COOLna

Ve světě spravovaném průmyslovými společnostmi a vládě kapitálu viděl filosof a sociolog Max Horkheimer naprostou špatnost.

Svět průmyslové společnosti – jak zněla jeho výtka – byl „základním zlem století“, „velmi špatnou věcí“, protože obětoval zájmy a touhy jednotlivce vládě kapitálu. Jedinec se dostal pod jho mánie produktivity, která přispěla k sebeodcizení člověka a nakonec ho degradovala na otroka bez vůle.

„Chci žít podle své touhy po pravdě a zkoumat, co chci vědět, pomáhat týraným a uspokojovat svou nenávist k nespravedlnosti.“

Horkheimer spojil svou orientaci na marxismus, která neměla nic společného s dogmatickým nebo stalinským marxismem, s empirickým výzkumem. Odmítal jak pozitivismus jako pouhé konstatování faktů, tak idealismus. Jeho představitelům – od Platóna po Johanna Gottlieba Fichteho – kritický teoretik vytýkal, že ve svých metafyzických koncepcích opomíjejí jak konkrétní smyslovost člověka, tak jeho závislost na společenských podmínkách výroby. Horkheimer chápal Marxovy úvahy jako reflexe „poškozených životů“ a zároveň jako vášnivou obžalobu společenského systému, který je ochoten obětovat lidskou snahu o štěstí na oltář maximalizace zisku.

Ve studii „Dialektika osvícenství“ vydané v roce 1947 popsali Horkheimer a Adorno ambivalentní charakter racionality: na jedné straně jako emancipační prvek, který přispívá k osvobození člověka od vlastní nezralosti, na straně druhé jako prostředek útlaku. Utlačovány jsou smyslnost člověka, jeho emoce a jeho pudový potenciál. Represivní charakter racionality konkretizoval Horkheimer ve svém spise O instrumentálním rozumu: jde o snahu nalézt optimální, racionální řešení všech existujících problémů, a tím urychlovat pokrok.

Představitelé instrumentálního rozumu se zároveň snažili umožnit lidem ovládat přírodu a využívat ji pro své vlastní účely prostřednictvím přesné analýzy přírodních procesů. Horkheimer kritizoval tezi Reného Descarta, že příroda je „pouhým nástrojem člověka“ a slouží jako předmět totálního vykořisťování. Fanatická snaha osvícenství o pokrok za každou cenu se ukázala být iluzorním systémem, jehož ekologické důsledky proniknou do vědomí lidí až postupně.

V ústřední části „Dialektiky osvícenství“ se Adorno a Horkheimer pustili do kritiky kulturního průmyslu, který označili za masový podvod. Není to „nic jiného než byznys, který má legitimizovat brak“ a má za úkol přimět jedince k víře v ideální svět, který ignoruje utrpení lidstva. V tomto umělém ráji se inscenuje třpytivý iluzorní svět, který má ilustrovat nejhlubší smysl lidské existence: Cílem už není uspokojovat potřeby, ale probouzet potřeby nové. Spotřebitelé jsou vedeni k přesvědčení, že nejvyšším principem je zábava. Zlatým teletem kulturního průmyslu je zábavní průmysl, který umí odvést pozornost lidí od šedi každodenního života a okouzlit je pomocí důmyslných strategií.