COOLna

Bantuští Afričané v někdejším Zairu vytvářeli dřevěné masky s velice působivým výrazem a ornamentikou, jež v mnohém inspirovaly moderní umělce: surrealisty, kubisty, ale též díla takzvaného op-artu. Drobné masky kifwebe mívali dokonce na svých tanečních štítech.

Dne 14. května 2019 se v aukční síni Christie’s konala výjimečná aukce. V nabídce byla obřadní maska typu kifwebe od bantuského etnika Songye (Songe, Basongye) z někdejšího Zairu, dnešní Demokratické republiky Kongo. Měla i svůj příběh: vznikla v 19. století a jako chlouba patřila do sbírky excentrické Jeanne Walschotové, jež se zdobila africkými šperky a nosila turbany; etnické umění předváděla i surrealistům, jako byli André Breton či Max Ernst.
Maska Songyů patřila k jejím klenotům. Pozoruhodné jsou velmi pečlivě a čistě provedené ornamenty, celkový výraz – skoro až nadpřirozený. Walschotová uspořádala roku 1933 v Bruselu velkolepou výstavu afrického umění, v Evropě první svého druhu (z jediné privátní sbírky), přičemž jedním z highlightů, jak se dnes říká, byla právě kifwebe vyobrazená i v naší přiložené grafice. „Je takřka hypnotizující. Pro Songye bílá symbolizuje dobrotu, čistotu, zdraví, reprodukční sílu, zábavu, mír, moudrost a krásu. A tato barva je spojována nejběžněji s měsícem, světlem anebo denním jasem,“ říkala Susan Klomanová, kurátorka Christie’s.

Tyto songyjské masky se do etnografických a uměleckých sbírek dostávaly počátkem 20. století a postupně svojí „snovostí“ ohromily modernisty, následně surrealisty i kubisty, vliv měly bezpochyby na Modiglianiho i Picassa. Americký sochař Alexander Calder studoval songyjské umění a okouzlení spirálami přenesl i do svých výtvorů. Promyšlený sled točitých čar snad předznamenal i optické iluze op-artu, jak s nimi pracoval třeba Victor Vasarely.

Ale k inspirativní masce samé: v sedmdesátých letech ji získal sběratel Alain Schoffel, takže tato konkrétní kifwebe získala název Walschot-Schoffelova maska. A takto ji také zmíněná aukční síň nabídla v roce 2019 kupcům. Výsledek? Mimořádný! Domorodý dřevěný výtvor ze Zairu se nakonec prodal za neuvěřitelných 4,215 milionu dolarů, což v přepočtu činí 92 milionů korun. Dosud jde o jednu z nejvyšších veřejně známých částek zaplacených za etnické umění – s douškou, že mohou existovat ještě dražší „kusy“, protože v této oblasti čile funguje šedý až neviditelný trh.

Kdo byl autorem takové nádhery? Songyové (blízcí kultuře Luba) farmařili a lovili, případně obchodovali se svými sousedy. Dnes žijí v oblasti mezi řekami Sankuru a Lualaba ve středu až na jihovýchodě Demokratické republiky Kongo. Songyové věří ve stvořitelskou bytost Ele-ife (též Efile), ale důležití pro ně byli – a dodnes ještě jsou – duchové předků. S takovou vírou jsou spjaty i jejich masky. „Působí silně expresivně, symbolizují koncept duchovního světa, který vychází z místní kosmologie. Maskování se používá během různých typů rituálů a chrání své nositele před působením negativních sil. Vyskytují se jak antropomorfní, tak zoomorfní typy masek, které mají výrazné tvary v barevném kontrastu. Artefakty byly vytvářeny jak z měkkého, tak tvrdého dřeva,“ píše o nich Kateřina Ebelová v knize Maska v proměnách času kultur (2012).

Podle české kulturoložky patří k charakteristickým rysům kubizující tvary či celoplošné řezbářské pojednání na povrchu. Po obvodu masek bývají otvory pro připevnění rafiových vláken, neboť k celkovému maskování patřil i doplňující „přehoz“ přes zátylek a tělo anebo také navěšené umělé „vousy“. Pro mužské typy masek kifwebe jsou typické výrazně vystouplé rty a jakoby hřebenovitý kohout probíhající od nosu přes „číro“ až na temeno. Ženské druhy jsou pak geometricky méně výrazné, bez hřebínku, ale s bohatou ornamentikou (“jizvami“) a leckdy hranatými pootevřenými ústy. Některé masky mívají inspiraci též ve zvířecí říši a odkazují na živočichy, jako jsou krokodýlové, lvi, patrně i zebry a dikobrazové. Masky měly plno funkcí: oslavovaly se v nich důležité události i roční období, rituálně přispívaly k utužení společenského řádu, byly součástí přechodových rituálů a výchovy, v podobě mytických figur mohly napomáhat léčbě, před lovem či bojem zajišťovaly dobrý výsledek. Vítaly i hosty.

Řada z uvedených masek se užívala při tanečních obřadech a performancích. Songyjská tajná společnost Bwadi bwa kifwebe sestávala z mužů, kteří uměli zacházet s magií (buki) a také s kouzelnictvím (masende).
Jak to v Africe u takových společenství bývalo, každý nový člen musel projít iniciací, během níž se učil i zvláštní ezoterický jazyk a slova pro součásti masek jako „otvor do pece“ pro nozdry či „krokodýlí čenich“ pro bradu. Byl také vystaven řadě násilných a zastrašujících aktů, aby se stal bohabojným, statečným členem. Tito maskovaní tanečníci se pak starali o stabilitu komunity, tančili, prováděli obřady včetně obřízky.

Jak to asi vypadalo? Tanečníci představující různé duchy či bájné postavy měli tvář zakrytou dřevěnou maskou (zezadu zavázanou), byli celí zakrytí tmavými rafiovými vlákny, ruce či nohy si ovinuli sítěmi z přírodních materiálů a utáhli je kozími kůžičkami na zápěstích a kotnících, aby za žádnou cenu neodhalili přihlížejícím svoji lidskou identitu. To bylo důležité; účastnící se Songyové měli věřit, že jde o nadpřirozené postavy, ne převlečeného souseda!

K tomu patřily i mnohé propriety. „Obyvatelé Afriky užívali při tancích – náboženských, historických i zábavních – řadu pomůcek. Vedle masek to byly taneční hole, žezla, sekery, taneční pádla a v některých případech i taneční štíty. Při válečných tancích vystupovali muži se skutečnými štíty a zbraněmi, ale při náboženských tancích, kdy bylo třeba naznačit boj s duchy, se pak objevovaly štíty taneční. Miniaturní maska ve středu (songyjského) štítu napovídá, že sloužil potřebám tajné společnosti – obličejové masky tohoto typu známe právě z jejího kultovního inventáře,“ psal Josef Kandert v knize Afrika (1984) v popisku ke štítu ze sbírek Náprstkova muzea v Praze, kde býval kurátorem. Výška pomalovaného štítu činí 73 centimetrů, minimaska má decimetr, kdežto pravá kifwebe od Christie’s měla 3,5násobek.

Současná muzea si původních songyjských masek váží. Příkladem budiž ženevské Musée Barbier-Mueller, které čtveřici děl Songyů zařadilo i do svojí reprezentativní monografie věnované africkým maskám. Známe již slovo pro masku kifwebe, což je ale singulár, kdežto množné číslo pro masky v songyjštině zní bifwebe. Švýcarští kurátoři upozorňují, že ženské masky byly zřídkavější (jmenují se kikaši, v plurálu bikaši), zatímco mužské s identifikačním hřebínkem převažují a nesou název kilume, respektive bilume. Typické pro ženské druhy jsou jednak bíle vybarvené vrypy a ornamenty, ale také červeně hlinkou zbarvené mandlovité oči, trojúhelníkový nos a otevřená „kubistická“ ústa. Bílá byla obecně kladnou a dobrou barvou, přičemž červeň se pojila s krví, ohněm, odvahou, ale rovněž s nebezpečím a zlem.

Ženské masky bikaši ovšem představují vesměs pozitivní síly a užívalo se jich především při nočních tancích, typicky během lunárních ceremonií anebo při uvádění nového náčelníka, případně na počest jeho skonu. Ale u Songyů zřejmě neexistovaly jen tyto nejběžnější a zatím zmiňované masky. Další tři příklady ze Ženevy upozorňují zaprvé na masku Tempa Songyů, které z hlavy ční tři dopředu stočené rohy (!), je béžová a rýhovaná, má mandlovité oči a tak trochu se podobá postavě kovářky ze sci-fi série Mandalorian; a zadruhé a zatřetí na taneční pár u Songyů získaných masek (užívaných dle jejich sběratele-cestovatele společně), které jsou střídmější, až něžné a shodně mají paruky z dnes již tmavě hnědých rostlinných vláken našitých na kožené čapce. Obě mají čtyři čárky pod očima.

Rozhodně nejsou pro Songye typické, ale vykazují řadu podobných rysů – možná že někdo ze sousedů odkoukal jejich styl? „Třeba tato (druhá) maska se bradou podobá soškám nkiši, jak byly vytvářeny v centrálním regionu Songyů… Každopádně ten, kdo tyto masky vytvořil, musel dobře znát figurativní umění této etnické skupiny,“ píší Iris Hahnerová, Maria Kecskési a László Vajda ve výtečné monografii-katalogu African Masks: The Barbier-Mueller Collection (2007).

Další muzea schraňují úžasné songyjské masky, ale také sošky nkiši anebo mankiši. Oč šlo? Nač lidem byly? Tyto „mocné figurky“, anglicky power figures, magicky chránily osoby před zlovolnými silami, přinášely plodnost a štěstí, odpuzovaly nepřátele. Velké mívala komunita, menší – jako takové talismany – i jedinci. A postavičky to byly pěkně zpracované, někdy sice strašidelné, ale esteticky zajímavé; třeba i mosazným pokovením v obličeji. Mívaly i tajné schránky na čarodějné ingredience (bišimba) – třeba jedna z břichatých panenek v Brooklynském muzeu je měla zakutané v bříšku a hlavičce, což odhalil až rentgen!

Na jejich výrobě bylo zajímavé, že se jí neúčastnil toliko řezbář, ale také rituální praktik (nganga). Jak v terénu zjistila antropoložka a autorka knihy Songye (1986) Dunja Hersaková: „Právě tento nganga zodpovídal za vdechnutí duchovních sil – a byl považován za skutečného autora nkiši.“

Martin Rychlík, etnolog a vědecký novinář, působí na Univerzitě Karlově, vydal knihu Dějiny lidí (2022)