COOLna

Roku 1753 vydala carevna Alžběta Petrovna dekret o tom, že přistěhovalci z Balkánu se mají usadit na řece Severní Doněc. Ve vsi Verchně skončila cesta Třetí roty. Ano, té, o které psal básník Volodymyr Sosjura. Sám se v Lysyčansku nenarodil, o těchto místech ale napsal stovky stran. Další zákrut historie.
„Odkud se vzal letopočet 1710 jako rok založení Lysyčansku?“
„Odnikud.“
„Jak to myslíte?“
„Na radnici chtěli v roce 2010 oslavit tři sta let města. Tak si vybrali tohle datum. Byla tu
kozácká zimoviště. Uhlí se ale na Donbasu našlo až v roce 1721. Roku 1763 tu zřídili dřevěný chrám, na jeho základech teď stojí kulturní dům. V roce 1792 našli uhlí v Lysyčansku, o několik let později tu vznikla první šachta.“
„A co se tedy stalo v roce 1710?“
To podstatné se nestalo roku 1710, ale 2010.
„Podmínky, v nichž pracovali první horníci, byly velmi těžké. Lidé museli pít vodu z průsaků. První lampy, které se začaly používat, měly příhodný název Pomožpámbu.“
Mimochodem šlo o lampy s otevřeným plamenem. Takže člověk nesl v ruce nebo na
zvláštní konstrukci na čele v podstatě zapalovač, který mohl odpálit důlní plyn, nahromaděný během ražby tunelu.
„Ve znaku města je liška, která sedí na hroudě uhlí.“

V roce 1888 Lysyčansk navštívil Mendělejev. Prý tu zůstal jen den, ale význam této události je už půldruhého století vytrvale zveličován setrvačníkem místní mytologie.
V červenci 1888, už ve vsi Boblovo v Moskevské gubernii, Mendělejev dopisoval zprávvu o svém putování po Doněcké oblasti (proběhlo v únoru až dubnu téhož roku). Zprávu ale pojmenoval „Budoucí síla, spočívající na březích řeky Doněc“. Uzavřel ji zajímavou pasáží: „Uhlí je poklad, a ráz onoho kraje, kde tento poklad leží, je ještě cennější. Všechno zde hlasitě promlouvá o tom, že s pomocí uhlí, moře, rudy a půdy vzniká kraj nabízející blahodárné podmínky k rozkvětu ruského průmyslu. K tomu, abychom se o tom ujistili, nestačí jeden obecný přehled, nestačí ani detailní popis současného stavu věci – nezbytné, ba mnohem důležitější je poradit se a přijmout opatření, která pomohou doplnit to, čeho se
nedostává, získat pro práci v kraji potřebné činitele, odstranit překážky, oživit to, co ač není mrtvé, přece je jaksi malátné, jiné, než by odpovídalo zemi kozáctva a kraji lehkých, nikoli opojných, přesto však vydatných donských vín. Není to Východ s jeho ospalým fanatismem, není to Západ s jeho chladnokrevností, je to kozák, jejž zrovna přepadla dřímota,
avšak jen počkejte, on se probere a ukáže onu svou stránku, kterou málokdo zná, stránku průmyslovou, živou a praktickou, ač nebyl a nebude latiníkem. Podíváme se na to, co lze a co stojí za to udělat, aby doněcký kraj se všemi svými nepřekonatelnými předpoklady získal na významu nejen pro celé Rusko, ale také pro celý širý svět.“
Mendělejev nás učí: nelze hovořit o Donbasu, aniž bychom ho srovnávali s Východem a Západem; nelze hovořit o Donbasu, aniž
bychom se odvolávali na kozáckou minulost a odmítali „latinské“ jinověrectví; nelze hovořit o Donbasu jinak než jako o zvláštním „kraji, který nabízí blahodárné podmínky k rozkvětu ruského průmyslu“.
Samostatný sál místního muzea patří vojákům, kteří bojovali v Afghánistánu, a likvidátorům černobylské havárie. Pod sklem leží zprávy o smrti vojáků v Afghánistánu, vedle nich
pak dvě poděkování, která jménem státu obdrželi likvidátoři: „Splněním úkolu sovětské vlády v neobyčejně obtížných podmínkách jste
složili zkoušku odvahy a vytrvalosti, projevili vysoké morálně-politické a psychologické
kvality. (…) Vyjadřujeme vám jménem vlasti srdečnou vděčnost za vzorné splnění vlastenecké povinnosti.“
Standardní tiskopis. Všední podpisy úředníků a razítka oddělení. A na obou tiskopisech
chybějí poslední číslice v letopočtu 198_. Netušíme, kdy, komu a za jaké oběti ještě
musí stát poděkovat.
V červenci 2014 byl památník padlým v Afghánistánu zasažen granátem.

Po každodenním navštěvování vlastivědných muzeí, když jednotlivé narativy „historie našeho kraje“ začnou utvářet plnokrevný obrázek válek, revolucí, přerozdělování, mučení, krve, vyhlazování, člověku ve spáncích tepe jedna
jediná myšlenka: shořte v pekle.

Pamětní deska z roku 1960 na místě první šachty říká: „Zde, v LIŠČÍ ROKLI, byla podle dekretu KATEŘINY II. ze 14. listopadu 1795 vyhloubena PRVNÍ ŠACHTA NA DONBASU.“
Kolem dokola je samá tráva a pasou se tu kozy. Každý vypravěč, se kterým mluvím, je nespolehlivý.
Každá historická postava, která se objeví na mé cestě, je nespolehlivá.
Všechno je simulakrum.
Symbolické postavy sovětské historie jsou jako země, z níž bylo vytěženo veškeré uhlí, všechna energie symbolického významu byla spálena a teď místo ní zůstalo jen prázdno. Popel. Stoupneš -li si na tuto zemi, propadneš se do bezedné nicoty. Grigorij Kapustin, objevitel doněckého uhlí, se narodil v rodině nevolníka ve vsi Danilovskoje v Kostromském újezdu.
Podle sovětské tradice mu připisují zásluhu za objevení zásob uhlí na Donbasu ve dvacátých letech 18. století.
Byl tu ale doopravdy?
Muzeum historie rozvoje uhelného průmyslu Lysyčanského uhelného revíru. Ozvěna dvou oblíbených citátů doléhá i sem: „Sláva tobě, lide hornický“ a Leninovo „Uhlí je chléb průmyslu“. Pokaždé mě udiví a překvapí zvláštní něha a láska, kterými se vyznačuje drsný hornický svět.
Vitrína s nástroji, které se používaly na šachtě:
Lopata na uhlí
Sbíječka
Krumpáč
Kladivo (perlík)
Hornická sekerka
Pak následuje další znamení, že čas se zastavil. Vitrína s přilbami, v nichž horníci pracovali. V této přilbě pracoval horník šachty G. G. Kapustina S. K. Sobkov od ledna 1955 do srpna 1995.

Z ukrajinského originálu Ja zmišaju tvoju krov iz vuhilljam (Smísím tvou krev z uhlím, Naš format,
Kyjev 2020), přeložil Miroslav Tomek.