COOLna

Jiří Grossmann měl vždy noblesu anglického gentlemana a navzdory gejzíru legrácek byl v nitru už coby dítě vyspělejší než jeho vrstevníci. Jako by tušil, že mu čas běží rychleji než ostatním.

Jeho vysvědčení nepoznalo dvojku, spolužáci vzpomínali, že byl velmi zodpovědný až přepečlivý. Psal podle pravítka a nevadilo mu, že u písmenek musel zpětně doplňovat nožičky a dolní smyčky. Na gymnáziu tíhl k hudbě, řídil školní orchestr a ujal se i role konferenciéra. Pak zamířil na stavební fakultu, která ho moc nebavila. Na přednášky téměř nechodil, přesto se dostal do třetího ročníku. Když ale na otázku, čím by zaplnil proluku po dvou domech, odpověděl, že by tam postavil trafiku, profesoři mu naznačili, že by se měl poohlédnout po jiné profesi.

Pro Grossmanna to ale nebyla ztracená léta. Od roku 1958 působil v několika amatérských dixielandových kapelách, snažil se prosadit jako textař a zpěvák a nakonec se dostal do vyhlášeného bigbítového klubu Olympik, kde se potkal se studentem pedagogické fakulty Miloslavem Šimkem. „Později jsme z reklamních důvodů tvrdili, že jsme kamarádi od dětství, ale pravda to nebyla,“ přiznal Šimek.

Každý byl zcela jiný. Šimek nekuřák s rezervovaným postojem k alkoholu i ženám, Grossmann jeho pravý opak. Možná právě proto mezi nimi přeskočila umělecká jiskra. Začali vymýšlet první skeče a vtipy, učili se pracovat s publikem. V Olympiku přitom měli těžkou pozici. Lidé přišli na muziku, nestáli o tlachání dvou chlapíků, kteří měli pouze přivítat další kapelu. Aby posluchače nenudili, museli být rychlí a úderní.

V rozletu je zastavil nástup na vojnu. Šimek skončil v Armádním uměleckém souboru a lákal kamaráda k sobě. Grossmann, který sloužil u běžné jednotky, se však k němu nepřipojil. Lékař mu při rutinní prohlídce našel na krku zvláštní bouli. „Je to jen angína,“ mávl rukou Grossmann, ale doktor ho poslal do nemocnice, kde mu oznámili, že trpí rakovinou mízních uzlin, takzvaným Hodgkinovým lymfomem. Po operaci zamířil rovnou do civilu. Kromě jizvy si ale z vojny odnesl ještě novou lásku.

Ženy se po jeho boku vždy střídaly, až tam jedna zůstala o poznání déle. „Dělali jsme konkurz do vojenského uměleckého souboru ve stejný den. Já jako civilní herečka, on jako odvedenec,“ vyprávěla Jana Bonhardová. Po necelém roce měli svatbu, ale Jiří se bál maminčiny reakce, a tak ji raději nepozval. „Samozřejmě se na něj potom hněvala,“ pokračovala Bonhardová.

V roce 1965 se stal prvním zpěvákem nové skupiny Jiřího Brabce Country Beat, ale když zelený stejnokroj konečně svlékl i Šimek, mikrofon vyměnil za blok a tužku. Se Šimkem se scházel v kavárně Slavia u Národního divadla. „Měli jsme tam oblíbený stolek, který byl skoro vždy volný, protože stál na takovém nedůstojném místě na cestě k toaletám,“ uvedl Šimek a pokračoval: „Právě tam vznikla většina našich povídek a scének.“

Jejich tvorba se líbila, a tak v různých pražských klubech vystupovali téměř každý večer. Zatímco Grossmann byl ve svém živlu, Šimek chvílemi váhal. Na rozdíl od kamaráda vysokou školu dokončil a přemítal, zda se přece jen nepostaví před tabuli. „Dohodli jsme se přece, že budeme dělat divadlo.Jestli ty chceš ještě učit, je to tvoje věc, ale já stavět nic nehodlám. Ostatně Národní divadlo je již postaveno,“ řekl mu rozšafně Grossmann.

Když jim Jiří Suchý v roce 1967 nabídl místo v Semaforu, bylo o jejich další kariéře rozhodnuto. Záhy se zrodila slavná představení s názvy Besídka zvláštní školy či Návštěvní den. Přesto se nad nimi vznášel temný stín.

„Ohledně jeho nemoci se ke mně donášely různé zvěsti, ale považovala jsem je za drby. Sám Jirka nic neříkal,“ vzpomínala jeho manželka. Rozvedli se po čtyřech letech. „Žili jsme spíš jako kamarádi, Jirka se navíc začal chovat divně, hlavně co se týká dětí. Říkal, že se na ně necítí. Jsem přesvědčená, že věděl, jak vážně je nemocný, a chtěl mě chránit. I proto souhlasil s rozvodem,“ přemítala Bonhardová. Podobně mluvil i Šimek: „Tušil jsem, že je opět nemocný, ale to téma bylo mezi námi tabu.“

V roce 1968 si Grossmann poprvé zahrál ve filmu. Jiří Menzel si ho vybral do role kouzelníka v hudební komedii Zločin v šantánu. V jednom záběru měl šeptat Evě Pilarové do ucha sladké něžnosti, ale místo toho ji neustále rozesmíval a režisér zuřil. „Jedna věta mi utkvěla v paměti: Milostivá paní, zdalipak víte, že v brdských lesích zastřelili posledního kňoura?“ líčila zpěvačka.

Po srpnové okupaci satirické výstupy Šimka a Grossmanna doslova ťaly do živého a lidé se do divadla jen hrnuli. Herci improvizovali, přidávali další a další narážky a dvojsmysly, představení se leckdy protáhlo o dvě hodiny. Autorský tandem se ocitl na vrcholu.

Nicméně Grossmannovy pobyty v nemocnici se prodlužovaly. Říkalo se, že trpí leukemií, ale podle lékařů se mu vrátil Hodgkinův lymfom, nemoc s velmi podobným průběhem. Přesto ho humor neopouštěl. Na prvního máje uspořádal pro chodící pacienty na chodbě pavilonu průvod s mávátky.

Na poslední představení v Semaforu v listopadu 1971 ho přivezla sanitka. Jeho tehdejší přítelkyně Máša mu v šatně píchla injekci, aby představení zvládl. Na druhou děkovačku se ale na jeviště už nedokázal vrátit. Zatímco diváci v sále ještě vyvolávali jeho jméno, zdravotníci ho téměř v bezvědomí vezli zpět do nemocnice.

Když o několik týdnů později zemřel, ulicemi města zrovna chodil Mikuláš. Byla to tenkrát smutná nadílka. Přesto se Jiří v nebeském kabaretu mohl usmívat. Během pouhých třiceti let předal lidem mnohem víc než jiní za celý život. Však i dnes často zazní jeho nejslavnější hláška: „Nechci slevu zadarmo.“

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.