COOLna

Orwellův poslední román byl a je stále tak uhrančivý, protože nabízí vizi skutečně totální totality. Ovšem nelze jej považovat jen za obraz bezduché a absolutně kontrolované společnosti, jakou představují mordorští skřeti
Petera Jacksona, na něž hledí všudypřítomné Sauronovo oko. Takto jalová vize by si vystačila s dvaceti stránkami. Orwellova dystopie je výjimečná tím, že vypráví především o dozoru. Populaci Oceánie je přece třeba neustále kontrolovat: proto ty všudypřítomné obrazovky, špiclové a udavači, konspirační byty a závěrečná dlouhá pasáž z vězení, kde Winstona Smithe teprve zlomí. Mezitím ale lidé nespokojeně živoří v bídě, podvádějí, obcházejí pravidla – a pokoušejí se osvobodit. Kniha zkrátka není jen obrazem totality, ale příběhem o neustálé kontrole a jejích technikách. Motivy, které v ní nacházíme, bychom přitom našli i v Orwellových předchozích textech: v jeho zprávách o potlačování anarchistů a socialistů komunisty v republikánském Španělsku, v úvahách nad propagandou nebo v líčení armádní bezduchosti a násilí,
kterého se britské impérium dopouštělo jak vůči „barevným“ v koloniích, tak vůči chudině doma. Orwella dnes máme sklon číst ve světle povšechných výkladů jeho posledního románu, pokud se ale seznámíme s jeho starší tvorbou, můžeme namísto ohromení nad završenou totalitní dystopií přemýšlet o tom, z kolika drobných vláken byla utkána.

Často jako by se zapomínalo, že Devatenáct set osmdesát čtyři není zašifrovaným obrazem
Sovětského svazu, ale zkrátka a dobře dystopií. Karikuje totalitární mechanismy jako takové, nejen stalinismus. Ostatně román vyšel roku 1949 a Orwell ho psal s čerstvou vzpomínkou na nacismus, kterému se od třicátých let věnoval mnohem soustředěněji a s nímž měl jako svědek bitvy o Británii bezprostřední zkušenost. Interpretace „orwellovského“ jen jako „antikomunistického“ navíc dělá medvědí službu každé poctivé snaze vyrovnat se s dědictvím komunismu. Buduje obraz totality jakožto zmíněného Sauronova Mordoru a zabraňuje nám vidět, jakými metodami se
totalitní režimy drží u moci.
Orwell byl přísným skeptikem a stalinismus prohlédl dřív než mnozí jiní levičáci, ale stejně
tak si lámal hlavu nad Hitlerovým vzestupem nebo nad fašistickými tendencemi v Anglii či Francii. O britských postojích k imperialismu roku 1939 napsal: „Je docela běžné, že noha kuliho v Indii je slabší než paže Angličana (…) je to způsobeno podvýživou. To je systém, ze kterého všichni žijeme a který odsuzujeme (…)
V poslední době se však stalo prvořadou povinností ‚dobrého antifašisty‘ v tomto ohledu lhát
a pomáhat tento stav udržet.“ Orwellovské pojmy jako „doublethink“ se rodily ze znechuceného pohledu na vlastní zemi, ne z fascinace SSSR.

Zkrátka, Orwell byl levičák jak poleno. To pochopitelně samo o sobě není důvod pro to ho číst, ale neměli bychom přehlížet, že právě jeho mimořádně vyhraněná pozice mu umožnila zaujmout stanovisko, ze kterého pak mohl vést útok jak proti nacismu a stalinismu, tak
proti britskému imperialismu. Právě to ho ještě dnes činí zajímavým a vlastně i zábavným autorem, který není atraktivní jen jako kritik totalitarismu, ale třeba i pro postkoloniální čtení.

Stejně jako spisy Maxe Webera nebo Stefana Zweiga má i Orwellovo líčení světa třicátých
a čtyřicátých let své kouzlo jakožto dokument doby. Zatímco některé dobové reálie nebo črta o stavu chudobinců jsou prostě jen pozoruhodné, úvahy nad válečným naladěním veřejnosti nebo obavy z nástupu tyranií, jaké svět ještě nepoznal, mají v dnešku své hrozivé paralely. Aniž bychom je měli přeceňovat, je útěšné najít při jejich reflexi partnera, jakým byl právě George Orwell.

Josef Řídký, komparatista a historik