COOLna

Spisovatel Seiiči Morimura doložil, jak strašlivé zločiny jeho země, Japonsko, prováděla. Díky němu se společnost dověděla o andělu zkázy. O Jednotce 731, která prováděla pokusy a vivisekci na lidech. Morimura zemřel 24. července 2023.

„Chlapík věděl, že to pro něj skončilo, takže se nevzpíral, když ho vedli do místnosti a svazovali. Jakmile jsem však vzal do ruky skalpel, začal křičet,“ vyprávěl v Japonsku v roce 1995 reportérovi listu The New York Times milý, usměvavý, žoviální farmář nad rýžovým zákuskem.

Když popisoval horor, který následoval, soustředil se především na to, co to znamenalo pro něj jako „zdravotnického asistenta“ japonské armády. „Rozřízl jsem ho od hrudníku po břicho, to začal strašlivě řičet, obličej se mu zkřivil v agónii. Vydával nepředstavitelné zvuky, řval tak odporně! Pak konečně přestal,“ vyložil osud muže, jemuž jeho kolegové nejprve infikovali mor, aby se poté pitvou zaživa zjistilo, co se děje v jeho útrobách. A po oněch letech se dvaasedmdesátiletý rolník politoval: „Pro chirurgy to byla běžná, všední práce, na mě však udělala dojem, protože to pro mě bylo poprvé.“

Mluvil o svých začátcích v japonské jednotce pro výzkum a rozvoj chemického a biologického boje, říkalo se jí Jednotka 731. Základnu měla ve městě Charbin v severovýchodní Číně, působila především během druhé japonsko-čínské války, od roku 1937 až do konce druhé světové války v roce 1945. Do dějin se nakonec zapsala apokalyptickými zločiny, které popíraly lidskost. Její členové a členky je prováděli naprosto rutinně.

Při pokusech Jednotka 731 údajně zabila přes tři tisíce lidí, při plošném používání biologických zbraní 200 až 580 tisíc.

O její činnosti japonský stát diskrétně mlčel. Nejen během války, ale i po ní. Japonská společnost se vykreslovala spíše jako oběť válečného štěpení světa a běsnění, onomu obrazu ostatně napomáhaly atomové masakry v Hirošimě a Nagasaki. „Téměř všechno válečné tematizování Japonska se odehrává z pohledu Japonska jako oběti,“ shrnul Morimura listu Guardian Weekly ještě v roce 1982.

Dodal, že jeho náhled je přesně opačný. To proto, že přišel na stopu utajovanému armádnímu projektu, který vedl generál lékař Shirō Ishii. Na stopu Jednotky 731, nazývané též Ishiiho jednotka nebo Oddělení Kamo. Morimura zpovídal její někdejší členy a do detailu rekonstruoval a doložil její činnost. Do trýznivých detailů, protože jejím úkolem bylo vyvíjet nejefektivnější podoby vraždění, jakkoli hrůzně. Jejím posláním jako by bylo dosvědčit, že pozemské peklo existuje.

Výsledky svého pátrání Morimura zveřejňoval nejprve v komunistickém listu Akahata, nakonec příběh Jednotky 731 odkryl v knize Akuma no Hoshoku, Ďáblova žravost, vyšla v roce 1981. Nebyla to první odhalení zločinů, která japonský výzkum biologického a chemického válčení napáchal. Milionové prodeje Morimurovy knihy však zvěrstva dopravily před oči japonské společnosti se vší silou.

A co víc, Morimurova práce donutila japonskou vládu, aby vůbec poprvé přiznala, že Jednotka 731 existovala, píše Alan Vanderbrook v textu Pokusy imperiálního Japonska na lidech před a během druhé světové války. Byť doplňuje, že se Morimura dopustil některých faktografických chyb. Podnítil však vyšetřování, které rozkrývalo další oblasti zrůdného výzkumu, které zůstávaly ve stínu.

V něm se po desetiletí skrývaly i díky imunitě, již jejich pachatelům nadělily Spojené státy. Výměnou za data, výsledky jejich zločinných pokusů. „Japonské a americké listiny ukazují, jak Spojené státy pomáhaly ututlávat pokusy na lidech. Místo aby jejich osnovatele postavily před soud, dávaly jim stipendia,“ konstatoval v roce 1995 v The New York Times Nicholas D. Kristof.

Za oněmi daty, údaji, statistikami, tabulkami, měřeními a výpočty bylo jedno velké utrpení. Spousta bolestných scén. Jednu vylíčil Kristof: Ruská matka se v bolestech svíjí s dcerkou v plynové komoře, zakrývá ji vlastním tělem, v marné snaze uchránit ji před výpary – a před očima má, na druhé straně skleněné stěny komory, své trýznitele, netečně ji pozorují a bedlivě zaznamenávají časové prodlevy mezi křečemi obětí.

Při jiných experimentech vysílali mučitelé vězně do tlakových komor – i v nich je pečlivě, nezúčastněně sledovali, dokud jim tlak nevystřelil oči z důlků. Výzkumníci Jednotky 731 vše zaznamenávali s chladným zájmem vědců, kteří subjektům svých pokusů nepřiznávají status člověka. A opravdu, říkali jim „marutas“, „dřevěné špalky“.

Pak tu byly samozřejmě pokusy s antraxem, vozhřivkou, morem. A vivisekce, pitvání zaživa, často bez anestezie. „Vivisekci je třeba dělat za běžných podmínek. Pokud bychom použili anestezii, mohlo by to ovlivnit tělesné orgány a cévy, které jsme zkoumali,“ vysvětlil brutalitu po svém někdejší příslušník Jednotky 731 nad šálkem čaje.

Při bizarních experimentech vězňům výzkumníci měnili krev za koňskou, amputovali jim končetiny, aby je „přišívali“ na jiná místa na těle. Odnímali obětem žaludek, jícen jim pak napojovali přímo na střeva. Nutili muže a ženy k sexu pro nakažení syfilidou, protože zjistili, že její injektování není pro výzkum efektivní. Jindy bylo cílem sexu domoci se dětského „materiálu“ pro experimenty, jindy znásilnění samo o sobě. Konaly se pokusy na dětech. „Samozřejmě se prováděly,“ potvrdil novináři blahosklonně někdejší kat, pozdější farmář, jehož ani následné roky a vzpomínky nepřiměly k minimu pochyb, „jenže jejich otcové byli pravděpodobně špioni.“

Lidské oběti věšeli výzkumníci hlavou dolů, točili s nimi v centrifugách, drtili je pod těžkými břemeny, aby zjistili, jak dlouho bude trvat, než zemřou. Nechávali je umřít hladem, žízní. Dehydratací pod horkými ventilátory je mumifikovali zaživa. „Těla měla méně než pětinu obvyklé hmotnosti,“ dokumentovali zřízenci popisně. Vystavovali je všemožným toxinům a patogenům.

Mnohé pokusy neměly dokonce vůbec žádný účel. Ani ten nejperverznější vojenský, ani ten nejďábelštější „vědecký“. Proč tedy ta krutost? Proč nechávali lékaři vězňům utínat hlavy? Proč naordinoval třídennímu miminku lékař Yoshimura Hisato umrznutí v ledové vodě? „Existuje něco jako profesionální zvědavost: Co se stane, když uděláme to a to?“ vysvětlil Nakagawa Yonezo, který videa z krutých pokusů Jednotky 731 sledoval za války během studia na lékařské fakultě. Byla v tom jakási vědecká, žertovná kreativita, zvídavost, chtěl tím říci. „Nemělo to žádný smysl. Bylo to jen takové hraní si. I profesionálové si rádi hrají,“ vyložil.

Jednotka 731 byla dějištěm hrůzné kreativity, místem děsivých výjevů a skladištěm znepokojivých kulis. Za mřížemi trpěli zubožení muži, ženy, děti, v nádobách s formaldehydem se vznášela lidská těla nebo jejich kusy.

Japonský biologický vojenský program se zrodil v třicátých letech 20. století. Císařství vědělo, že vleklý souboj se Západem nevyhraje jen se samurajským duchem a konvenčními zbraněmi. A protože Ženevská konvence v roce 1925 zapověděla bakteriologické válčení, podpořilo to její fascinaci „vědeckými“ zbraněmi: jak mocné musí být, když si je západní státy zakazují!

Vojenský kalkul, kult vědy, která se měla stát i nástrojem zabíjení, byl však jen jednou z ingrediencí, z nichž pozdější „výzkum“ Jednotky 731 vyrostl. Druhou byl ultranacionalismus a rasismus imperiálního Japonska. Japonská rasa byla nahlížena jako nadřazená, jejímž posláním bylo osvobodit Asii od koloniální nadvlády. Jakýmikoli prostředky. A zaujmout své právoplatné místo v na vrcholu rasové hierarchie, nad jinými asijskými společnostmi.

Jedním ze stoupenců ultranacionalistické frakce „kokka banno shugi“ byl též Shirō Ishii. Excentrický, ale mimořádně inteligentní, energický a naprosto oddaný myšlence japonské nadřazenosti a agresivnímu expanzionismu. O biologické zbraně se zajímal již od začátku dvacátých let, díky svému charismatu a napojení na vysoké tokijské kruhy nakonec našel i peníze na velkorysý vojenský projekt.

Jednotka 731, oficiálně se skrývala za úsek pro prevenci epidemií a čištění vody japonské Kuantungské armády, vznikla hned po okupaci Mandžuska v roce 1931. Ishii stál v jejím čele. Její základna v Charbinu nakonec zahrnovala přes 150 budov, čtyři vědecká oddělení, dvaapadesát chirurgů, 117 vojenských lékařů, devětačtyřicet inženýrů, osmatřicet zdravotních sester, s vojáky a dalším personálem celkem na čtyři tisíce lidí, vypočítává práce vydaná v magazínu International Journal of Science and Research. Spolupracovala s laboratořemi v Tokiu.

Centrum se pod Ishiiovým vedením neomezovalo pouze na lidské vivisekce a jiné individuální experimenty. Vražedné bakterie, které v laboratořích kultivovalo a pěstovalo, poté jednotka testovala v plošných kampaních. Japonská nízko letící letadla například vypouštěla ve východočínských provinciích Če-ťiang a Ťiang-si ptáky, kteří na svých perech nesli smrt v podobě antraxu, líčil v roce 2001 historik Daniel I. Barenblatt.

Japonská armáda Jednotkou 731 šířila dýmějový mor, choleru, dělala smrtící zbraně z vodních ploch, pramenů a bažin, kontaminovala zemědělská pole i městské ulice, rozdávala smrt obyvatelstvu v jídle nebo bonbonech. Biologickým bojištěm se pro japonskou armádu stala města Čchang-te nebo Ning-po.

Vojenská ultranacionalistická vražedná mašinerie za sebou nechala spoušť. Přesný počet obětí neznáme a vlastně ho ani není nutné hnidopišsky dopočítávat, spáchané zlo nemůže být nelidštější. Podle amerického historika Sheldona H. Harrise to bylo přes dvě stě tisíc lidí. Mezinárodnímu sympoziu o zločinech bakteriologického válčení, které se konalo v roce 2002 v čínském Čchang-te, předložilo číslo 580 tisíc.

K oněm cifrám se měly podle japonských plánů přičítat ještě zástupy civilních obětí na americké půdě. Sebevražedná operace PX měla rozšířit dýmějový mor, tyfus, choleru a další patogeny na pobřeží Spojených států, v březnu roku 1945 se však při finálních jednáních postavil velitel japonského generálního štábu proti. Z války Japonska proti Americe by se stala válka lidstva proti bakterii, prohlásil.

Jak se blížil konec války, japonská armáda se soustředila na zametání stop. Jednotka povraždila ve všech svých sídlech zbylé vězně. Jeden z jejích někdejších členů Toshimi Mizobuchi vzpomíná, jak vyšel jeho vojenský druh z jednoho z vězení a sdělil mu, že právě „pozabíjel 400 špalků“. Vojáci se pokusili vyházet do povětří i budovy, velitelé rozdali kapsle s jedem a vyzvali je, ať se vytratí a vzpomínky si s sebou vezmou do hrobu.

Nepovedlo se to, zločiny se vyjevily – jenže jen proto, aby se zase zamlčely. Z japonských vědců, včetně jejich velitele, dostali přiznání a popisy Američané. Avšak nejen to, též data, výsledky jejich morbidních pokusů, zjištění, závěry. Pod příslibem, že nic z toho nebude použito jako důkaz válečných zločinů. Příslibem, který jim dal rovnou Douglas MacArthur, velitel spojeneckých sil v Japonsku. A který americká strana dodržela. „Japonský doktor Shirō Ishii, který dělal pokusy s vězni v Mandžusku, přijel do Marylandu, aby radil s biologickými zbraněmi,“ shrnuje historik Richard Drayton, jak japonského doktora Mengeleho využily Spojené státy.

Američanům se znalosti hodily, i když způsob, jakým k nim lidstvo došlo, ne tak docela. „Abychom vše shrnuli, Spojené státy dostaly k dispozici jedny z nejlepších lékařů světa, zkušené a vzdělané výzkumníky na poli mikrobiologie, virologie a bakteriologie, stejně jako nejaktuálnější údaje o biologických zbraních své doby,“ poznamenává International Journal of Science and Research.

Vědci, jejichž profesní kompetence nelidským způsobem rozšířily pokusy na lidech, nakonec ze svého běsnění profitovali. Nejen že ušli trestu, ale vyšvihli se. Někdejší příslušníci Jednotky 731 generálporučík Masaji Kitano, Ryōichi Naitō a Futagi Hideo založili mocnou zdravotní korporaci The Green Cross. Stala se jedním z pilířů japonského poválečného ekonomického boomu, později se však domohla též nechtěné proslulosti, když nedodržením bezpečnostních standardů při krevních transfuzích zavinila vpád HIV do Japonska.

Lékař Yoshimura Hisato, ten, který zavraždil novorozeně v ledové vodě, se stal po válce hlavou lékařské univerzity v Kjótu, o svém brutálním experimentu dokonce referoval v japonském lékařském tisku. V jednotce biologické války sloužil, s jedinou výjimkou, každý ředitel Japonského národního institutu zdraví, který úřad vedl v letech 1947 až 1983.

Muži, jejichž výzkum rozséval smrt, se dočkali skvostných kariér: zahrnovali křeslo tokijského guvernéra, prezidenta Japonské lékařské asociace, rovněž šéfa tamního olympijského výboru. Jejich profesní životopisy jim vynesly vysoká místa ve firmách jako Takeda Pharmaceutical Company, Hayakawa Medical Company, S.J. Company, Ltd., přední pozice na fakultách například Tokijské univerzity, Kjótské univerzity, Ósacké univerzity nebo Juntendo University.

Vědci, kteří se na výzkumu biologického válčení podíleli z Tokia, nezůstali pozadu. Amitani Shogo získal prestižní japonskou akademickou cenu Asahi Prize, Asahina Masahiro, který vyvíjel tyfus, vplul do zmiňované firmy The Green Cross, Ogata Tomio se neztratil na Tokijské univerzitě. Profesní dráhy si vyšperkovali i vědečtí příslušníci obdobných útvarů, například Jednotky 1644.

Sám šéf hrozivé Jednotky 731 Shirō Ishii zemřel v roce 1959, sužovala jej jen nemoc, ne obvinění ani výčitky. Do konce života docházel na každoroční sešlosti veteránů Jednotky 731.

Zločiny její mise dokumentovala putovní výstava, která křižovala Japonsko v letech 1993 a 1994. Historici rovněž sbírali rozhovory s pamětníky, o brutálních činech a procedurách, které se v rámci Jednotky 731 prováděly, vypovídali jejich vykonavatelé často v neutrální, věcně popisné tónině. Bez větších emocí, fakticky. Nevzrušeně.

Ostatně farmář americkému reportérovi vyložil, že skutky Jednotky 731 nepovažuje za nějaký mimořádný, obludný hřích, nelidskou chybu, prohřešek proti humanitě. „Je možnost, že se to bude opakovat. Protože ve válce musíte vyhrát,“ byl si jistý, o nutnosti nelidskosti nepochyboval.

Spisovatel Morimura, jakkoli bylo jeho dílo o Jednotce 731 nutné doplnit i opravit, nesouhlasil. „Onen příběh se musí vyprávět všem Japoncům, každé generaci. Japonskou agresi je třeba sepsat na papír, aby se zabránilo další válce,“ soudil.

Jeden z vojáků, jehož na základnu Jednotky 731 před desetiletími převeleli, aby se tam účastnil dvou tří vivisekcí denně, včetně těhotných žen, souhlasil. „Nespravedlnost se musí veřejnosti odhalit, aby nám to zabránilo vydat se po téže cestě,“ uvedl v roce 2013 Okawa Fukumatsu.