost?
Nebyla. Francouzský básník Deschamps začíná jednu svou báseň slovy: „Posílej mě, kam chceš, nikdy už do země německé, na cestu na Moravu a do Čech.“ Popisuje svou zkušenost z ubytování v křivoklátských lesích, kde byl tvrdě konfrontován s vesnickou realitou středověkých Čech. Jako člověk z pařížského královského dvora byl zvyklý na poněkud jinou úroveň. A to byl zrovna Křivoklát výstavný hrad.

Který hrad byl vůbec nejpohodlnější?
Ze šlechtických hradů nejspíš Krakovec, který si vystavěl Jíra z Roztok, přední dvořan Václava IV. Když ho počátkem 15. století za dva tisíce pět set kop grošů prodával Jindřichu Leflovi z Lažan, prý se rozplakal a prosil kupujícího, aby mu „dopřál té chaloupky“. Jindřich ho vyzval, aby dodržel své slovo, načež ho Jíra poprosil, aby jeho služebníkovi aspoň dopřál slíbený doživotní plat, což Jindřich učinil.

A důvod prodeje?
Ten byl prostý. Jíra z Roztok jakožto přední dvořan Václava IV., křivoklátský a později karlštejnský purkrabí, královský lovčí, podkomoří a nejvyšší hofmistr královny Žofie a tak dále měl velmi vysoké příjmy, o které roku 1400 přišel, když za neznámých okolností opustil královský dvůr. Příjmy z nepříliš velkého panství poté nestačily k udržení hradu. Dožil na Malé Straně.

Takže už tehdy vzkvétal obchod s nemovitostmi včetně hradů?
Trh s hrady, pokud to tak můžeme nazvat, existoval. Platilo, že čím byl hrad blíže Praze, tím byl atraktivnější. K velmi ceněným hradům tak patřila třeba Okoř, kterou vlastnili například přebohatí měšťané Starého Města s úzkými vazbami na panovnický dvůr. Nebo později Ludvík z Florencie, mimořádně bohatý staroměstský apatykář. Celkově však cenu určovala spíše velikost, a především výnosnost panství než výstavnost samotného hradu.

Kdybych chtěl kupovat třeba vzdálený Kašperk, vyšlo by to mnohem laciněji?
To by zase tak úplně nešlo, protože se jednalo o královský hrad. Je ovšem pravda, že od doby vlády Václava IV. začínali králové dávat hrady do zástavy. Zvláště Zikmund v průběhu husitských válek potřeboval hodně peněz, takže zastavil, co mohl. Prakticky úplně všechno. Pozdějším panovníkům poté chyběly peníze, takže byl problém hrady vykoupit zpět. Celé generace králů, které přišly po Zikmundovi, už nikdy nebyly schopné obnovit to, co vlastnili Lucemburkové.

Čím to bylo?
Ve chvíli, kdy jste dal hrad do zástavy, jste sice jednorázově dostal značný obnos, ale dlouhodobě peníze ze zastaveného panství plynuly právě tomu, kdo měl ten hrad v zástavě. Králové byli postupem času odkázáni už jen na příjmy z ražby mincí a těžby kutnohorského stříbra. Z hradů jim neplynulo nic, takže ani nebyli schopni vykoupit je ze zástavy. Když Vladislav Jagellonský přišel do Čech, disponoval už jen čtyřmi nebo pěti hrady, Rožmberkové jich tehdy měli podstatně víc.

Který český král měl k dispozici nejvíc hradů?
Karel IV. a Václav IV. v první polovině své vlády. Měli v Čechách a v říši víc než sto hradů, což znamenalo nejen oporu moci, ale i značný zdroj příjmů koruny.

Na druhou stranu něco spolykal provoz každého z hradů.
Ke každému hradu patřilo několik desítek vesnic, jež ho „uživily“. A ještě zbylo pro krále nebo pro pána. Velcí pozemkoví vlastníci s tím problém neměli. Problém to býval spíš pro ty, kteří zbohatli z působení v různých úřadech či na dvoře panovníka. Když o své posty přišli, jejich pozemkové zázemí na provoz nebo stavbu hradu najednou nestačilo. V řadě případů se šlechtici dostávali do problémů při svých politických dobrodružstvích. To byl případ Rajmunda z Lichtenburka, který si vybudoval slibnou politickou kariéru za Václava II. a na počátku 14. století si vystavěl monumentální hrad Lipnici, jehož velikost byla odrazem jeho politických ambicí. Jenže v době po vymření Přemyslovců zabředl do bojů o český trůn a velmi se zadlužil, navíc těžba stříbra na jeho panství stagnovala. Nakonec musel svá česká panství prodat a stáhl se na Moravu.

A nepřišli o něj někdy prostě tak, že ho někdo jiný, komu se líbil, dobyl?
Dobýt hrad a v podstatě jej ukrást sice možné bylo, ale určitě to vyvolalo reakci panovníka a následnou vojenskou akci. Někdy byl výkon spravedlnosti rychlý, jindy se vlekl. To byl případ Diviše z Talmberka, který byl zajat a jeho hrad obsazen Havlem Medkem z Valdeka a jeho bratrem Vilémem. Okupovali hrad sedm let a Diviše drželi po určitou dobu v zajetí. Nakonec ale byli odsouzeni zemským soudem a museli Diviše odškodnit. Jiný případ byl, když se nějaké panství či hrad líbily panovníkovi nebo je potřeboval k realizaci nějakého svého většího záměru. Tyto majetky byly vykoupeny či vyměněny. Což se docela dařilo, protože nebylo zrovna moudré králi vzdorovat a rozházet si to s ním. Když Přemysl Otakar II. zakládal síť královských měst, často vyměňoval pozemky, co potřeboval, za jiné majetky. Například pozemky, kde založil Budějovice, vyměnil s Čéčem z Budějovic za svůj hrad Velešín.

Bylo to výhodné pro oba?
Asi ano, i když je pravda, že v Dalimilově a poté i Neplachově kronice se o padesát let později psalo, jak král Přemysl Otakar II. odíral šlechtice, získával jejich panství a dával jim chabé náhrady. Ve skutečnosti to ale nebylo tak dramatické, jen ho vylíčili v horších barvách. Nátlaku však určitě používal.

Mohl tu vlastně některý hrad komfortem konkurovat západoevropským či jihoevropským?
Některé hrady Přemysla Otakara II. měly v době jeho vlády nejvyšší možný evropský standard. Vyrovnaly se prakticky těm, které měl k dispozici císař Friedrich II. Například Bezděz měl obrovské množství obytných prostor. Počítalo se s tím, že když přijede král, bude doprovázený obrovskou družinou, takže se zde postavily čtyři paláce, z nichž jeden byl královský, ostatní měly sloužit doprovodu. Zajímavé je, že paláce obsahovaly v podstatě identickou sestavu obytných místností, jimž říkáme přemyslovský byt.

Což znamená?
Sestavu obytných místností. Uprostřed byl klenutý sál se schodištěm do druhého patra, kde se rovněž dalo bydlet. Vedle byla komnata s krbem a na opačné straně roubená místnost vytápěná teplovzdušným topením, která nejspíš sloužila jako ložnice. Královský palác na Bezdězu měl dokonce dvě komnaty s krbem a obsahoval ještě další místnosti. K paláci byla ještě připojena kaple. Bezděz měl obrovské množství prostor, jež nebyly k dispozici možná ani na Pražském hradě.

Koupelny se v některých sídlech panovníků dochovaly?
U nás moc ne. Zatímco už Římané používali kamenné vany, u nás to byly hlavně dřevěné kádě, do nichž se nalévala teplá voda. Už na zdejších hradištích existovaly i jakési sauny nebo spíš parní lázně. Vrazi svatého Václava se radili v takzvané stubě, což byl název pro takovou lázeň.

A co na hradech?
V sousedství jednoho ze dvou paláců na Křivoklátě byla nalezena drobná zemnice, o níž si myslím, že to mohla být parní lázeň, kterou používala hradní posádka. Hned vedle je totiž studna. Rozdělali si oheň, na něm rozpálili kameny a ty pak polévali vodou ze studny. Nejzajímavější lázeň byla nalezena na předhradí Vranova. Byla vytápěna teplovzdušným topením. Na Radyni máme doloženou koupelnu s umyvadlem umístěným ve zvláštním výklenku. Takže král měl ve svém „bytě“ v podstatě toaletní kout, kde se mohl opláchnout.

Toaletu tam měl Karel taky?
Samozřejmě. Záchod byl na Radyni, ale i na Kyšperku součástí komnaty s krbem. Obvykle se mu říkalo prevét, staročesky i sráč. Když mistr Pavel Žídek popisuje hradby Jeruzaléma, píše, že mají mnoho set věží s komíny a „od sráčuov vzhúru jako vížkami ozdobené“. Kdosi někdy v 70. či 80. letech minulého století vymyslel, že staročesky se záchodu říkalo výsernice, ale takové slovo není nikde doložené.

Název prevét pochází z latiny?
Ano, souvisí se slovem soukromí, tedy s místem, kde nechcete být rušeni. Nejstarší zachovaný je na Přimdě z 12. století, kde byl součástí vězení. Měli ho samozřejmě i v obytném patře, ale zde je dnes zazděný. Ze 13. století už známe hradních prevétů celou řadu.

A slovo sráč vzniklo později?
Ano, doložené je z 15. století, ale myslely se tím hlavně kadibudky. Šlo o normální výraz, který se objevuje i v právních městských knihách. Často jsou v nich zachyceny spory o to, jak blízko může sráč stát od sousedova pozemku. Lidé měli samozřejmě tendenci ty záchody stavět co nejblíže sousedům, tedy co nejdál od svých domů. To prevét byl spíš arkýř, který byl přímo součástí hradu nebo domu. Výkaly z něj padaly dolů.

V hradních příkopech muselo být docela naděláno.
Pokud by se to neodváželo, pak asi ano. Některé prevéty měly dřevěné šachtičky, jimiž výkaly putovaly až dolů, aby fasáda nebyla zašpiněná. V Čechách to ale obvyklé nebylo. Tady to létalo vzduchem. Většinou někam do parkánu, kde to nepřekáželo. Na Bezdězu byla záchodů řada. Také to padalo volně. Ale ze strany, kudy se na hrad přicházelo, byly záchodové věžičky, kde výkaly padaly dolů šachtou a pak vytékaly dole ven.

Takže hygiena nic moc.
Dodnes to přece dobře znají všichni chataři. Jediný rozdíl je, že v kadibudkách z onoho otvoru neuvidíte do hradního příkopu a nefouká z něho jako v prevétu. S hygienou to ve 14. a 15. století nebylo tak hrozné, jak nám to líčí současná filmová produkce.

Smrdělo by nám to v hradu?
Řada hradů měla udržovaná dlážděná nádvoří, takže asi ne. Zato v předhradí, kde se koncentrovala hospodářská výroba, to mohlo být cítit jako na statku. Šlo vlastně o hospodářství, srdce ekonomiky panství, které bylo za prvními hradbami, takže bylo součástí hradu. Právě sem se soustředily i různé dávky z vesnic, vozilo se sem obilí, které se skladovalo v hradních sýpkách. Náročnější to mohlo být ve městech, kde byly koželužny, jatka, barvírny a neexistovala zde kanalizace, takže všechno teklo po ulicích. Pach zvířecích i lidských výkalů musel být všudypřítomný, zvláště ve stěsnaných uličkách. Bylo to mnohem horší než hradní prevéty.

Bývalý kníže Jaromír byl na takovém záchodě dokonce v 11. století propíchnut kopím.
Ano, v pramenech se píše, že byl proklán v chýšce. Zrovna Jaromírovu chýšku archeologové nenašli, ale šlo nejspíš o domeček stojící někde na okraji odpadní jámy. Byla tam jakási stolice s otvorem, na níž se při vyměšování sedělo. Od toho je ostatně odvozeno i slovo stolice, značící dnes exkrementy. Mohlo to připomínat naši kadibudku, která je ikonograficky doložena už v 16. století. Německy se jí říkalo scheisshäusel, tedy srací domeček, od čehož je odvozeno v Čechách oblíbené jadrné slovo hajzl.

Měl každý hrad i studnu?
Na některých hradech nacházíme velmi hluboké studny, jejichž vykopání muselo být extrémně náročné a drahé. Ale existují i alternativní způsoby, jak dostat vodu na hrad. Víme, že se někdy čerpala přímo z řeky. Známá Libušina lázeň na Vyšehradě je vlastně zbytkem zařízení, jímž se na hrad dostávala voda. Méně obvyklým způsobem mohla být krytá chodba, kterou se sestupovalo ke zdroji vody. Taková se dochovala na Pirkštejně v Ratajích. Nejnáročnější byl ale vodovod, jenž zásoboval Pražský hrad a také Vyšehrad. Některé hrady ale vlastní zdroj vody neměly, takže byly odkázány na cisterny. Některé menší hrady či tvrze mohly být vybaveny jen sudy, takže na nějaké dlouhé obléhání nemohli jejich obránci ani pomyslet. Většina menších hradů a tvrzí se ostatně stavěla spíš proto, aby vás nemohl přepadnout soused, než že by se počítalo, že budou vzdorovat královskému vojsku.

A ty, které s tím počítaly?
Velké hrady samozřejmě měly vydržet dlouhé obléhání. Třeba Konopiště vzdorovalo obležení vojsk Jiřího z Poděbrad skoro dva roky. Běžnější bylo ale obléhání, které trvalo v řádu týdnů či měsíců. Útočníci se samozřejmě pokoušeli náročnému a dlouhotrvajícímu obléhání vyhnout, tudíž občas zkoušeli náhlý útok nebo přímo noční přepad, kdy se útočníci dokázali zmocnit hradu tak, že přelezli nestřežené hradby a zajali spící posádku. Takový noční přepad je doložen ve 14. století na Přimdě. Císař Ludvík Bavor najal skupinku lotříků, ti přelezli hradby a z radosti, že hrad dobyli, se začali radovat. Jenže hrad neznali a pozdě zjistili, že tam stojí ještě donjon, tedy hranatá obytná věž, jejíž posádka se mezitím probudila, v nastalém zmatku zapálila dřevěné ochozy na hradbě a lotříky zase vyhnala.

Život na hradě při obléhání musel být krutý.
Obránci museli při dlouhodobém obléhání strašně trpět, strádali fyzicky i psychicky. Ale obléhání v mírových časech nebývalo zase až tak časté, protože dlouho obléhat některý hrad si mohlo dovolit opravdu silné, zpravidla královské vojsko nebo zemská hotovost. Šlechtic toho většinou samostatně nebyl schopen. Navíc by mu nejspíš neprošlo, že se tak děje bez souhlasu panovníka, jistě by to vzbudilo velkou nevoli a reakci. Zemský soud by takové jednání tvrdě potrestal. Jinak tomu bylo za husitských a později také za poděbradských válek, které vystavily mnohé hrady těžkým zkouškám.

Různily se hrady kvalitou?
To souviselo s jejich účelem a movitostí stavebníka. Nejníže se nacházely vesnické tvrze, často to byla jen menší roubená věž obklopená příkopem, u níž se nacházel neopevněný statek. Ale i tvrze mohly být velmi náročně postavené, pokud je vlastnil bohatý šlechtic či měšťan. Totéž platí pro hrady. Kvalitativně nejníže byly různé strážní hrádky v pohraničí a různé objekty spojené s kolonizací či těžbou. Naopak velké šlechtické a královské hrady bývaly stavebně nejkvalitnější. O spoustě hradů víme, že je bylo problematické vůbec dokončit, věže se stavěly na několik různých etap, každé patro mělo úplně jinou strukturu zdiva, což bylo dobře vidět třeba na věži na Talmberku v Posázaví.

Došly finance?
Ano. A někdy se stávalo, že jednoduše přehnali stavební záměr, který neodpovídal jejich majetkovým poměrům. Pak se stavba protáhla. Vlastnictví hradu a jeho velikost byly samozřejmě spojeny s velkou prestiží. Dá se říct, že hrad byl zásadním bodem šlechtické identity.

Lišily se v tomto ohledu i královské hrady?
I královské hrady jsou různě velké a mají rozdílný účel. Jen u části z nich se počítalo s tím, že tam bude panovník pobývat delší dobu. Hrady jako Bezděz nebo Písek byly nejkvalitnější a měly rozvinutou rezidenční část. Na druhé straně tu byla takzvaná doplňková síť hradů, kterou po většinu roku využíval purkrabí. Panovník tam zavítal jen velice zřídka nebo vůbec. Tyto hrady plnily především správní úkoly, hlídaly důležité brody či hlavní obchodní stezky. Proto jim chyběla pořádná obytná část, jejich paláce bývaly výrazně menší. A pak tu byly ony strážní hrádky stojící u hranic na zemských cestách, kde sídlili například výběrčí cel a strážní, kteří sledovali, zda se třeba neblíží cizí vojsko. Bývaly to často velmi prosté stavby. Místo paláce měla posádka opravdu spíš chalupu nebo jen nějaký přístřešek.

Předpokládám, že měly místo oken díru do zdi. Ale co velké hrady?
V oknech sálů románských paláců nebyly žádné skleněné výplně. Byla otevřená. U malých místností se používaly jen okenice, takže bylo buď světlo a zima, nebo „teplo“ a tma. Ve 12. a 13. století se skleněná okna používala jen u nejprestižnějších církevních staveb. Teprve až ve 14. století se objevují okna uzpůsobená skleněným výplním i na hradech. Ty však byly drahé ještě o století později. Levnější varianta byly takzvané mázy, což byly kožené blány vypnuté v rámu, jež se vkládaly do oken.

Jak se na hradech svítilo? Neudusily by jejich obyvatele louče?
To asi ne, protože okna opravdu nebývala všechna zasklená. A pokud ano, rozhodně netěsnila a interiér samovolně ventiloval. Pochodně se navíc používaly spíš venku. Dobře svítí, ovšem hoří poměrně rychle. V interiérech hradů se používaly lojové lampičky. Někdy se dochovaly zvláštní výklenky na odkládání těchto lampiček, například na schodišti Starého stavení v Jindřichově Hradci.

Tam je i slavná věž Menhartka, kde mají dodnes funkční černou kuchyň. Na ty jsme málem zapomněli.
Každý hrad, pokud byl trvaleji obýván, musel mít kuchyni. Zajímavé však je, že na přemyslovských hradech nemáme žádnou stavebně doloženou. Archeologům se ji podařilo objevit jen na Týřově, kde šlo o dřevěnou stavbu. Nejspíš se tedy vařilo a opékalo na ohni někde před hradem, případně k tomu sloužily právě menší dřevěné stavby. Eventuálně k tomu mohly sloužit některé prostory v přízemí paláců, kde by ale musel být dýmný provoz. Nejstarší hradní kuchyně jakožto zvláštní místnosti nebo přímo samostatné stavby jsou u nás doložené až ze 14. století. Například na Radyni, na Krakovci nebo na Točníku a dalších hradech. V 15. století už získávají známou podobu místnosti s velkým dýmníkem a často i s výdejovým okénkem a pultem, kam chodila hradní posádka s miskami a kuchaři jim dávali porci. V podstatě jako v naší jídelně… Takovou kuchyni najdete třeba na Roupově nebo právě v Jindřichově Hradci.

Jaké mívaly hrady podlahy a stěny?
Podlahy v palácích bývaly obyčejně dřevěné, ale v nákladnějších hradech se mohly objevit také cihelné dlaždice – někdy i s reliéfní výzdobou –, kamenná dlažba, či dokonce mramorová jako na Křivoklátu. Kolem postelí mívali různé tkaniny nebo kožešiny. Ozdobné tkaniny se dávaly také na zdi, většinou v době svátků. Zároveň existovaly nástěnné malby, jež tyhle zavěšené látky nebo kožešiny imitovaly. Zachovaly se třeba v Jindřichově Hradci. Šedomodře vymalované místnosti byly třeba na Točníku a věšela se na ně zase látková výzdoba. Časté byly na stěnách vymalované motivy turnajových a loveckých scén, akcentována byla také heraldická výzdoba.

To byly radovánky dne. Co ale dělali lidé na hradech po večerech?
Šli spát. A když ne, věnovali se nějaké kratochvilné zábavě. Hráli v kostky a podobně. To se nejspíše týkalo i hradních kaplanů, ve fundační – zakládací – listině kapituly na Lipnici byla uvedena řada příkazů a výslovných zákazů, které se na ně vztahovaly. Byla například vyžadována jejich přítomnost na hradě, nesměli krást, stýkat se s pochybnými osobami, chodit do hospody a hrát zde v kostky, vodit si „podezřelé osoby ženské“ do obydlí děkana nebo kolegiátního domu, nesměli si tamtéž brát psy ani zde mít ptáky vycvičené k lovu či jezdit na lov. Stejně tak byla hra v kostky a karty zakázána i v kolegiátním domě. Kanovníci nesměli vlastnit nebezpečné zbraně, povoleny byly pouze zbraně k vlastní ochraně. Dále měli být pečlivě ostříháni a řádně oděni a nesměli tancovat. Výčet zákazů samozřejmě dokládá, co se tak na hradě běžně dělo. Takže tam bývalo i veselo.

Tak si říkám, že kdybychom se najednou ocitli na středověkém hradě, nejvíc by nás netrápily smrad, zima nebo nuda, ale nedostatek soukromí.
Asi ano, jsme zvyklí na prostor a na to, že má každý svoji místnost, což ve středověku neexistovalo. Možná později od 14. století na velkých šlechtických hradech, kde měl pán k dispozici více místností. Prostředí královského dvora bylo ale úplně jiné a panovník byl celý život obklopený lidmi. Soukromí bylo velmi vzácné. Ovšem jinak by asi dnešní člověk v té nejvyšší společenské vrstvě přežil. Problém by nastal, kdyby se ocitl v pozici chudého poddaného, který by vyvážel ten příkop pod prevétem nebo topil v kuchyni. Nebo by dřel na poli od rána do večera.

František Záruba, kasteolog